PRAHA
aktuální festivalyRozhovor
Ředitel a umělecký šéf brněnského HaDivadla, které bylo letos nominováno na Cenu Divadelní kritiky v kategorii Divadlo roku, prozradil, s jakými dalšími, a to nejen koronavirovými lapáliemi se jeho scéna v minulých týdnech potýkala… Ivan Buraj poodhalil i to, kterými tématy se bude zabývat následující sezóna.
…ptal se Jiří Landa…
Co se během posledních týdnů dělo v HaDivadle?
Za zavřenými dveřmi divadla se nám dělo v první fázi nouzového stavu zejména vysoušení zdí, protože divadlo bylo zatopeno z prasklých vodovodních trubek. Teď už je situace konsolidována a vnímáme tento čas hlavně jako příležitost k rozšiřování si dramaturgických a lidských obzorů. Herecký soubor se teď proměnil na mikrodramaturgickou dílnu. S dramaturgem Matějem Nytrou jsme rozdělili mezi kolektiv vytipovaná díla, která jsme si už dlouho chtěli přečíst, ale v provozu, vzhledem k tomu, jak jsme personálně i finančně velmi podhodnoceným divadlem, na to nebyl čas. Zároveň věříme, že jak nouzový stav, tak i jeho důsledky, musí aktivizovat v lidech určitou solidaritu. Proto si mnozí z nás hledají dobrovolnickou práci v lesích nebo u malých zemědělců, kteří jsou odlivem pracovní síly, ale i poklesem tržeb z prodeje, velmi ohroženi. A když nechceme, aby se všechna produkce potravin u nás dostala pouze do ruk velkých hráčů, máme teď, jako i v létě, všichni, kdo máme více času, možnost pomoct. Krom toho připravujeme na červen komorní projekt Studia HaDivadla ve spolupráci s Ateliérem intermédii brněnské FaVu, který bude takovým nahlédnutím do „ztroskotaného korábu“ divadla a plachým navštívením kdysi tak živého místa. Je potřeba vracet se opatrně, ale také neustrnout v úleku!
Zavření divadel přerušilo zkoušení vaší autorské inscenace Vnímání. Na co se diváci mohou těšit?
Celá situace přerušeného zkoušení naší inscenace Vnímání je pro mě prolomením se do magického podhoubí, ze kterého divadlo zrozené kdysi v rituálu vyrůstá. Navíc k tomu došlo, když jsme si inscenaci sestavili a poprvé pro sebe nahrubo zahráli. Vnímání zkoumá, inspirováno texty George Pereca a Lászla Krasznahorkaie, člověka, který se rozhodne neúčastnit se života a zůstává ve svém bytě, jelikož mu tato výhradně na produkci orientovaná společnost přestane dávat smysl. Inscenace je součástí sezóny „Zdroje“ zkoumající proměnu našeho světa v kontextu klimatické krize a konkrétně tato přerušená inscenace zkoumá otázku nerůstového konceptu naší budoucnosti, kdy by nastala exploze volného času, čehož je současný nouzový stav zvláštní simulací. Jak hledat cesty k lidem mimo výkony a legitimizování se jimi? Nakolik je práce tím, co nám tvoří identitu? Kolik toho potřebujeme ke šťastnému životu? Potřebujeme druhého? Nebo si člověk může být Bohem? To jsou otázky, které naše Vnímání snad bude už v září klást.
Kdy plánujete dozkoušení inscenace?
Jak jsem předeslal, odpremiérovat bychom ji chtěli začátkem září a vzhledem k nečekaně umocněné aktualitě tématu tím začít naši sezónu. Na podzim bychom se chtěli také vrátit k slibovanému Moby Dickovi v režii Rastislava Balleka, který měl být premiérován na jaře.
Jak zásadně situace s koronavirovou pandemií ovlivní příští sezónu HaDivadla?
Domnívám se, že mnohá z témat, která koronavirus učinil viditelnými, byla v naší společnosti už nějakou dobu ve vzduchu. Zejména otázka udržitelnosti našeho směřování, jak z hlediska klimatu, tak z hlediska sociálních nerovností, nebo světa redukovaného pouze na ekonomický prospěch. Vidíme, že náš tolik hýčkaný komfort je pouze tenoučkým filtrem, který nám zakrývá všechny rozpory, co pod designovým povrchem můžou v krátké chvíli nabrat katastrofické parametry. Jsme velmi křehkou společností, někdo dokonce říká, že jsme civilizací, která je už v důchodovém věku, a tak bychom se měli i chovat. Místo simulace druhé puberty, nebo dětinské nezodpovědnosti z časů, kdy zdrojů bylo dostatek a naše technologie nám neumožňovala působit dopady naší hlouposti na celoplanetární úrovni, je otázkou, jestli nejednat pokorněji a poklidněji s vědomím křehkosti světa, kterého jsme součástí. A tak tématem v naší příští sezóně bude schopnost jak lidstva, tak i jedince, adaptovat se na nové výzvy. Jak skončit s představou pánů světa, kteří se vydávají na pořád nová a nová dobrodružství, a vyhnout se tomu, abychom byli posledními lidmi. Zároveň tato situace otvírá i nové otázky vůči povaze umění a jeho úkolů, které chceme taky vědomě ve své práci zkoumat.
Jste v kontaktu s vaším zřizovatelem a řešíte možnosti, jak tuto situaci zvládnout?
Pevně věříme, že město Brno myslelo vážně svoji vizi města do roku 2050, kdy uvádí, že chce být městem inovací, otevřené uměleckým experimentům v návaznosti na fascinující dobu meziválečného Brna a nenechá nás „padnout“. Představa plošných škrtů se ukázala jako lichá už během škrtů v kultuře v roce 2012, jejichž dopady zakoušíme dodnes. Divadla sdružená pod značkou CED p.o. byla jedna z nejpodfinancovanějších divadel v republice už před koronakrizí a jakékoliv dlouhodobé škrty bez jasně vymezeného střednědobého plánu, co s námi bude dál, by pro nás byly likvidační. Už teď jsou platy v naší instituci u některých zaměstnanců pod úrovní minimální mzdy. Výdaje na inscenace jsou u nás třetinové v porovnání s jinými divadly naší velikosti. Činnosti, které jsou v naší zřizovací listině, jako je třeba kurátorování mezinárodní spolupráce a působení na mezinárodní scéně, kde bychom reprezentovali dobré jméno České republiky, nám byly znemožněny, a to dávno před uzavřením hranic. Centrum experimentálního divadla má onen pro Brno strategický pojem „experiment“ přímo v názvu a věřím, že když si v tomto nouzovém stavu naše společnost uvědomuje nutnost transformace české ekonomiky z montovny a skladiště Evropy, tak ruku v ruce s takovouto transformací ekonomiky přichází i transformace školství a kultury. Nedokážu si představit, že by budoucí zaměstnanci ve vývojových centrech a sofistikovanějších průmyslech chtěli žít v krajině, kde je kultura pouze živořícím kostlivcem prosícím o dotaci. Takový svět rapidně snižuje kvalitu života, a co je horší, je jedním z nástrojů, kterým se dá torpédovat demokratické zřízení naší společnosti, protože právě kultura je jednou z klíčových bází kritického dialogu o naší společnosti a všechny diktatury útočí v první linii právně na kulturu a školství, ne náhodou! A právě na tyto složky naší společnosti nesmíme vedle dalších kapitol zapomínat, jestli chceme zachovat charakter pluralitní svobodné a humánní společnosti.
.
…ptal se Jiří Landa…
Co se během posledních týdnů dělo v HaDivadle?
Za zavřenými dveřmi divadla se nám dělo v první fázi nouzového stavu zejména vysoušení zdí, protože divadlo bylo zatopeno z prasklých vodovodních trubek. Teď už je situace konsolidována a vnímáme tento čas hlavně jako příležitost k rozšiřování si dramaturgických a lidských obzorů. Herecký soubor se teď proměnil na mikrodramaturgickou dílnu. S dramaturgem Matějem Nytrou jsme rozdělili mezi kolektiv vytipovaná díla, která jsme si už dlouho chtěli přečíst, ale v provozu, vzhledem k tomu, jak jsme personálně i finančně velmi podhodnoceným divadlem, na to nebyl čas. Zároveň věříme, že jak nouzový stav, tak i jeho důsledky, musí aktivizovat v lidech určitou solidaritu. Proto si mnozí z nás hledají dobrovolnickou práci v lesích nebo u malých zemědělců, kteří jsou odlivem pracovní síly, ale i poklesem tržeb z prodeje, velmi ohroženi. A když nechceme, aby se všechna produkce potravin u nás dostala pouze do ruk velkých hráčů, máme teď, jako i v létě, všichni, kdo máme více času, možnost pomoct. Krom toho připravujeme na červen komorní projekt Studia HaDivadla ve spolupráci s Ateliérem intermédii brněnské FaVu, který bude takovým nahlédnutím do „ztroskotaného korábu“ divadla a plachým navštívením kdysi tak živého místa. Je potřeba vracet se opatrně, ale také neustrnout v úleku!
Zavření divadel přerušilo zkoušení vaší autorské inscenace Vnímání. Na co se diváci mohou těšit?
Celá situace přerušeného zkoušení naší inscenace Vnímání je pro mě prolomením se do magického podhoubí, ze kterého divadlo zrozené kdysi v rituálu vyrůstá. Navíc k tomu došlo, když jsme si inscenaci sestavili a poprvé pro sebe nahrubo zahráli. Vnímání zkoumá, inspirováno texty George Pereca a Lászla Krasznahorkaie, člověka, který se rozhodne neúčastnit se života a zůstává ve svém bytě, jelikož mu tato výhradně na produkci orientovaná společnost přestane dávat smysl. Inscenace je součástí sezóny „Zdroje“ zkoumající proměnu našeho světa v kontextu klimatické krize a konkrétně tato přerušená inscenace zkoumá otázku nerůstového konceptu naší budoucnosti, kdy by nastala exploze volného času, čehož je současný nouzový stav zvláštní simulací. Jak hledat cesty k lidem mimo výkony a legitimizování se jimi? Nakolik je práce tím, co nám tvoří identitu? Kolik toho potřebujeme ke šťastnému životu? Potřebujeme druhého? Nebo si člověk může být Bohem? To jsou otázky, které naše Vnímání snad bude už v září klást.
Kdy plánujete dozkoušení inscenace?
Jak jsem předeslal, odpremiérovat bychom ji chtěli začátkem září a vzhledem k nečekaně umocněné aktualitě tématu tím začít naši sezónu. Na podzim bychom se chtěli také vrátit k slibovanému Moby Dickovi v režii Rastislava Balleka, který měl být premiérován na jaře.
Jak zásadně situace s koronavirovou pandemií ovlivní příští sezónu HaDivadla?
Domnívám se, že mnohá z témat, která koronavirus učinil viditelnými, byla v naší společnosti už nějakou dobu ve vzduchu. Zejména otázka udržitelnosti našeho směřování, jak z hlediska klimatu, tak z hlediska sociálních nerovností, nebo světa redukovaného pouze na ekonomický prospěch. Vidíme, že náš tolik hýčkaný komfort je pouze tenoučkým filtrem, který nám zakrývá všechny rozpory, co pod designovým povrchem můžou v krátké chvíli nabrat katastrofické parametry. Jsme velmi křehkou společností, někdo dokonce říká, že jsme civilizací, která je už v důchodovém věku, a tak bychom se měli i chovat. Místo simulace druhé puberty, nebo dětinské nezodpovědnosti z časů, kdy zdrojů bylo dostatek a naše technologie nám neumožňovala působit dopady naší hlouposti na celoplanetární úrovni, je otázkou, jestli nejednat pokorněji a poklidněji s vědomím křehkosti světa, kterého jsme součástí. A tak tématem v naší příští sezóně bude schopnost jak lidstva, tak i jedince, adaptovat se na nové výzvy. Jak skončit s představou pánů světa, kteří se vydávají na pořád nová a nová dobrodružství, a vyhnout se tomu, abychom byli posledními lidmi. Zároveň tato situace otvírá i nové otázky vůči povaze umění a jeho úkolů, které chceme taky vědomě ve své práci zkoumat.
Jste v kontaktu s vaším zřizovatelem a řešíte možnosti, jak tuto situaci zvládnout?
Pevně věříme, že město Brno myslelo vážně svoji vizi města do roku 2050, kdy uvádí, že chce být městem inovací, otevřené uměleckým experimentům v návaznosti na fascinující dobu meziválečného Brna a nenechá nás „padnout“. Představa plošných škrtů se ukázala jako lichá už během škrtů v kultuře v roce 2012, jejichž dopady zakoušíme dodnes. Divadla sdružená pod značkou CED p.o. byla jedna z nejpodfinancovanějších divadel v republice už před koronakrizí a jakékoliv dlouhodobé škrty bez jasně vymezeného střednědobého plánu, co s námi bude dál, by pro nás byly likvidační. Už teď jsou platy v naší instituci u některých zaměstnanců pod úrovní minimální mzdy. Výdaje na inscenace jsou u nás třetinové v porovnání s jinými divadly naší velikosti. Činnosti, které jsou v naší zřizovací listině, jako je třeba kurátorování mezinárodní spolupráce a působení na mezinárodní scéně, kde bychom reprezentovali dobré jméno České republiky, nám byly znemožněny, a to dávno před uzavřením hranic. Centrum experimentálního divadla má onen pro Brno strategický pojem „experiment“ přímo v názvu a věřím, že když si v tomto nouzovém stavu naše společnost uvědomuje nutnost transformace české ekonomiky z montovny a skladiště Evropy, tak ruku v ruce s takovouto transformací ekonomiky přichází i transformace školství a kultury. Nedokážu si představit, že by budoucí zaměstnanci ve vývojových centrech a sofistikovanějších průmyslech chtěli žít v krajině, kde je kultura pouze živořícím kostlivcem prosícím o dotaci. Takový svět rapidně snižuje kvalitu života, a co je horší, je jedním z nástrojů, kterým se dá torpédovat demokratické zřízení naší společnosti, protože právě kultura je jednou z klíčových bází kritického dialogu o naší společnosti a všechny diktatury útočí v první linii právně na kulturu a školství, ne náhodou! A právě na tyto složky naší společnosti nesmíme vedle dalších kapitol zapomínat, jestli chceme zachovat charakter pluralitní svobodné a humánní společnosti.
.
