Rozhovor

Vždy jsem byla velký bojovník
vydáno: 15.11.2006, Jiří Landa
foto: foto: archiv Daniely Bambasové a Jihočeského divadla
S herečkou Danielou Bambasovou jsem se sešel o jednom listopadovém večeru po představení Hamleta v divadelním klubu Jihočeského divadla. Ačkoli v této hře ztvárňuje jednu z hlavních rolí, na schůzku přišla už za dvacet minut po jejím skončení. Proto se logicky nabídla první otázka...

Podařilo se vám již plně vystoupit z role Gertrudy?

Zatím jsem tak na půl cesty... Někdy se mi ale stává, že mě prožitek na jevišti vnitřně rozruší natolik, že do brzkých ranních hodin nemůžu vůbec usnout.

Zeptám se i opačně. Jak se před představením koncentrujete?
To samozřejmě záleží hlavně na roli, tzn. její náročnosti a do jaké míry je vzdálena mému naturelu. Pakliže hraji složitější postavu, chodím do divadla dřív, abych se správně naladila a vnitřně zklidnila. Zároveň si pořádně ohmatám prostor jeviště a rekvizity. To mi umožňuje, abych se stala součástí divadelního příběhu a prožila ho se vším všudy.

Patřila k těmto postavám například i Matka z nedávno uváděné Lorcovy Krvavé svatby?
Určitě! Byla to jedna z rolí, kterým se říká životní… Zpočátku jsem z Matky měla strach. Nebyla jsem si zcela jistá, zda jsem pro ni tím správným typem. Pocit zodpovědnosti a nejistoty ve mně rostl i díky tomu, že jsem tuto hru viděla kdysi v Městských divadlech pražských, kde ji hrála paní Galatíková. Tehdy jsem si při zkouškách a představeních sáhla doslova až na herecké dno. Každý večer jsem zažívala pocit, že mi děti na jevišti doopravdy umírají. Přesto nebo právě proto se jednalo o velice očistné okamžiky.

Právě díky vašemu výkonu v roli Matky jsem si uvědomil, jak je Jihočeské divadlo mimo zorné pole kritiků. Není vám líto, že jste celý život »jen« na oblasti?
Pár lidí se mě na to už ptalo a já popravdě odpovídám, že ne. Nikdy jsem neměla žebříček hodnot postavený tak, aby v něm byly profesionální ambice na prvním místě. Ke spokojenosti mi stačilo, že jsem šťastná v osobním životě a že mě potkávají hezké role. Jen občas mě zamrzelo, že si nemůžu zahrát s určitými herci. Samozřejmě sleduji práci pražských divadel a někdy cítím, že úroveň jejich inscenací občas neodpovídá odezvě, jakou mají u diváků. Jenže lidi »své« herce z televize milují a leccos jim odpustí, kdežto my o ně musíme každým představením znovu a znovu bojovat. V tom vidím hlavní rozdíl. O to více mne pak zahřeje okamžik při děkovačce, když lidé vstanou a volají bravo! To se mi stávalo právě po představení Krvavé svatby a já si v tu chvíli plně uvědomila, že moje práce má cenu. V poslední době je ale vidět, že se ledy přece jen začínají prolamovat. Před pár lety jsem se třeba dostala do širší nominace na cenu Thálie za Isadoru Duncan. Sice jsem se o tom dozvěděla až zpětně a náhodou, ale bylo to fajn zjištění. A vloni takto bodoval Pavel Oubram díky Kašparu Hauserovi.

Říkala jste, že byste si ráda zahrála s některými herci...
Jedním z nich byl Boris Rösner. Jednou měl u nás dokonce hostovat, byli jsme spolu obsazeni do Sestupu Orfeova v režii Romana Meluzína. Jenže asi čtrnáct dní před zahájením zkoušek ho Ivan Rajmont odvolal, potřeboval ho v Národním divadle. Osobně jsem se s ním seznámila až po letech díky synovi (herec Daniel Bambas – pozn. autora), kterého učil na DAMU. Boris byl moc fajn člověk a dodnes mě mrzí, že k té spolupráci nakonec nedošlo. A z hereček? Určitě by to byly Hana Maciuchová a Jana Hlaváčová. Těch herců a hereček je celá řada. A moc ráda bych si zahrála se svým synem, to by bylo zajímavé...

S Danem jste už ale přece na jednom jevišti stála...
Ano, když byl malý. A ještě jednou těsně před jeho nástupem na DAMU, na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově ve Veselých paničkách windsorských. Tam jsem za něj strašně trpěla.
Proč?
Viděla jsem, jak je vystresovaný, což pramenilo z jeho velmi zodpovědného přístupu k roli. Doufám, že teď jsem už ve stavu, kdy bych se od podobných pocitů dovedla oprostit. Tenkrát jsem se ale na něj dívala pouze jako na syna a bála se, aby vše zahrál správně, aby se nezranil... Vnímala jsem ho spíše z mateřského pohledu než z profesního.
A když byl malý?
Na to raději ani nevzpomínat! Poprvé se mnou hrál ve hře Cestující bez zavazadel v režii pana Laurina. Bylo mu sedm let a ztělesňoval strýčka Mendelsona, který zdědí obrovský majetek. Ještě dnes ho vidím, jak tam stojí v akurátním oblečku, v brejličkách… Hlavní roli tehdy nastudoval Petr Hanus, který asi týden před premiérou onemocněl a musel za něj zaskočit Roman Nevěčný, s nímž jsem v té době žila. Šíleně jsem se nervovala, protože jsem se ocitla s oběma členy své tříčlenné rodiny na jednom jevišti! Měla jsem za nás všechny strašnou trému. V té době mi také pan Karel Roden (herec Jihočeského divadla, který v Českých Budějovicích působil celý svůj život – pozn. autora) řekl, že se z Dana jednou stane herec. I když jsem si to moc nepřála, to proroctví se nakonec vyplnilo.

Jak jste reagovala, když se Daniel rozhodl jít na DAMU?
Vždy jsem se mu to snažila rozmluvit a nasměrovat ho ke studiu jazyků. On mi na vše jako »poslušný« synek kýval a odmaturoval na česko-anglickém gymnáziu. Jednoho dne však za mnou přišel a řekl, že nastal čas, abych splnila svůj slib, který jsem mu kdysi dala. V nějaké chvíli náhlého pominutí mysli jsem mu prý slíbila, že ho připravím k přijímačkám na DAMU. Ten okamžik si vůbec nevybavuji, ale když to říkal… Dan mě pořád přemlouval, až mě nakonec umluvil. Na školu ho vzali až na podruhé, a to bylo štěstí, protože se tak dostal právě do ročníku k Borisovi Rösnerovi. A pak mi už nezbývalo nic jiného, než mu začít fandit. Obdivuji Dana za to, jak si dovedl jít za tím, po čem toužil. Postupně mě začal hodně mile překvapovat, ale i přesto mám o něj pořád strach, protože to v této branži není jednoduché.

Přesto má k úspěchu již dobře našlápnuto...
To je kapitola sama pro sebe. Ano, má stálé angažmá ve Vinohradském divadle, má za sebou pár pěkných rolí, jednu filmovou a začal natáčet Rodinná pouta. Dnes je, bohužel, vše nastaveno tak, že pokud se herec neobjeví v televizi, jakoby nebyl. Snad mu toto "zviditelnění" pomůže k další zajímavé práci.

Díváte se na tuto pravidelnou dávku emocí?
Teď už ano. Když jsem se dozvěděla, že tam Dan dostal roli, podívala jsem se asi na dva díly, abych zjistila, do čeho to vůbec jde. V první moment jsem se lekla a řekla si, že to snad nevydržím sledovat. A teď? Dívám se na každý díl a jako matka i "kolegyn"« mám radost z toho, jak si vede. Pak mu volám své postřehy. Možná je to divné, ale ještě ho mé názory zajímají.

Kam podle vás současné divadlo směřuje? Jaký máte vztah například k aktualizacím klasiky?
Pakliže se nejedná o schválnost, nevadí mi. Speciálně s naším Hamletem nemám nejmenší problém. Pokud je zachován příběh a emoce, je mi jedno, zda je hlavní postava v džínách nebo v historickém kostýmu. Vadí mi ale ty aktualizace, které jsou citově otupené, chladné, v nichž převažuje stylizace nad obsahem. Já se chci při představení buď smát nebo brečet… Začíná mě trochu mrzet, že se z repertoáru divadel vytrácejí klasické hry. Připadá mi, že se jich režiséři bojí. Jako by měli strach, že nepřijdou s novým zajímavým výkladem už tolikrát hraného textu. V takovou chvíli je pro ně určitě jednodušší sáhnout po nové hře, kterou před tím ještě nikdo nezpracoval. Osobně se musím přiznat, že mě jako herečku většina těchto her nenaplňuje. Chybí mi v nich velký příběh, očistné téma. Ale abych nebyla nespravedlivá, existují výjimky, jako byl třeba Vedralův Kašpar Hauser, který všechny mé základní požadavky na kvalitní hru splňoval.

Jak se chováte ve chvíli, kdy nesouhlasíte s režijní koncepcí?
Už od chvíle, kdy jsem přišla do svého prvního angažmá v Uherském Hradišti, jsem byla velký bojovník. Nepatřím k těm lidem, kteří v šatnách nadávají a při zkouškách jsou zticha. Možná svými diskuzemi režiséry otravuji, ale já se jim vždy snažím jen vysvětlit svůj názor na věc, říci jim o svých pochybách či případném nesouhlasu. Snažím se ale také rozumně vstřebávat jejich postoje, abych je dovedla i v případě svého nesouhlasu přijmout. Naštěstí jsem za celou svoji kariéru nebyla nikdy nucena hrát v kusu, který by mi byl doslova proti srsti.

Nenapadlo vás někdy zkusit režírovat?
Tyto myšlenky mě napadají hlavně ve chvílích, kdy se setkám s režisérem, u kterého mám pocit, že tak trochu vaří z vody. V podobných momentech si říkám, že bych něco podobného vymyslela určitě taky. Ale vážně. K režii jako řemeslu mám velkou úctu, a proto bych se do ní raději nepouštěla.

Vzpomenete si na váš největší střet s režisérem?
Nikdy jsem se od nikoho nenechala ponižovat. Nevadí mi, pokud se režisér rozčílí nebo řekne v zápalu věci něco nepatřičného. Ale v momentě, kdy cítím, že "machruje" a snaží se mě zdeptat, tak se bráním. Jsem partner, ne materiál! Chytrý a dobrý režisér herce nedeptá, aby je nezablokoval. To je přece ublíží i jeho práci. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem odešla z jeviště na generálce.
Prosím?
Jeden režisér se těsně před závěrečným zlomovým obrazem celé inscenace, který jsme před tím ještě vůbec nedělali, rozčílil na jednu mladou herečku, zastavil zkoušku a pronesl, že dál zkoušet nebude, že ruší zbytek generálky. Řekla jsem mu, že se to buď dodělá nebo nebude premiéra, protože odmítnu hrát. Chvíli jsem se pak klepala v šatně, ale nakonec pro mě přišla inspicientka a vše se v klídku dokončilo. Tyto konfliktní situace sice nemám ráda, ale někdy to jinak nejde...

Zmínila jste se o svých hereckých začátcích v Uherském Hradišti...
Po studiu na konzervatoři jsem dostala nabídku z Ústí nad Labem do Činoherního studia a také do brněnského Provázku. Jenže jako první se mi ozvalo právě Uherské Hradiště, a tak jsem jela na konkurz tam. V předvečer pohovoru jsem viděla Hinštovo představení, které mě ohromilo herecky i režijně. Díky němu jsem pak jejich nabídku na angažmá ihned přijala a jiné už mně ani nezajímaly. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala, i když mi všichni moji profesoři říkali, že jsem se snad úplně zbláznila. V Hradišti jsem prožila hezkých sedm let. Narodil se mi tam syn, vdala jsem se, šla z jedné role do druhé. Navíc tam byla výborná parta lidí a dělali jsme kvalitní divadlo.

Proč jste tedy přesídlila do Českých Budějovic?
V momentě, kdy pan režisér Miloš Hinšt odešel do tehdejšího Gottwaldova, jsem znejistila. S mým tehdejším manželem Láďou Bambasem jsme si proto napsali do různých českých divadel a díky dramaturgovi Frantovi Řihoutovi, který nás viděl hrát, jsme se dostali právě sem. V Budějovicích hraji již 25. sezón.

Nevadilo vám, že bylo tehdy Jihočeské divadlo nechvalně proslulé svými silnými politickými tlaky?
Před tím jsem byla varována dokonce i svojí sestrou, která zde už nějaký čas bydlela a věděla, jak to tu chodí. Jenže Jihočeské divadlo bylo jediným, kde hledali právě dva herce našeho věku. Proto jsme neváhali a nabídku přijali. Třikrát mě do strany sice tlačili, zvlášť potom, co jsem tu získala několik uměleckých cen, ale vždy jsem se z toho naštěstí zdařile vykroutila.

Jakou jste při odmítání podobných nabídek zvolila strategii?
Říkala jsem jim, že by mě za čas díky mé otevřenosti stejně vyloučili. Tím jsem se ubránila. Dodnes jsem ale hrdá na to, že revoluce v 89. roce vznikala tak trochu i u nás v kuchyni. Vzpomínám si, že jsme měli 17. listopadu premiéru hry Jih proti severu a vůbec jsme nevěděli, že se v Praze něco děje. Vše jsem se dozvěděla až druhý den ráno od Jirky Šestáka. Hned odpoledne jsme se s kolegy sešli u nás doma a dohodli se, že půjdeme do stávky.

Jak jste tuto dobu prožívala?
Úžasně! Ta soudržnost všech byla ohromující. Spolu se studenty jsme jezdili po fabrikách, vystupovali v různých městech a mluvili k lidem. Vzpomínám si i na okamžiky, kdy nás ještě komunistické vedení továren nechtělo pouštět přes vrátnice – to bylo někdy dost zajímavé. Byla to skvělá euforie a jsem moc šťastná, že jsem tu dobu zažila. Na druhou stranu mě ale teď o to víc mrzí, že spousta věcí nefunguje tak, jak jsme si představovali...

Byla jste někdy za totalitního režimu nucena hrát v politických hrách?
V Hradišti nikdy a v Budějovicích jen jednou na záskok. Byla to dost angažovaná ruská hra Deník Lopatina. Ale ty pravé agitky mě naštěstí minuly. Těch si hodně užili mí starší kolegové.

Jak tehdy lidé na podobné jevištní kousky reagovali?
Taková představení vždy koupila nějaká fabrika, lístky rozdala svým zaměstnancům a ti tam šli, protože měli strach. V divadle pak bylo plno, lidé zatleskali... Všichni jsme to vlastně brali jako nutné zlo.


Docházelo v té době i k zajímavým dramaturgickým objevům?
Budete se divit, ale i takové případy se stávaly. Ještě před revolucí se tu dělala Jeptiška, což bylo na tu dobu naprosto nevídané. Nikdo nechápal, že nás to nechají hrát, protože to byl silný příběh plný víry, hra o svobodě vyznání, hledání Boha. Každým dnem jsme čekali, že přijde zákaz, ale protože to režíroval náš tehdejší umělecký šéf Milan Friedrich, který byl ve straně, tak si »Jeptišku« nějak obhájil. Další podobnou inscenací byla Antigona, která v Budějovicích vyvolala doslova mánii.
To zní zajímavě...
Ta inscenace byla na svou dobu hodně moderní. Celé se to odehrávalo ve vodě, na jevišti byl bazén… Mladé holky si ten příběh hodně vztahovaly na sebe a dokonce začaly chodit v podobných šatech, které jsem měla v představení na sobě. Vedlo to až k tomu, že byl mezi studenty dělán jakýsi průzkum, který prokázal, že ta inscenace s nimi opravdu velice souzní.

Vraťme se do současnosti. Jak vnímáte nynější proměnu směřování Jihočeského divadla? Myslíte si, že ji konzervativní diváci ustojí?
Těžko říci... Lidé mi říkají, že jim moderní hry nevadí, ale chybí jim ty s velkými příběhy, které se teď vedení snaží hledat. Je dobré, že tu dostávají šanci mladí herci a že na jejich výkonu stojí celé představení. S takovými rolemi herec »roste«. Jedině tak je totiž možné, aby si jich divák pořádně všimnul. Ale myslím si, že se zde v tomto směru hodně nadržuje chlapům.
Ano?
Já vím, že je ženských rolí méně, ale... Přece by si i dívky zasloužily poznat tu úžasnou zodpovědnost za celé představení. Už několik let tu máme spíš pánské sezony. Hry pro mladé i zralé herečky také existují. Tomu by se v našem divadle měla věnovat mnohem větší pozornost.

Koho z mladých členů souboru považujete za nejtalentovanějšího?
Na to se nedá jen tak lehce odpovědět. Ale kdybych byla režisérkou, hodně by mě zajímali například Věrka Hollá a Pavel Oubram. Mají v sobě ukryté jakési zajímavé tajemství, které bych se snažila odhalit. Velký talent má také Teresa Branna, Ondra Veselý, ale nechci nikomu ublížit. Máme moc šikovné mladé herce.

Myslíte si, že existuje ve vašem hereckém rejstříku nějaká role, na kterou jste už úplně zapomněla?
Asi ano. Nikdy jsem si nevedla diář se soupisem svých rolí. V jednom šuplíku mám sice schované všechny možné programy, ale dohromady bych to asi už nedala.

Na jaké období strávené v Jihočeském divadle nejraději vzpomínáte?
Jsem ráda, že jsem měla tu možnost a prošla si klasickým repertoárem od Maryši přes Jeptišku, Antigonu, Elektru až třeba k roli Matky. Speciálně na dobu, kdy začnu hrát »charakterní role«, jsem se vysloveně těšila. To bylo zároveň období, které mě herecky nejvíc naplňovalo. V krátké době za sebou jsem hrála Arkadinovou v Rackovi, Klytaimestru v Ifigenii, Isidoru Duncan, Alžbětu v Marii Stuartovně, Matku v Krvavé svatbě nebo Reginu v Lištičkách. Pak ale najednou přišel zlom. Postupně mi začalo připadat, že se mnou zaplňují jen to, co kde zbude. Mně nevadí hrát malé role, ale když pořád přicházejí jenom ty, ztrácíte motivaci. Navíc si stále více uvědomuji, jak je věk herečky limitující...

Položím tedy ještě jednou otázku, která v našem povídání v určité obměně již zazněla. Nikdy jste svého rozhodnutí hrát na oblasti nezalitovala?
Možná až teď, v posledních pěti letech. Říkala jsem si, že kdybych byla v podobné situaci v Praze, kde se to »hemží« herečkami mého věku a srovnatelných kvalit, chápala bych to. Proč být ale v Budějovicích a nehrát? Naštěstí jsem si to ale už v hlavě srovnala. Snažím se žít přítomností, užívat si naplno každé pěkné chvilky a netrápit se tím, co stejně nemohu ovlivnit. Dnes fandím hlavně synovi a raduji se z jeho úspěchů. A věřím, že si mě ještě nějaká "parádní" role najde!

Další rozhovory

Instinkt je nejen o problémech rodinných a intimních
(rozhovor s: Gabriela Pyšná, Petr Štindl, 4.9.2021)
Cabaret jsem měl na listu přání
(rozhovor s: Adam Skala, 30.8.2021)
Motivů k odchodu z Violy bylo víc
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 5.8.2021)
Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
(rozhovor s: Lucie Štěpánková, 27.7.2021)
Uvědomil jsem si, že má život i další hodnoty
(rozhovor s: Pavel Kikinčuk, 28.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)