Rozhovor

Jsme první generace tvůrců zažívající kulturní blackout
vydáno: 13.4.2021, Jiří Landa
První sezóna uměleckého šéfa Pavla Kheka v hradeckém Klicperově divadle ani v nejmenším nedopadla podle jeho předpokladů. „Nezůstal z ní kámen na kameni – i to však je třeba přijmout a brát jako výzvu a zkoušku odolnosti,“ říká. V rozhovoru mimo jiné prozrazuje, jak to vypadá s letošním ročníkem festivalu Divadlo evropských regionů, nově zvaném REGIONY.

Co jste si říkal při jarním a posléze podzimním uzavření divadel?
Svou odpověď musím rozdělit do dvou částí. První se týká mě samotného a druhá našeho divadla. Upřímně řečeno mně osobně jarní zastavení zpočátku nevadilo. Všichni jsme si říkali, že bude krátké a mít uprostřed sezóny chvíli volna se mi nepoštěstilo minimálně deset let. Jenže jsme netušili, jak dlouhá pauza bude a tím se dostávám k druhé části. Byť jsem založením optimista a jsem si jist, že kultura přežije, pro divadla jako taková je to bezprecedentní situace a nikdo z nás divadelníků myslím zatím nedokáže docenit, co všechno může v důsledku přinést. Jsme vlastně první generace tvůrců, která zažila takovýto kulturní blackout a musíme na to reagovat.

Jak jste vnímal krátké intermezzo, kdy byla divadla zpřístupněna divákům?
Samozřejmě bylo veliké blaho moci otevřít. Nám se podařilo okamžitě resuscitovat dvě zkoušení a měli jsme vlastně krásné premiéry, a to inscenace her Kdo se bojí Virginie Woolfové? v režii Michala Háby a Tří kamarádů v režii Petra Štindla. Obě se podařily, ale vlastně šlo o takové tančení na hraně žiletky. Nevěděli jsme totiž dne ani hodiny, kdy bude v divadle nějaká pozitivita a kdy tedy budeme muset premiéry skrečovat. I když tento tlak měl i značnou tmelící funkci dovnitř souboru. Cítil jsem ze všech vůli obě inscenace dotáhnout. Ovšem je třeba přiznat, že redukované publikum v rouškách kvalitě jednotlivých repríz nepřidalo, na čemž se krystalicky ukazuje, jak důležitá je komunikace jeviště a hlediště a jak jí jakékoliv překážky, i třeba jen kousek látky, nesvědčí.

Tři kamarádi (foto: archiv Klicperova divadla)
Tři kamarádi (foto: archiv Klicperova divadla)


Čím vším si Klicperovo divadlo během posledního roku prošlo?
Vlastně vším. Všemi barvami od naděje až po deziluzi a zase zpět. S oblibou říkám, že divadelníci by měli umět proměnit nevýhodu ve výhodu – tedy ano, snažili jsme se o to. Streamujeme, podcastujeme, zkoušíme tzv. do šuplíku, avšak čím dál tím více cítíme, jak nám to hlavní – společné sdílení s diváky - začíná fatálně chybět. A přes můj zmiňovaný optimismus, kdy jsem pokaždé věřil v lepší variantu, se pomalu má optika mění a začínám dopředu počítat s variantou horší. U nás to lze dobře ukázat na festivalu Divadlo evropských regionů. Vloni z něj zbylo třídenní open-air torzo, které sice bylo fajn, ale s osmidenní fiestou v ulicích Hradce se nedalo srovnat. Pamatuji si, jak jsme si loni v červnu říkali – za rok to rozbalíme. A přestože připravujeme program festivalu v plné verzi, včetně všech zahraničních hostů, mám už za zády nepříjemného našeptavače jménem Pochybnost.

Jak to tedy s festivalem momentálně vypadá?
Křišťálová koule a René Levínský praví, že za jistých okolností by festival mohl být jednou z prvních akcí, která se uskuteční. A my tomu věříme. Dramaturgie festivalu je hotová a program též. Víme, že se blíží datum, kdy se musíme rozhodnout, zda riskujeme tuto „plnotučnou“ variantu či se uchýlíme k „redukované“ verzi. Ale snad diváky neklamu, když prohlásím, že „nějakou“ verzi REGIONŮ 21 letos zažijí.

Které inscenace jste za poslední půlrok bez diváků stihli připravit?
Diváky stihla jen má první inscenace v Klicperáku Lidé, místa, věci, která měla premiéru, první reprízu a od té doby zkoušíme vše pouze tzv. do foroty. Nastudovali jsme inscenace Úklady a láska v režii Ivana Krejčího, Ženitbu SKUTRů, Benátského kupce Petra Svojtky a snad brzy dotáhneme i Hanu Diany Nečásek Šoltýsové. Naproti tomu naši vlajkovou loď, celosouborovou inscenaci Zbabělci, jsme nakonec přesunuli do sezóny příští. Pro mě je to obzvlášť bolavé, neboť toto měla být moje první klicperácká sezóna a nezůstal z ní kámen na kameni – i to však je třeba přijmout a brát jako výzvu a zkoušku odolnosti. Pro divadlo je extrémně důležité dobře a s velkým předstihem plánovat a v tomto se nám svět otočil naruby. Žádná z těch inscenací nebyla dozkoušena v plánovaném termínu a plánovat dnes na více než pár dní dopředu je vlastně kontraproduktivní.

V jaké kondici je novinka, adaptace románu Aleny Mornštajnové Hana?
Když jsem byl na poslední částečné projížděčce, v duchu jsem si říkal „yes“ tady vzniká bomba – velice silná a osobitá inscenace. Ale jak se říká, neštěstí nechodí po horách… Jedna z hereček si mimo divadlo vážně poranila nohu a je na čtyři až šest týdnů mimo hru. Takže, když už zvládnete testování, vyhýbáte se covidu, nakonec stejně musíte zkoušení pozastavit. Kdyby byla před námi vyprodaná premiéra, asi děláme velmi náročný záskok, ale takto si můžeme dovolit obsazení udržet. A pevně věřím, že se skoro dvouměsíční pauza na inscenaci neprojeví, protože jsem si režisérku vybral právě proto, aby vznikla velmi energická, kompaktní inscenace, která v první fázi strhne team okolo Diany a posléze i naše diváky.

Kytice (foto: archiv Klicperova divadla)
Kytice (foto: archiv Klicperova divadla)


A co další nazkoušené tituly?
Budu v této otázce otevřený. Já i mí kolegové jsme profesionálové a je jasné, že práci odvedeme vždy nejlépe, jak můžeme. Ale když koukáte na generálkový týden inscenace, která bude mít premiéru bůhví kdy, do hlavy se vám vloudí otázky: Je toto ještě ten kumšt, co jsem chtěl dělat? A kde je Grotowski a Brook? A nedoděláváme to právě jen z pocitu zodpovědnosti a proto, že „musíme“ vykázat nějakou činnost? Zkouškový proces je alchymie, ale myslím, že i ten poslední flink zhruba dva týdny před premiérou zapne vyšší obrátky, neboť srážka s divákem je už nevyhnutelná a nejvíc práce se udělá v posledních dvou týdnech. A právě tato akcelerace nám všem v cílové rovince trochu chybí. A pozor! Nikdo nemáme zkušenost s návratem a netušíme, co všechno budeme muset udělat, abychom udrželi to hlavní – kvalitu inscenací.

Vrátí se na repertoár všechny inscenace, nebo některé stáhnete bez derniéry, aby uvolnily místo novým titulům?
Tak i tak. Všechny varianty, které popisujete, se uskuteční. Ve fermanech budou poznámky „staženo bez derniéry“, „derniéra prostřednictvím živého streamu“, ale také „derniéra přesunuta do sezony 21/22“. Sestavit momentálně jakýkoliv hrací plán, když z ministerstev zdravotnictví či kultury nepřichází ani náznaky nějaké strategie, je nemožné. Je však logické, že se repertoár musí redukovat zhruba v poměru jedna premiéra = jedna derniéra.

S jakými verzemi pracujete ohledně plánování příští sezóny?
Nám start do nové sezóny trochu komplikuje rekonstrukce, ale vzhledem ke covidu je to komplikace marginální. Na stole jsou varianty změn počtu premiér, což je pro dramaturgický plán fatální okolnost – zkrátka jiné tituly a jiné rozložení práce pro herce volíte při sedmi premiérách a jiné při pěti. Nicméně já si jinou variantu, než že po prázdninách začneme regulérně hrát, byť s omezenou kapacitou a testy, nechci vůbec připouštět.

Pro jakou kapacitu hlediště byste byli schopni a ochotni začít hrát?
Pro kapacitu sálů v Klicperově divadle se práh bolesti pohybuje někde mezi 50-60 %. Samozřejmě bychom teď hráli nejraději i pro jednotlivce, ale jak ekonomika, tak fakt, že kvalitu představení vytváří i zaplněnost hlediště, nás vedou k výše uvedené hranici. Proto mě v minulé variantě PES trochu zarážely podmínky typu max. 20 % kapacity sálu – to evidentně neměl na svědomí žádný pravidelný návštěvník divadla.

Chystáte nějaké letní akce či hraní?
Ano. Je to v našem případě nutnost a logická cesta. Myslím tím open air hraní v nějaké výjimečné lokalitě. Hrát o prázdninách v sále stejně nemůžeme vzhledem ke zmíněné rekonstrukci. Omlouvám se, že ještě nebudu konkrétní. Celý projekt totiž právě dolaďujeme a brzy zveřejníme.

Jak to vypadá s dozkoušením inscenace Epsteinovy hry Mléčné sklo v Divadle MANA či s inscenací Divadla na Vinohradech Muž, který stál v cestě?
Teď budu vypadat jako tajnůstkář, ale celá lapálie s covidem všechno znejasnila a znejistila. Měl jsem režijní diář plný na několik let dopředu a nyní vám reálně nemohu říct, co kde a kdy budu dělat v roce příštím. K vámi zmíněným projektům. Dát opět dohromady obsazení na Mléčné sklo bude velmi složité a spíš nemožné. Muže, který stál v cestě bych dělal moc rád, je a byla by to pecka, ale tam to zas vypadá na vleklý a neřešitelný autorsko-právní spor.

Jaké režie by vás tedy měly čekat v příští sezóně?
S ostatními režiemi nastává logistický problém. Chci a musím dát přednost Klicperáku. Všechny hostující režie se k tomu doskládávají a vzájemně se nyní vylučují, takže vlastně ani nevím, co mohu komu slíbit se zárukou, že slib také splním. A teď mě vynásobte počtem režisérů a počtem českých divadel a herců, kteří různě migrují. Tím zjistíte, že až se všechno, co nazýváme divadlem, jednoho dne spustí, čeká nás obří zmatení jazyků na babylónské věži a bude velmi složité vše poskládat. Ale i tak se na ten den D těším.

Lidé, místa, věci (foto: archiv Klicperova divadla)
Lidé, místa, věci (foto: archiv Klicperova divadla)


Co pro vás znamenalo zkoušení inscenace Lidé, místa, věci, která byla uvedena krátce před uzavřením divadel?
Potvrdilo se mi hned několik věcí: že je to skvělý text, že mám v Klicperáku výjimečné herečky a herce, ale taky veškerý support okolo jeviště, a že síla toho souborového divadla a společná vize vás dokáže přenést přes všechna úskalí. Abyste tomu rozuměl. My na inscenaci měli minimum zkoušek, já osobně měl v jednom měsíci tři premiéry. K této, o níž mluvíme, ještě Nedotknutelné v Moravském divadle Olomouc a obnovenou premiéru Kytice v Klicperáku. Přitom téměř celé obsazení z Lidé, místa, věci během zkoušení dodělávalo navíc další inscenaci. Přesto jsme si řekli „dáme to“ a já cítil veliké odhodlání navzdory všemu inscenaci dotáhnout. A ano, byly večerní zkoušky navíc a ano, nespalo se mnoho, ale nakonec se to podařilo. Teď ještě, aby ji také viděli diváci.

Jak se k současné situaci staví váš zřizovatel? Nemusíte čelit černým scénářům jako například ve Slováckém divadle, kde museli propustit z angažmá sedm herců?
O situaci ve Slováckém divadle vím jen z doslechu, a tak netuším, zda je správné sloveso „musí“. Opravdu museli? Je logické, že zřizovatelé teď budou obracet každou korunu a teprve teď se odhalí, která radnice či kraj berou investici do kultury skutečně jako investici – investici, která se ve svém důsledku vrátí na mnoha úrovních a v neposlední řadě i finančně. Hradec bylo, je, a doufejme, že i nadále bude kulturní centrum i po covidu. My pro to uděláme maximum.
.

Další rozhovory

V létě se vrátíme do jihlavské ZOO
(rozhovor s: Michal Skočovský, 4.5.2021)
Vstoupit dvakrát do téže řeky není možné
(rozhovor s: Lenka Zbranková, 29.4.2021)
Právě končící sezóna bude nezapomenutelná…
(rozhovor s: Milan Schejbal, 27.4.2021)
Náš Revizor mluví současnou řečí
(rozhovor s: Jana Paulová, 24.4.2021)
Budu si vážit toho, až se vše navrátí do normálu
(rozhovor s: Petr Mikeska, 23.4.2021)
Smutek je podceňované téma
(rozhovor s: Matěj Samec, 22.4.2021)