Rozhovor

Letos jsme chodili po hřebeni
[vydáno: 27.6.2019, Jiří Landa]
S ředitelem Slováckého divadla Uherské Hradiště Michalem Zetelem jsem se sešel na samém sklonku letošní divadelní sezóny. Tedy v nejpříznivější čas pro malé ohlédnutí se nejen za minulými deseti měsíci, ale i za jeho dosavadním čtyřletým působením v jednom z nejprestižnějších regionálních divadel.

Jak vnímáte uplynulou sezónu?
Když jsem ji před rokem zahajoval, kolegům jsem sliboval, že bude asi nejklidnější od mého nástupu. Dnes, na jejím konci, si troufám říci, že se nám to myslím povedlo. Nedošlo k žádným nepředvídatelným událostem ani zvratům. Navázali jsme na to, co jsme si během posledních let nastavili, a soustředili se opravdu jen na produkci inscenací. Muzikál Chicago, kterým jsme finišovali, byla, co se týče rozsahu a náročnosti kusu, vzhledem k tomu, že jde o muzikál tanečního typu a my jsme činoherní divadlo, taková chůze po hřebeni. Podobný projekt je na hraně našich možností, ale dovolil bych si tvrdit, že je to tak trochu můj styl. Snažím se věci vždycky táhnout spíš ke hranici možného, než k jistému stabilnímu provozu.

V čem bylo Chicago realizačně nejnáročnější?
Tento muzikál nasazujeme už podruhé. Poprvé k premiéře, což bylo zhruba před pěti lety, nakonec vůbec nedošlo. Bylo to v době, kdy jsem do divadla nastupoval. Psal se červen 2015 a Chicago mělo být v režii Radka Balaše finální inscenací jubilejní 70. sezóny, jejím vrcholem. Jenže tehdy tu akorát došlo k těhotenské vlně, kdy nám naráz otěhotnělo šest hereček, takže jsme muzikál museli zrušit. A to už jsme byli celkem daleko, byla podepsaná licence, měli jsme návrh scény… Místo Chicaga jsme pak nastudovali Pokrevní bratry, kde bylo víc příležitostí pro herce, a na hostování jsme přizvali Yvettu Blanarovičovou. No a teď, když se nám dámy z mateřských vrátily, jsme si řekli, že to s Chicagem zkusíme ještě jednou.

Neměli jste strach, že se bude situace opakovat?
Tak ono samozřejmě opět k nějakým těhotenstvím došlo, ale už jsme se u dam, u kterých tohle nebezpečí hrozilo, raději předem pojistili alternacemi. (směje se) Museli jsme ale přibrat taneční company, protože Chicago je poměrně tanečně náročné. Tančí v něm všichni pánové i dámy nejrůznějších věků, což znamenalo zajistit dopředu tréninky, a to v běžném provozu Slováckého divadla nebylo jen tak. Navíc jsou tam i celkem komplikované písničky, a tak se muselo opravdu pečlivě zkoušet a korepetovat. Také se změnily podmínky a Chicago nelze uvádět s nahrávkou. Já bych to tedy i tak tlačil k živé kapele, protože než dělat muzikál s nahrávkou, je podle mě lepší ho raději nedělat vůbec. S tím pak byly samozřejmě spojeny další organizační věci. Například už jen to, jak se všichni do baráku vejít. Vezměte si osmičlennou kapelu, šest hostujících tanečníků a tanečnic, téměř celý soubor, a když se navíc sejdou na zkoušce obě alternace, divadlo je rázem malé.

Byla právě končící sezóna podle vás v něčem nenaplněná?
Máme dlouhodobý problém, což se sice netýká všech představení, že u nás poptávka převyšuje nabídku. Měli bychom chuť dělat ještě další projekty typu SLoffÁCKÉ DIVADLO, tedy inscenace v netypických prostorách, jenže nám na to nezbývají produkční kapacity. Herci by se našli, finance taky, většinou totiž tyto produkce nestojí až tolik peněz, ale pomocné profese jako technika a garderoba už nemají pro tyhle věci navíc bohužel prostor. V uplynulé sezóně jsme proti sobě nazkoušeli dvě pohádky, aby nám nestál soubor a abychom obsáhli opravdu všechny věkové skupiny diváků. Myslím, že se obě moc povedly, a to jak Anička a bylinkové kouzlo, tak Bílá velryba, jenže je nemáme kdy hrát. Musíme totiž primárně obstarat našich osm tisíc předplatitelů, a pak se teprve dostane na děti, školní představení a volné kasy.

se starostou Uherského Hradiště Stanislavem Blahou
se starostou Uherského Hradiště Stanislavem Blahou


Zmínil jste osm tisíc předplatitelů. Stále je po vašem předplatném taková poptávka jako v dřívějších letech?
Možná už to bude lehce pod osm tisíc, ale ono se v poslední době dost mění chování diváků. Doba, kdy měli přesně daný termín představení, už spoustě lidí nevyhovuje. Chtějí si sami více vybírat… Celkový počet diváků nám tedy neklesá, ale je více „dokupů“ na volnou kasu. Model stabilního předplatného je myslím trochu na ústupu. Na to může mít vliv i další spousta okolností. Jednak si myslím, že s bývalým ředitelem Igorem Stránským odešla celá jedna generace diváků a zvýšila se kulturní nabídka v regionu. Občas nám bylo také vytýkáno přitvrzení dramaturgie ve směru k náročnosti kusů, což si ovšem nemyslím. Rozhodně není mým cílem vyhánět běžného diváka z divadla! Repertoár se snažíme mít pokrytý opravdu pro všechny cílové skupiny.

Jakou tedy máte návštěvnost?
90 tisíc diváků za sezónu, včetně zájezdů. Za rok 2018 jsme udělali 330 vlastních produkcí, plus k tomu připočtěte pronájmy a hostování. Nenudili jsme se. (směje se)

Jak se během čtyř let vašeho působení Slovácké divadlo proměnilo?
Podařilo se nám navázat na stabilní výkony, Slovácké divadlo totiž bylo a je dlouhodobě na dobré úrovni. Měli jsme však obrovské problémy s technickým zázemím, dosluhovaly nám počítačové sítě, což se muselo řešit, stejně tak jako jisté personální problémy. Ne všichni lidé unesli výměnu ředitelů, takže se někteří rozhodli odejít. Divadlo se, co se týče technické podpory, dost profesionalizovalo. Dříve tu bývalo zvykem, že se například videotechnologie lepily různým poloamatérským způsobem a podobně. V tomhle směru jsme se hodně posunuli. Máme nový zvuk, datové sítě, novou inspici, dohledový systém na jevišti… Řešilo se i akustické obložení sálu, kdy nám první odhad dělal neodborník a původní nacenění se ze 400 tisíc zvedlo na konečných skoro pět milionů, což je sakra rozdíl.

Jak jste tuto situaci vyřešili?
Samozřejmě se to odrazilo na sezóně, kdy jsme museli vyrobit o jednu inscenaci míň, protože divadlo přes léto čtyři měsíce stálo. Největší změna ale nastala ve financování divadla jako takového. V roce 2014, kdy se konalo výběrové řízení, skončila finanční podpora státu. Když v roce 2003 divadlo přecházelo z okresu na město, existoval speciální finanční program Ministerstva financí, nebo rozpočtové kapitoly vlády, a přes krajský úřad Uherské Hradiště dostávalo finance na tzv. zřizovatelské funkce, podobně jako třeba Cheb, Příbram a další města, která zřizují profesionální soubory, ovšem nedostávají z daní příplatek na tyto tzv. zřizovatelské funkce, jak to mají statutární města. No a tahle podpora v roce 2014 vyschla. Od té doby leží veškerá finanční tíha rozpočtu na městě. A přesto, že se naše divadlo stará o celý region, dokonce dle mého názoru více než 60 % našich diváků nejsou obyvatelé Uherského Hradiště, tak to jde celé z rozpočtu města, což je samozřejmě obrovský problém. Město je příliš malé na to, aby si vydržovalo takhle velké divadlo, knihovnu, Klub kultury… Město se nás snažilo dlouhodobě podporovat, přestože byly i tendence a tlaky na snížení financí, ale pořád to nějak šlo. Jenže v loňských dvou letech došlo například k 20% navýšení tarifních platů, což ze zákona musíme vyplatit. No a na to město nedostalo ani korunu. Tahle situace začíná být neúnosná. Dříve nebo později se s tím bude muset něco udělat. Pokud se nenajde nějaký další zdroj financování, ať už z kraje nebo od státu, ohrozí to chtě nechtě kvalitu. A to máme dlouhodobě jednu z největších soběstačností v zemi, až 46 %. Srovnatelná divadla mají kolem 32 %.

zahajovaci zkouška inscenace Zlatý drak aneb režisér Zetel i jako šéfkuchař
zahajovaci zkouška inscenace Zlatý drak aneb režisér Zetel i jako šéfkuchař


Vzpomenete si na stěžejní moment, kdy jste si řekl, že půjdete do výběrového řízení na ředitele Slováckého divadla?
Ano, byl takový. Víte, sám od sebe bych si netroufl se přihlásit, na to bych asi neměl dost sebevědomí. Před tím jsem ve Slováckém divadle dvakrát režíroval a jednou si mě dnes už bývalý ředitel Igor Stránský zavolal k sobě do ředitelny a řekl mi, že tu bude končit. Vyzval mě, abych se do výběrového řízení přihlásil, že bych prý na to měl. Oslovil jsem tedy v divadle pár lidí, se kterými jsem spolupracoval, a optal se jich, jestli je to podle nich dobrý nápad. Když řekli ano, společně jsme dali dohromady koncepci. Psal jsem ji v Berlíně, kde jsem byl právě na půlroční pedagogické stáži. Takže jsem chodil do Schaubühne a Volksbühne na nejprogresivnější evropské divadlo, a psal jsem výběrko sem. Dokonce jsem ji z Berlína i odesílal.

Jak probíhaly první dny vašeho zdejšího působení?
Šlo o velice zvláštní období. Samotné výběrové řízení probíhalo v září 2014, já však nastupoval až za rok, což jsem tak deklaroval od samého začátku. Potřeboval jsem si totiž vypořádat všechny věci v Buranteatru. Po výběrovém řízení nastala poměrně silná mediální bitva, kdy jeden z kandidátů těžce nesl svoji porážku. Dokonce jsem v jednu dobu uvažoval o trestním oznámení, protože moje koncepce byla odcizena ještě před druhým kolem a můj protikandidát ji měl k dispozici. Ostatně to lze snadno prokázat. Poslal ji navíc i do médií s mými osobními údaji… Chápete to chování?! V divadle vznikly dva tábory, kde si jeden přál mě a druhý někoho jiného. Bylo tu docela dusno, ale tím, že jsem nastupoval až za rok, vzduch se stačil pročistit. Díky tomu, že jsem měl členy týmu přímo z divadla, se podařilo moji koncepci realizovat. Vlastně až zpětně si uvědomuji, co jsem to vlastně provedl. Musím vám říci, podruhé bych do toho s těmito zkušenostmi už asi nešel.

Když jsme před chvilkou hovořili o předplatitelích, napadla mě otázka, jak by vypadalo Zlaté předplatné Michala Zetela složené ze tří čtyř inscenací vzniklých během jeho funkčního období?
Určitě by tam byl Kříž u potoka, protože jde o inscenaci Martina Františáka, která je přístupná opravdu širokému spektru publika, zároveň však funguje na několika úrovních. Podle mého názoru v ní může různě zkušený divák vidět různou úroveň jeho režie. Je pro mě cenná i v tom, že jde o ryze současnou inscenaci české románové klasiky. Pak by to byla inscenace hry Rolanda Schimmelpfenniga Zlatý drak, kterou jsem dělal já, což teď asi bude vypadat hloupě, ale stojím si za ní na 100 %. Dále bych vybral Ibsenova Nepřítele lidu od Zdeňka Duška a Brechtovu Svatbu v režii Aničky Petrželkové. Ta inscenace tu byla velice kontroverzní. Bylo to dáno myslím hlavně tím, že problematizovala nahlížení za vrata rodinného dvora. Inscenace poukazovala na problémy, jak se rodiny prezentují navenek, a jak to pak u nich skutečně funguje. Tady na jižní Moravě speciálně platí, že to, co se děje za zdmi domu, je soukromá věc, takže tu tahle inscenace drsně narazila, což je ale na druhou stranu taky dobře.

Jaká inscenace nečekaně nesplnila vaše divácké očekávání?
Komedie Michaela Frayna Bez roucha. Vlastně tomu nedokážu přijít na kloub proč. Přizvali jsme na její nastudování režiséra Šimona Dominika, který už ji jednou poměrně úspěšně inscenoval, což zní možná divně, ale právě tuto komedii dělají režiséři několikrát, protože jde o fakt realizačně náročný text. Nemyslím si přitom, že byl výsledek úplně špatný, i když se tam našlo pár problematičtějších míst.

S jakými režiséry budete pracovat v následující sezóně?
Jednu inscenaci bych měl dělat já a Igor Stránský, který je miláčkem místního publika, bez něho by to nešlo. Vrací se k nám Zdeněk Dušek, Břetislav Rychlík a také Jakub Maceček a Dodo Gombár.

zahajovací zkouška Fidlovačky
zahajovací zkouška Fidlovačky


Zastavme se u vašich dvou zatím posledních zdejších režií. Jednou z nich je Tylova Fidlovačka
Dlouho jsem se rozhodoval, zda ji vůbec nasadit. Chtěl jsem si ale inscenačně ověřit, jestli je ta hra vůbec hratelná tak, jak ji Tyl napsal. Nechtěl jsem do ní přidávat nějaké dějové komentáře, nebo dělat další výrazné úpravy, aby z toho pak vznikla koláž, jak tomu většinou bývá. Z mé strany šlo víceméně o pietní přístup, ovšem nikoli národnostní, ale divadelní. Autor hru, chcete-li dobovou milostnou frašku, nějak napsal, ovšem národnostní témata jsou do ní implementována zvenku. Jeho dělení na Němce a Čechy tam nezastupuje politické téma, jde jen čistě o dělení na dvě skupiny, jiný význam v tom podle mě není. A tak jsme to takhle inscenovali. Šlo o náročné zkoušení, ale s výsledkem jsem nakonec velice spokojený. Inscenaci hodně povýšila také Eva Jiřikovská svojí scénou, jejíž základní myšlenka byla geniální. Dodrželi jsme, že se příběh odehrává v Nuslích, Tyl však nikde nespecifikoval dobu. Scénu tedy tvoří torzo Nuselského mostu, což vypadalo v době premiéry, kdy se akorát řítil Turínský most, dost pitoreskně. Kombinace dobových kostýmů a této zvláštní antiiluzivní scény, dala celku zvláštně zajímavý tvar. Lidé si Fidlovačku k mé radosti oblíbili, i když jsme v ní dodrželi předepsanou němčinu. Víc jak polovina textu je totiž ve staré pražské němčině, kterou se herci za dohledu jazykové poradkyně opravdu naučili. Někteří diváci se sice dodnes vztekají, co to je za novinky, že tam nikdy tolik němčiny nebylo, jenže toto je prostě Tylův originál. (usmívá se)

Jaký máte vztah k Ladislavu Smočkovi, jehož hru Kosmické jaro jste inscenoval nedávno?
Ladislav Smoček je pro mě guru. Na škole byl jedním z mých velkých režijních vzorů. Když jsem se chystal na premiéru Kosmického jara, říkal jsem tehdy tátovi, že přijede i pan Smoček. A on mi na to coby bývalý učitel odpověděl: „No a co?“ Vysvětlil jsem mu tedy, že je to, jako by mu přijel na inspekci Jan Amos Komenský. Takový respekt vůči němu mám. Jeho hry jsem četl snad všechny, a podle mě je jako dramatik dost nedoceněný. Ladislava Smočka vnímám jako jednu z nevýraznějších osobností českého divadla.

po premiéře Kosmického jara, s vzácným hostem Ladislavem Smočkem
po premiéře Kosmického jara, s vzácným hostem Ladislavem Smočkem


Do repertoáru každého městského divadla patří tolik diváky vyhledávané komedie. Jak u vás probíhá jejich výběr?
Jednak tu máme legendární inscenaci typu 1 + 2 = 6, k jejímuž úspěchu se přibližují i Duškovi Nájemníci. Pro mě osobně je obliba těchto inscenací až nepochopitelná, i když jsem samozřejmě rád, že je máme. Lidé na ně chodí opakovaně, přičemž Bellanovy Rychlé šípy, které budou mít v listopadu už pětistou reprízu, jsou kapitola sama o sobě. Víte, nechci uvádět jen inscenace kvůli tomu, že mají divácký potenciál. Pro mě je důležitá přítomnost nějakého aktuálního tématu, což je třeba případ novinky Dva nazí muži, i když je tam popsán latentně, nijak výrazně. A vždycky při výběru komedie pro mě není klíčový titul, ale režisér. Jednak tento žánr nechce skoro nikdo dělat a navíc to málokdo umí. Udělat komedii na úrovni, která není hrubá, vulgární, nebo také výsměšná vůči určité skupině lidí, není vůbec jednoduché. Spousta starších komedií je totiž hrozně sexistických a problematických z hlediska menšin. U nás v divadle je šampionem tohoto žánru Robert Bellan, byť se musím přiznat, že dokud máme na repertoáru dvě jeho inscenace, nechci už další stejného rukopisu. A také Zdeněk Dušek, který k tomuto žánru přistupuje opravdu jako k uměleckému úkolu. Právě on by měl u nás v další sezóně režírovat čistokrevnou komedii.

Jaká z komedií na repertoáru Slováckého divadla vaše daná kritéria splňuje nejvíc?
Určitě Úča musí pryč!, kterou jsem režíroval. Je v ní velice zásadním způsobem zpracován vztah rodičů a dětí, rodičů a školy, potažmo pedagogů a problematika vzdělávání vůbec. Jde o velice dobře napsanou komedii. Při jejím zkoušení vlastně jen stačí hlídat herce, aby moc neblbli… (směje se) A u tak dobrého souboru, který disponujeme my, nebylo moc co řešit. Samozřejmě byly tlaky, abychom Úču hráli ve větším prostoru, ale já si uhájil autentickou třídu přímo na základce, což funguje báječně. Nepoužíváme tam žádný externí zvuk, světla, inscenace nemá nároky na garderobu – kolegové se převléknou sami, holky se namalují a jdeme hrát. Prostor školní třídy ovšem přináší jiný problém.

Jaký?
Třeba v letních měsících je v takové třídě bez klimatizace šílené horko. A pokud v ní sedí zhruba padesát diváků a pět herců… Tak to prostě není úplně ideální. (usmívá se)

Jaký jste měl pocit z prvního představení Úči?
Úplně báječný. Samozřejmě byly trochu obavy, ale herci to pak kvalifikovali jako úžasný zážitek. To prostředí vám totiž umožňuje, že nemusíte vysvětlovat dějová fakta. Jste v konkrétní třídě, kde víte, jak se máte chovat, což máme všichni zažité z dob školní docházky. Pravidla jsou tam naprosto jasná. To vám ušetří obrovské množství inscenační energie a budujete hlavně vztahy. Co je však nutné, v tomto typu inscenace herec nesmí ani na vteřinu přestat hrát. V Úče jsem jeden čas alternoval Petra Čagánka, kterého bylo zapotřebí v jiné inscenaci na velké scéně, takže vím, o čem mluvím. Řeknu vám, nebylo to kolikrát vůbec jednoduché. Zvlášť pak v momentě, kdy jsem nehrál třeba deset repríz, a kolegové si během té doby úplně změnili zasedací pořádek. Text sice zůstal stejný, ale musel jsem se narychlo přizpůsobovat jinému aranžmá, což někdy byly pěkné nervy. (směje se)

na zkoušce inscenace Úča musí pryč!
na zkoušce inscenace Úča musí pryč!


Zakončeme naše povídání festival Zaráz, který jste založili společně s Petrem Michálkem, ředitelem Zlínského divadla…
Festival vznikl proto, abychom sem jednou za rok na námi vytipované inscenace ze Slováckého a Zlínského divadla dostali co největší množství kritiků a dalších divadelníků. Snažíme se jim to takhle naservírovat, protože chápu, že v době, kdy skoro žádný deník nemá ani stálou kulturní redakci, je nerentabilní, aby sem z Prahy někdo jel kvůli jedné recenzi.

Jaké máte po třech ročnících na festival ohlasy?
První byl velice dobrý, vzniklo z něj hodně textů, druhý byl trochu slabší, protože hodně narazil na Ostravar, který proběhl těsně před tím. A letošní ročník byl asi nejlepší. Přijelo sem hodně lidí, pomohlo i jeho zkrácení ze čtyř na tři dny. Je podle nás lepší, když lidé zůstanou celé tři dny, než aby se tu střídali. Diskuze se totiž potom drolí, protože lidé nevědí, o čem jsme mluvili předchozí den. Budeme se tedy snažit, pokud se nám Zaráz podaří ufinancovat, tímto způsobem pokračovat. Lednový termín nám prý sice neumožňuje získat hlasy do různých divadelních anket, ale to fakt není smysl toho festivalu.
.......................................................
foto: archiv Slováckého divadla