Zaostřeno na ...
Západočeské divadlo v Chebu: R.U.R.

Zdeněk Bartoš: Čapkův čas opět přichází
[15.10.2019]
…ptal se Jiří Landa…

V Západočeském divadle v Chebu bude mít premiéru inscenace hry Karla Čapka R.U.R. Vyzpovídal jsem proto režiséra Zdeňka Bartoše, který tuto novinku poprvé představí divákům v sobotu 19. října.

Proč jste sáhl zrovna po hře R.U.R.?
Moji zvědavost podnítila disertace Jany Cindlerové Dramaturgie her Karla Čapka. Chtěl jsem zjistit, je-li autor dnes skutečně stále inscenovatelný.

Spousta tvůrců právě zastává názor, že jsou Čapkovy hry už jen stěží hratelné. Jak se k tomuto názoru stavíte vy?
Víte, Julek Neumann blahé paměti mi už před deseti lety říkal, že Čapkův čas opět přichází. Nicméně právě se nacházím uprostřed experimentu, jak s tímto problémem naložit. Řeknu vám po premiéře.


Jaké téma chcete ve své inscenaci akcentovat?
Zajímají mě víc lidé než roboti. Jejich pošetilost, nerozum, schopnost bezhlavě se řítit do maléru, chování v extrémní situaci, pocit, že mají všechno promyšlené a pod kontrolou. Vůbec nemají.

Do jaké míry jste hru dramaturgicky upravovali?
Nepatrně, dělali jsme jen nějaké drobné škrty a lehce jsme ji aktualizovali. Nekabelujeme do novin, nýbrž informujeme média. Kromě lodí máme i letadla a satelitní spojení. Také neklejeme „hrome“ a „čerta starého“. Jinak je to Čapek od A do Z. Tedy bez závěrečného patetického Alquistova monologu, pravda, tam jdeme jinou cestou.

Jaké jste zvolili scénické řešení?
Propojené dva prostory, které slouží jako kancelář, laboratoř i centrální místnost. Hrajeme si se zdvojováním lidí a robotů a záměnami kdo je kdo. Je to trochu mystifikace, trochu „haluz“. Ostatně na nerozeznatelnosti člověka od jeho výtvoru autor svou hru, a to zejména předehru, postavil.


Jakou z her Karla Čapka máte nejraději a proč?
Nevím, nejsem zvláštní fanoušek Čapkových her, beru je spíš jako výzvu, jak se poprat s hrou „à la thèse“. Každopádně v nich nacházím mnohem víc humoru, ironie a hravosti, než se na první pohled zdá. I proto jako anotaci k R.U.R. používáme paradoxní protimluv „Komedie o zániku lidstva“.

K jaké další jeho hře byste ještě rád sáhl?
Určitě je to Věc Makropulos. Opět modelová hra, kde se ústřední výmysl otáčí jako vybroušený mnohostěn a nabízí různé pohledy, postavy se svými malými i velkými pravdami o sebe narážejí jak kulečníkové koule. Opět je tam humor a ironie: vždyť autor nechá svou heroinu ožrat se jako mužik a účastnit se parodie na soudní proces s přepálenými rekvizitami. Samozřejmě, i tam zazní „fousatá moudra", ale autor je potměšile umístil do situací, ve kterých ani nemůžou působit vznešeně a pateticky.


Viděl jste nějakou inscenaci Čapkovy hry a jaká vás hodně oslovila?
Kdysi dávno Loupežníka s Martinem Stropnickým ve Vinohradském divadle. Věc Makropulos dvakrát, v Chebu v roce 2005 a v Národním (Stavovském) divadle v režii Roberta Wilsona. Přišlo mi zajímavé, ačkoliv hlavní postava by měla být "neurčitého věku, kolem třiceti", že v obou případech šlo o herečky, u kterých by se věk, zralý až pokročilý, dal snadno uhádnout. Docela by se mi líbilo vidět jako Marty nějakou mladší herečku, zhruba ve věku, kdy Elina/Emilia "vypila elixír". Jinak mám také rád filmovou Bílou nemoc s Hugo Haasem. Ono se Čapka zase tak moc nehraje, že ano…

Čím vás osobnost Karla Čapka nejvíc oslovuje?
Imponuje mi ostrostí úsudku a přesností formulace, i jako představitel duchovní elity masarykovského Československa. Baví mě jeho prózy, vtipné cestopisy, fejetony i politické články. Fascinuje mě, jak svou názorovou umírněností a střízlivostí doběla rozpaloval extremisty své doby. Lze si snadno představit, kde by stál dnes a pod čí palbou by se ocitl. Ano, byl „sluníčkář“ v tom nejlepším slova smyslu, ale i realista.

Oslovuje vás některý ze současných autorů podobným způsobem jako Karel Čapek?
Nejsem si jistý. Petra Hůlová se pokouší být podobně provokativní a názorově vymezená, politická ve smyslu „týkající se obce a společnosti“. Ale Čapek i přes určitý retro nános mi připadá rafinovanější, nadčasovější.
.