Rozhovor

Nejsem muzikálový herec
[vydáno: 15.9.2015, Jiří Landa]
Herec JOSEF KUBÁNÍK ve Slováckém divadle Uherské Hradiště načíná 17. rok svého působení. Naše setkání proběhlo na samém začátku nové sezony nesoucí se ve znamení oslav 70. výročí divadla, jež právě prošlo zásadní změnou na postu ředitele. Za Igora Stránského převzal pomyslnou štafetu Michal Zetel. I o tom jsme hovořili...

(foto: Marek Malůšek)
(foto: Marek Malůšek)


Jak budou vypadat oslavy 70. výročí Slováckého divadla?
Na první říjnový týden chystáme zajímavý program, během něhož uvedeme několik inscenací z pražských divadel, koncert Marty Kubišové, naši rekordní inscenaci Rychlé šípy, která zároveň oslaví patnáct let od premiéry, a všechno vyvrcholí v sobotu 10. října pořadem pojmenovaným podle sloganu letošního předplatné Všechno nejlepší. V tento den byla totiž přesně před sedmdesáti lety odpremiérována vůbec první zdejší inscenace – Její pastorkyňa Gabriely Preissové.

Prozradíte základní koncepci slavnostního večera?
Bude rozčleněn podle dekád do sedmi částí. V každé z nich přivítáme minimálně jednoho zástupce z daného období. Účast přislíbili například vnuk zakladatele Slováckého divadla Miloslava Lázničky, také paní Eva Matalová, která v první zdejší inscenaci Jiráskovy Lucerny ztvárnila Haničku a teď, téměř po sedmdesáti letech, hraje v nejnovějším nastudování Babičku. A dokonce říká stejnou repliku jako kdysi. Režisér Igor Stránský, aniž by to věděl, tuto repliku Haničky shodou okolností vložil do úst právě Babičce. Hostů bude samozřejmě víc. Snažili jsme se oslovit i výtvarníky, autory hudby a další profesionály, stejně jako diváky, kteří k nám chodí už léta. Hrát bude kapela složená z muzikantů, co pro nás psali scénickou hudbu, nebo hráli na hudební nástroje. Uslyšíme tak speciálně upravené verze skladeb, které během těch sedmdesáti let z našeho jeviště zazněly. Zároveň představíme slogan předplatného na 71. rok. Na Malé scéně bychom také chtěli promítat záznamy některých našich úspěšných starších inscenací.

Zmínil jste inscenaci Rychlé šípy, která má na svém kontě 420 repríz. Napadlo vás při premiéře, že ji po patnácti letech ještě budete hrát?
Ani náhodou! Tehdy jsme ji na Malé scéně připravili vysloveně pro naši zábavu. Malá scéna tenkrát byla ryze dobrovolnou záležitostí, nepodléhala žádné dramaturgii. Když někdo přišel s nápadem a ostatním se líbil, inscenace se nazkoušela, byla několikrát uvedena a šlo se dál. Premiérou Rychlých šípů ale tohle všechno přestalo platit. Zájem o inscenaci byl nevídaný, čekací doba na představení se dostala na jeden rok, takže se pak rozhodlo o jejím převedení na velkou scénu divadla mající kapacitu necelých čtyři sta míst, což je o tři sta víc, než má Malá scéna. Za těch patnáct let se samozřejmě musely přešít kostýmy a také se nám hůře předstírá, že je nám patnáct. Už není tak jednoduché dělat rychlé kliky, i běh máme pomalejší, ale hrát nás to stále baví.

z inscenace Rychlé šípy (foto: Pavel Princ)
z inscenace Rychlé šípy (foto: Pavel Princ)


Vzpomenete si na zkoušení této inscenace režiséra Roberta Bellana?
Ano, protože jsme ji začali zkoušet těsně po prázdninách a zrovna byl burčák, bez kterého se snad žádná zkouška neobešla. Tedy ne, že bychom to bez něj nedali dohromady, ale s ním byla při zkoušení mnohem lepší nálada, což se pak do inscenace možná právě díky burčáku promítlo. (usmívá se)

Viděl jste takto s odstupem záznam Rychlých šípů z premiéry?
U nás záznamy přímo z premiér nepořizujeme, natáčíme až tak desátou reprízu. Na Rychlé šípy se ale bojíme podívat. Kdybychom totiž zjistili, jak inscenace vypadala kdysi a jak vypadá dnes, asi by se nejednalo o hezký pohled.

V čem se inscenace nejvíc posunula?
Víte, Rychlé šípy si dneska žijí svým vlastním životem. Možná to bude znít trochu pejorativně, ale už je to spíš show. Lidé na ně nechodí jako na klasické představení, ale na značku – prostě tuto legendu chtějí vidět. Někteří diváci se do hlediště pravidelně vracejí. Známe například paní, která Rychlé šípy viděla třicetkrát. Tito diváci jsou pak vděční, když během představení vidí něco nového a sami čekají, co si zase na sebe vymyslíme. U Rychlých šípů platí ještě o něco víc pořekadlo o předávání energie, která mezi hledištěm a jevištěm proudí opravdu naplno. Diváci pro nás z vděčnosti dělají i spoustu hezkých věcí.

Uvedl byste nějaký příklad?
Třeba na posledním představení před letošními letními prázdninami sedělo v první řadě asi deset lidí, kteří byli oblečeni od podkolenek až po paruky a líčení jako Rychlé šípy z naší inscenace. Dali si s tím opravdu velkou práci. Na konci představení jsme je vytáhli na jeviště a děkovali se s nimi. Na jednu reprízu nám divačky upekly dort ve tvaru vlajky Rychlých šípů a krásně ho nazdobily. Nebo jsme dostali pálenku, na jejíž láhvi bylo vypískováno logo Slováckého divadla i Rychlých šípů.

Tuším, že podobnou odezvu má i inscenace muzikálu Donaha!, která je nejdéle hranou verzí v České republice.
Ano, tušíte správně. (usmívá se) Na sté repríze jsme například dostali několikapatrový dort a paní, které ho pekly, do něj nasázely vymodelovanou šestici figurek hlavních protagonistů Donaha!.

Jak se za těch deset let proměnilo obsazení?
Zásadně, protože Donaha! má spoustu postav. A když vám deset let hraje celý soubor jednu inscenaci, nejvíc se do ní promítnou všechny odchody, příchody, mateřské, malí herci v dětských rolích vyrostou a musejí se přeobsadit – máme už třeba pátého klučinu, který hraje syna hlavní postavě. Dokonce jsme i jednou ohlásili derniéru, ale diváci na nás „vzali hole“, tak jsme muzikál zase vrátili na repertoár. Lidé se s derniérou nemohli vůbec smířit, takový šrumec jako tenkrát jsem tu ještě nezažil. Nicméně ta hlavní šestice, až na jednu výjimku, je pořád stejná.

Jak se vy cítíte v muzikálech?
Nejsem muzikálový herec, nezpívám a hlavně netančím! I když, co se zpěvu týče, v poslední době se s ním pomalu začínám sbližovat. Jednou za půl roku totiž spolu s Davidem Vaculíkem uvádíme oblíbenou akci Jízda s Haraficou, což je cimbálová kapela složená ze samých nesmírně šikovných mladých kluků. Zahrají vám jakýkoli žánr – jazz, swing, muzikál i tradiční folklorní věci. Jako bonus často zveme nějakého známého hosta, jedni z posledních to byli například Vojta Dyk, Ondra Brzobohatý a Taťána Medvecká. No a já našel odvahu si s nimi zazpívat. Tedy ne, že bych se považoval za zpěváka, ale už se toho tolik nebojím a celkem mě zpěv začal i bavit.

Muzikály jsou v Uherském Hradišti uváděny pravidelně. Takže jste opravdu v žádném nezpíval?
Fakt nikdy, zkusil jsem to až teď s tou cimbálovkou.

Ale na prkna Slováckého divadla jste vstupoval rolí v muzikálu Hello, Dolly!...
Ano, máte pravdu, ale nezpíval jsem v něm. Když mě v roce 1999 Igor Stránský přijímal, řekl mi, že ho právě zkoušejí a abych se do něj zapojil. Byla to čirá hrůza, protože jsem v něm měl podle původních plánů nejen zpívat, ale i tančit! Choreografii tehdy dělal Radek Balaš a já si vzpomínám, jak jsem se šel představit na Malou scénu, kde se zkoušelo. Na jevišti jsem uviděl kolegu Davida Vaculíka, jak nabízí různé choreografie a tance s deštníkem. Vyděsil jsem se. Radek mi pak řekl, že v muzikálu budu mít velké taneční číslo spolu s Ottou Kallusem, který přicházel do angažmá spolu se mnou. Nevím, co za dobráka tehdy schválně rozhlásilo, že jsme výborní tanečníci a skvělá pohybově disponovaná dvojka, ale všichni nás tak zpočátku opravdu brali. S Ottou jsme tak postupně celý soubor museli vyvádět z omylu. Radek vymýšlel různé fórky s tácy, měli jsme se s nimi otáčet a podobně. Po několika zkouškách ovšem naštěstí pochopil, jak se situace má, a začal nám ubírat, až se z toho stalo takové herecko-taneční číslo. Také nás posunul do větší hloubky jeviště, abychom nebyli tolik vidět. Všechno tedy dobře dopadlo, jak pro nás, tak pro diváky...

Takže vás posléze do muzikálu Donaha! obsazoval s vědomím, čeho všeho jste schopný?
(směje se) Ano, lépe bych to asi nedefinoval. V Donaha! mám malou roli, kde přicházím na konkurz a na Presleyho píseň dělám striptýz. A Radek, i po této předchozí zkušenosti, pro mě tehdy vymyslel choreografii. Když jsem na jedné zkoušce zatančil, řekl, ať přijdu až na generálku, že to stejně nemá cenu. Prostě pochopil, že nesvedu nic z toho, co si představoval. Takže tento výstup dělám víceméně jen podle sebe a kolikrát mám za tu chvíli i tři potlesky. Lidé totiž při sledování mého umění asi nevěří svým očím a nechápou, jak za něco takového někdo může brát peníze.

z inscenace Bratři Karamazovi (foto: archiv Slováckého divadla)
z inscenace Bratři Karamazovi (foto: archiv Slováckého divadla)


Zmínil jste rok 1999, kdy jste do divadla přicházel. Vzpomenete si na tu dobu?
Velmi přesně. Po dvouletém angažmá v Městském divadle Zlín, kam jsem nastoupil hned po skončení studií na Zlínské škole umění, jsem se s touto scénou nerozloučil úplně nejšťastněji. Nové vedení v čele s Petrem Veselým mě stále ujišťovalo, že mi prodlouží právě končící smlouvu, jenže mi na samém konci sezóny v květnu nebo v červnu nakonec řeklo, že mě nechce. A v tu dobu už si angažmá prostě nenajdete. Ocitl jsem se v zoufalé situaci, kdy jsem si myslel, že zůstanu bez práce. Napadlo mě tedy zavolat do Uherského Hradiště, kde zrovna odcházelo asi pět herců do Karlových Varů. No a Igor, který byl asi trochu v nouzi, byl za můj telefonát vlastně rád. Dodnes jsem mu vděčný, že mě vzal takhle naslepo. Sice jsem mu přinesl několik záznamů inscenací, v nichž jsem hrál, ale moc toho nebylo. V Hradišti mě tenkrát vytáhli ze srabu, a tak jsem se do práce vrhl s ještě větší energií. Chtěl jsem jim to tím vrátit.

Byla mezi zmiňovanými záznamy i pohádka Tři krásní psi, Honza a drak, jež byla vaší vůbec první profesionální prací?
Tak to už netuším. Ale spíš bych si tipl, že ne, protože jsem tam měl asi jen dvě věty.

A hrál jste psa, Honzu nebo draka?
Nic z toho. Byl jsem obsazen do levého křídla draka. Inscenaci dělal Pepa Morávek, jeden z krásných divadelních bláznů. V té době do Zlína zrovna přišla parta mladých lidí a Pepa pro nás vymyslel právě tuhle pohádku a my se při ní fakt dost vyblbli. Fungoval jsem tam jako nápověda a při té příležitosti mi svěřili i tuhle důležitou roli. Drak byl vytvořený z komediantského vozu, který se po otevření proměnil v křídla draka. Takže jsem tam hlavně mával vraty, tedy s jejich levou částí. Takové byly mé začátky. (směje se)

z inscenace Modré květy (foto: Jan Karásek)
z inscenace Modré květy (foto: Jan Karásek)


Igor Stránský letos v září po pětadvaceti letech svého působení na pozici ředitele ze své funkce odešel. Co taková změna udělá se souborem?
Samozřejmě jsme věděli, že nic není navěky. Čas utíká každému stejně. Nedošlo k tomu ale nečekaně ani najednou, naopak pomalu a postupně. S velkým ročním předstihem Igor oznámil, že se chystá předat žezlo svému nástupci. Dlouho se chystalo výběrové řízení, z něhož před rokem vzešel nový ředitel Michal Zetel, kterému Igor divadlo minulou sezonu předával. Nejednalo se tedy o žádný šok, se vším jsme počítali. Nikdo by si, aspoň v našem městě, netroufl udělat nějaké neuvážené rozhodnutí, jímž by ohrozil tak dobré fungování našeho divadla. Vše tedy bylo důkladně připravené a každý krok se dopodrobna zvažoval.

Tedy opačný příklad, než který vesměs vyznává pražský magistrát. Seznámil vás nový ředitel se svojí vizí řízení Slováckého divadla?
Vzhledem k tomu, že se Slováckému divadlu daří, dělá zajímavé inscenace a máme víc než osm tisíc předplatitelů, což nám zajišťuje minimální počet 25 repríz, Michal Zetel říkal, že je jeho vizí udržet to, co máme – tedy vysokou uměleckou kvalitu i přízeň diváků, a věci, které jdou ještě vylepšit nebo zmodernizovat trošku nakopnout a dát jim kabát odpovídající roku 2015. Rozhodně prý nehodlá dělat zásadní personální, dramaturgické ani jiné změny. Uvědomuje si, že by tím mohl silnou značku Slováckého divadla oslabit.

z inscenace Svatba (foto: Marek Malůšek)
z inscenace Svatba (foto: Marek Malůšek)


Slovácké divadlo má v naší republice rekordní počet předplatitelů. Čím to je?
Jednak bezpochyby geniem loci města a tím, že jsou lidé patrioty a také, že s našimi diváky stále komunikujeme. Když třeba nasadíme inscenaci, s níž moc nesouznějí, vysvětlujeme jim důvod, proč je její uvedení pro nás a město důležité. To se stalo například u hry Cena facky aneb Gottwaldovy boty Karla Steigerwalda, kde byla možnost se nějakým způsobem vyrovnat s minulostí města. Chtěli jsme ukázat, jaké všemožné prasárny se děly v naší věznici v 50. letech. Vždycky se o tom sice trochu šeptem mluvilo, ale takhle nahlas to ještě nikdo nikdy nezakřičel. No a někteří lidé s tím nesouhlasí. Na děkovačce vždycky přesně vidíte, kdo z diváků je komunista a kdo katolík. Jedna skupina totiž tleská ve stoje, je dojatá a nadšená, a ta druhá bez sebemenšího náznaku potlesku zarytě sedí v sedadle. Ta věznice je zvláštní vřed Uherského Hradiště. Postupně chátrá, i když teď už to snad vypadá, že by se s ní mohlo něco začít dít. Ovšem je také možné, že se za čas všechny její lidské osudy postupně pohřbí v jejích spadaných zdech. Nebylo by správné říkat, že se tu nikdy nic takového nestalo. Proto divákům tyto naše důvody sdělujeme. Navíc díky takovým inscenacím proslavíme město po celé republice. Třeba Cena facky byla v první desítce Divadelních novin, podle Reflexu se jednalo o nejsilnější divadelní zážitek loňského roku, byla i na festivalu v Hradci Králové, teď s ní pojedeme na festival do Brna... A diváci pak uznají, že jim se to sice tak úplně líbit nemusí, ale že určitou kvalitu inscenace jistě má, protože by jinak nebyla tak vysoce ceněna.

Jste herec a zároveň i tiskový mluvčí divadla. Jak jste se k této své druhé profesi dostal?
Úplně náhodou. Na jaře roku 2000 jsme tu zkoušeli japonskou pohádkovou hru Junji Kinoshity Jeřábí peří, kterou režíroval Rus Alexandr Miťkin. A protože mi to přišlo neskutečně unikátní, šel jsem za naší dramaturgyní a optal se, proč nikdo neví, že je Hradiště tak šikovné, když dokáže uvést takhle zajímavou hru s uznávaným zahraničním režisérem. Ona se mě jen optala, komu že bychom to měli dát vědět. Moje odpověď zněla: „Komukoli“. Dala mi tedy volnou ruku k tomu, abych nějakou propagaci zprostředkoval. Zavolal jsem do České televize, kde za můj tip byli rádi a přijeli natočit reportáž. No a když jsme pak zkoušeli další věc, už za mnou z vedení přišli sami, abych tam zase někam zavolal. Tak mi to zůstalo dodnes, jen se moje práce postupně rozšířila až do současné profesionální podoby.

Na konci sezony jste měl premiéru hry Autista – Moje zatracené nervy!, kde hrajete hlavní roli. V čem pro vás bylo toto zkoušení nové a zajímavé?
Dneska je moderní říkat, že to byla výzva. Ale vlastně to asi nejpřesněji vystihuje odpověď na vaši otázku. Jednalo se o velmi specifické téma, které mě hodně lákalo a chtěl jsem přijít na kloub, v čem vlastně tkví jeho záludnost a čím takzvaně divadelně „smrdí“. Měli jsme jednu výhodu. Autorka Alžběta Michalová má autistického bratra Matěje, takže popsané zážitky jsou autentické, i když celkový rámec a jména postav jsou samozřejmě jiné. Během zkoušení jsme ovšem narazili na jeden problém.

Na jaký?
Alžběta s Michalem Zetelem, který na Malé scéně Autistu režíroval, Matěje, podle něhož hra vznikla, znají a chtěli, abych se s ním během zkoušení seznámil i já, což jsem však odmítal. Nechtěl jsem ho totiž začít napodobovat, ale vytvořit si originální bytost, co by vycházela ze mne. Nastudoval jsem si tedy, jak se autisté chovají, jak se projevují, dost jsme se o tom všichni také hodně bavili, takže je nakonec můj Kašpar, jak se postava v příběhu jmenuje, snad uvěřitelná a zajímavá i tak. Snažil jsem se o to. Kdybych ale Matěje poznal ještě před premiérou, dost by mi to zkoušení zkomplikovalo. Snad moje důvody Alžběta s Michalem nakonec pochopili. Ke zkoušce ohněm pak došlo nikoli při premiéře, ale už na veřejné generálce, kam dorazil Matěj s celou rodinou.

z inscenace Autista – Moje zatracené nervy! (foto: Marek Malůšek)
z inscenace Autista – Moje zatracené nervy! (foto: Marek Malůšek)


S jakými pocity se vám hrálo?
Bylo to nejtěžší představení, které jsem kdy hrál. Bez přehánění! Alžběta je „stará divadelnice“, takže chápe divadelní licenci, ale běžní diváci, k nimž patří i Matějova rodina, na tohle nejsou úplně zvyklí. Nevím, zda úplně chápali, že jsme některé věci museli pojmout trochu jinak, abychom příběh zdivadelnili. Vybavuji si například scénu, kdy náš Kašpar podobně jako Matěj opakuje repliky z večerníčků – tím také celé představení začíná. Matěj je ovšem říká svým hlasem, kdežto já je kvůli jisté divadelní atraktivnosti říkám hlasem daného vypravěče, což bylo v případě Maxipsa Fíka hlasem Josefa Dvořáka. A když jsem takto začal mluvit, ihned jsem v hledišti spatřil zděšené pohledy všech členů rodiny. Mysleli si, že takhle budu Matěje hrát po celou dobu. (usmívá se) Byl to pro nás všechny takový stres, že představení skončilo o deset minut dřív než obvykle, tak jsme ho podvědomě hnali, aby už bylo za námi.

Co pro vás bylo při zkoušení nejtěžší?
Najít míru postižení toho chlapce, aby se na něj lidé tolik nezaměřovali, ale vnímali především příběh a jeho emoce. Zatím má Autista u diváků odezvu, snad se nám to tedy podařilo. V listopadu jsme dokonce museli pro velký zájem přidávat další představení. Mám z toho radost.

Oskar a růžová paní (foto: archiv Slováckého divadla)
Oskar a růžová paní (foto: archiv Slováckého divadla)


Závěrem bych se vás chtěl zeptat, jaké tři role ze svého působení ve Slováckém divadle považujete za zásadní a proč?
Těžká odpověď. Jednou z nich ale jistě bude Smerďakov z Bratrů Karamazových, které tu nastudoval Jan Antonín Pitínský. Do té doby jsem podobný typ postav nikdy nedělal, navíc se jednalo o silnou režijní stylizaci. Svým způsobem byl dost důležitý i Harold ze hry Harold a Maude a to proto, že když Květa Fialová přišla se svým návrhem za ředitelem, nebyl k mému obsazení moc nakloněn. Do té doby jsem hrál hlavně v komediích a velké role světové dramatiky jsem dělal jen pod vedením silných a svérázných režijních osobností jako například Oxana Meleškina-Smilková nebo již zmiňovaný Jan Antonín Pitínský. Igor si myslel, že nejsem schopen zahrát niterné intimní pocity, což Harold tolik potřebuje. Ale tím, jak do toho šla Květa tak odhodlaně a dala si mě vlastně jako podmínku, Igor nakonec povolil. No a přes Harolda jsem se pak dostal k Oskarovi ve hře Oskar a růžová paní v režii Zoji Mikotové. To pro mě byla hodně zásadní role i kvůli vlastní zkušenosti - můj synovec a s ním celá naše rodina se stejně jako Oskar potýkal s leukémií, takže to pro mě byla moje osobní terapie. Okamžiky strávené na jevišti v Oskarovi a růžové paní a v blízkosti Květy si budu pamatovat, troufnu si říci, napořád.
.......................................................