Recenze

Pod programovým označením „poetické ostrovní drama“ se skrývá nejnovější premiéra činoherního souboru Jihočeského divadla – inscenace hry Sue Glover Slaměná židle. Režie se ujal Adam Rut, nová posila tamější scény.

Hra Slaměná židle se na našich jevištích objevuje teprve podruhé, před čtyřmi lety ji uvedlo Divadlo F.X. Šaldy v Liberci (z dalších počinů autorky je u nás známá jen Tulení žena, kterou nastudovalo Divadlo v Řeznické). Ačkoli je místo děje, ostrov Hirta ležící asi šedesát kilometrů od Skotska, českému divákovi popravdě hodně vzdálené, prožitky postav mají co říci lidem na celém světě.

Příběh začíná ve chvíli, kdy na ostrov připlouvají novomanželé – sedmnáctiletá Isabela a její o něco starší manžel, pastor Aneas. Na pobřeží se vzápětí setkávají s bývalou šlechtičnou, nyní vyhnankyní, Ráchel, jejímž předobrazem byla skutečně žijící žena Ráchel Chisleyová, kterou manžel po léta věznil mimo civilizaci na neobydlených ostrovech. Čtveřici doplňuje původní obyvatelka Hirty Oona starající se a dohlížející na uvězněnou lady.

Nejtěžší úlohu musela zvládnout Daniela Bambasová coby Ráchel. Věrohodně spodobnit ženu, která se již šest let marně pokouší dostat z manželova ostrovního zajetí a přesvědčit možné osvoboditele k činu, je úkol opravdu zapeklitý. Herečce se to však podařilo výtečně. Své postavě totiž vtiskla spoustu protichůdných vlastností, jimiž dokáže na city lidí útočit z mnoha stran. Chvílemi tak Ráchel litujeme, soucítíme s ní, abychom jí v zápětí opovrhovali - například v momentě, kdy je schopná natvrdo říci, že by kvůli lásce manžela klidně obětovala své děti. Přesto ani v tento okamžik není zcela zřejmé, zda se právě tímto způsobem chová kvůli touze po svobodě, penězích nebo kvůli co nejrychlejšímu opětovnému získání ztraceného společenského postavení. Daniela Bambasová se suverénně pohybuje na hranici mezi zdravým či spíš vypočítavým rozumem a šílenstvím, přičemž se snaží smutek, zlobu a ponížení, jež se v ní neustále mísí, zapíjet litrovými dávkami alkoholu. Nikdy však nepřestává být elegantní ženou ve střehu. Při tom všem běsnění v sobě také vždy dokáže objevit kus zvláštního fluida, jemuž podlehne nejen naivní Isabela, ale i poněkud jednodušší obyvatelka ostrova Oona. Se stejným přehledem ale umí během několika vteřin i zradit a bodnout do citlivého místa. Díky všem Rácheliným „ostrovním prožitkům“ se přihlížejícímu divákovi sugestivně vrývá do mysli myšlenka, že ačkoli je někdejší šlechtična ženou velmi citlivou a vzdělanou, žít v její společnosti jistě není snadné... V závěrečné scéně, kdy leží všemi opuštěná a zoufalá na skaliskách a jen zdrceně čeká, co se s ní stane, si musí každý divák sám za sebe uvědomit či přiznat, jestli v něm převládají pocity soucitu či opovržení. Podobně ztvárněnou figuru, jež postupně přichází nejen o fyzické, ale i duševní zdraví, jsem na jevišti neviděl už pěkně dlouho.

Podobně skvěle si vedl i Pavel Oubram. Ztvárnil postavu slabošského pastora Anea, o němž divák po celou dobu představení neví, co přesně si má myslet. Přestože káže o morálce, slušném chování apod., sám některými lidmi dokáže hned po prvním letmém setkání opovrhovat. Zároveň se umí během chvíle rozvášnit i rozzlobit, což se občas vyhrotí až ve fyzické násilí. Je ale také neustále odhodlán bližním pomáhat, dostát svému misionářskému poslání a manželku Isabelu velice miluje, jenže své emoce nedokáže adekvátně ovládat, což si nepřipouští. Také si nechce zbytečně dělat nepřátele, záměrně proto přehlíží problémy, které by jeho kariéře mohly ublížit, a to i když se týkají přímo misionářského poslání.

Hostující Markéta Frösslová bohužel sedmnáctiletou novomanželku Isabelu stylizuje jen do naivní dívenky oddaně milující svého manžela. Přestože jí tato poloha vysloveně sluší, není možné v ní setrvávat po celou dobu představení. Jeden příklad za všechny: o tom, že si postupně ostrov zamilovala, přestože to tam zpočátku vysloveně nesnášela, se dozvídáme až díky textu, kdy se o této skutečnosti jedna z postav zmiňuje. Z projevu Isabely není tato změna vůbec čitelná. Frösslová není pro Oubrama adekvátním protihráčem ani v hádkách, chybí jí určité jiskření, jež by vybudilo divákovu pozornost, zaujetí či pochopení. Do ztracena tak vyzní i její čtrnáctidenní útěk či tajné spiklenecké sblížení s Ráchel. Výjimku tvoří snad jen režijně perfektně zpracovaná opilecká scéna všech tří žen, kdy začínající herečka dovede se svými staršími kolegyněmi držet krok.

Bibiana Šimonová respektive Oona je v této inscenaci ztělesněním vyrovnanosti, ačkoli si i ona v sobě nese dávná traumata, například v podobě smrti manžela. Svůj podřízený stav vnímá odevzdaně jako úděl, čímž tvoří jakýsi protipól k Ráchel.

Režisér Adam Rut se v Jihočeském divadle uvedl výborně, vytvořil stylově čistou, výrazně hereckou inscenaci s opravdu sugestivní ostrovní atmosférou. Dobrému výsledku značně napomohla hudba Jana Dřízhala a „hadrová“ scéna Magdalény Hůlové, která věrohodně evokuje prostředí nevlídného ostrova. Aneta Grňáková vytvořila na oko příjemné kostýmy, z nichž nejvýraznějšími byly léty poničené a obnošené Rácheliny kdysi krásné společenské šaty. Podobně potrhaně a zoufale totiž skončila samotná žena, jíž nezbylo nic jiného než jedna jediná slaměné židle stojící na pobřeží nenáviděného ostrova...