Rozhovor

S režisérem a hercem Jiřím Bábkem jsme se sešli v kavárně nacházející se jen kousek od Divadla Troníček, kde už pátým rokem sídlí Komorní činohra. Od založení této scény specializující se na uvádění komorních titulů v české premiéře letos uběhlo přesně jednadvacet let, čímž se dostala do stavu plné dospělosti. První otázka na jejího principála a zakladatele se tedy přímo nabízela.

Jak jsem se učila řídit

V jaké kondici se Komorní činohra po jednadvaceti letech života nachází?
Kdybych to měl hodnotit podle našich současných aktivit, tak jsme v kondici vynikající. Zkoušíme dvě inscenace najednou, na repertoáru je sedm věcí a máme kde hrát, což v Praze rozhodně není nezanedbatelné. Vloni, kdy jsme slavili dvacetiny, jsem naštěstí udělal jednu prozíravou věc. Poté, co nám město Praha během dvou let snížilo grant o 41 % jako vendetu za výjimečné výsledky, jsem se nebál na půl roku pozastavit činnost, čímž jsem se coby principál nezadlužil. Začali jsme zase hrát až letos v únoru, takže na tuhle sezónu peníze jsou, zcela jistě ji dokončíme, ale co bude dál, netuším. Představte si, ani v předvolebním čase jsem nenašel žádnou stranu, která by měla koncept, jak řešit kulturní politiku Prahy. Většina z nich ji ve svém programu řeší jedinou obecnou větou. Smutné. Může se proto lehce stát, že lidi, kteří se mnou dlouhodobě spolupracují, tuhle nejistotu jednou už prostě nevydrží. Přestane je třeba bavit, že zkouší zadarmo a že nehrají za tak dobré peníze jako jinde. Nemáme ani tolik repríz jako v jiných divadlech z toho důvodu, abychom se nezadlužili. Uvidíme, zda organismus Komorní činohry tuhle zátěž vydrží.

Jak byste tedy charakterizoval svůj současný vztah k vašemu divadlu?
(zamyslí se) Komorní činohra je sice past, kterou jsem si na sebe udělal, ale zároveň jsem se díky ní z mnoha věcí, co se dějí kolem mě, nezbláznil. Z téhle pasti se nejde, a vlastně bych ani nechtěl, nijak vysmeknout. Beru ji jako své děcko, o které se prostě musím starat. Je moje, ještě ke všemu ho miluju, takže s tím asi nic moc nenadělám...

Co tedy pro diváky v této sezóně chystáte?
Do nové sezóny jsme se pustili s vervou. V Divadle Troníček připravujeme inscenaci Máma říkala, že bych neměla, kterou režíruje Diana Šoltýsová. Zkouší ji s holkama z absolventského ročníku, který vedla na pražské VOŠH. Zároveň také do Troníčku převedou inscenaci Lorcovy Bernardy, která se hrála v Pidivadle. Novinku připravuji i já a jde pro nás o nezvykle „velké plátno“. V Divadle Na prádle uvedeme v české premiéře již třetí hru Pauly Vogel, a to její poslední věc Neslušní.

O čem je?
Jde o hru pojednávající o osudu divadelní hry polského židovského autora píšícího v jidiš Sholema Asche Bůh pomsty. Všechny předlohy, které se rozhodnu zpracovávat, pokládám za výjimečné a platí to i o této. Každé takové zkoušení je pro mě vždy dobrodružství, protože se jedná o nové věci, co jsou pokaždé něčím ne zcela konvenční, někdy formou, někdy tématem, způsobem vyprávění, požadavky, které kladou na herce, mísením žánrů nebo druhů divadla.

Irská kletba

Sholem Asch není v našich končinách zrovna dvakrát známý dramatik.
I pro mě byl do té doby docela neznámý. Hru Bůh pomsty napsal v roce 1907 a šlo o pravdivý obraz života židovské komunity, který židovský svět zobrazoval ze všech úhlů pohledu, tedy i z té méně lichotivé strany. Proto nebyla touto komunitou vnímána dvakrát příznivě. Jedním z hlavních témat hry byl odklon od židovských tradic a kupčení s vírou a láskou. A druhým pak láska mezi dvěma ženami, což pro tehdejší společnost bylo též naprosto nepřijatelné, už pro samotnou pozici ženy v židovském národě.

Pátral jste po tom, jak byla hra přijata na premiéře?
Premiéra proběhla v roce 1907 v Petěrgurgu, pak se hrála ještě v Moskvě, Berlíně, v roce 1918 dokonce v Bratislavě. V Evropě měla celkem úspěch. V roce 1922 se dostala do New Yorku, kde se nejdříve hrála v jednom židovském divadle, což u obecních orgánů prošlo bez povšimnutí. Jenže pak se přestěhovala do anglického divadla na Broadway, kde v roce 1923 došlo po premiéře k jejímu zákazu. Herecký soubor dokonce skončil na jednu noc ve vězení, odkud se musel vykoupit kaucí. Probíhaly soudy, ale o tom všem a mnohém dalším se dozvíte v naší inscenaci.

Byla hra Bůh pomsty vůbec přeložena do češtiny?
Český překlad jsem hledal v Národní knihovně. Zjistil jsem však, že se ztratil. Nepodařilo se mi zatím zjistit ani jméno překladatele, na takové pátrání bohužel nemám čas. Mají tam ale prvorepublikovou verzi německého překladu, která možná za světové války ušla pozornosti a nebyla zničena právě proto, že byla v němčině. Jenže ta se zase nachází v prostorách, která jsou právě v rekonstrukci, takže se k ní nemůžeme dostat. Ovšem naše překladatelka Lenka Kapsová se svým manželem zjistila, že tento německý překlad mají i v knihovně v Drážďanech. Sedli tedy do auta, v Drážďanech si ho ofotili a Lenka ho teď překládá. Plánuji z toho udělat jakýsi „projekt“. Budeme inscenovat Neslušné a já bych pak rád ještě připravil i scénické čtení Boha pomsty.

Na jaké obsazení se mohou diváci těšit?
Na jevišti bude sedm herců a tři muzikanti, což je pro nás opravdu velké sousto. V Neslušných si zahrají staří známí, které pravidelný divák Komorní činohry už jistě zná: Kristýna Hlaváčková, Ivana Machalová, Kateřina Seidlová, ta se k mé potěše do Komorní činohry po letech vrací, Jiří Böhm, Lukáš Král, Petr Halíček a Zdeněk Velen.

Sen

V Divadle Troníček hrajete již pět let. Jak jste se s tímto prostorem sžili?
Půdní vestavba Divadla pod Palmovkou, kde jsme hráli před tím, byla strašně příjemný prostor. Měla sice své menší nedostatky, ale šlo o respektu hodné komorní divadlo se vším všudy, tedy co se týče prostoru, dispozic hlediště jeviště, světelného parku a podobně. Kdyby se dalo přestěhovat do centra, bylo by pro nás ideální. O možnost tam pokračovat dál jsme přišli na konci května 2013 se zaplavením Divadla pod Palmovkou a s nástupem nového vedení, ale už 13. října 2013 jsme začali hrát v centru Prahy. Tento fakt vyvážil všechny klady, o které jsme kvůli povodním přišli. Byl jsem totiž tehdy v situaci, kdy se mi mohlo lehce stát, že bych dodnes nehrál. Poptávka po prostorách v Praze je obrovská a já doslova přes prázdniny našel novou, už zkolaudovanou, scénu s jevištěm, šatnou, kde se v zimě topí, kde je vzduchotechnika, toalety pro diváky…

V čem tedy spatřujete největší klady a zápory Troníčku?
Největším kladem je, že ho vůbec máme. Dříve tu byl sklep, a kdyby tohle divadélko paní majitelka Rudolfa Šafusová coby velká divadelní nadšenkyně a amatérská herečka za své peníze nezřídila, neexistovalo by. Jde o malou scénu pro 55 diváků, tedy pro naše komorní inscenace ideální. Mezi další klady patří poloha, centrum Prahy je výhoda, i když bychom potřebovali více peněz na reklamu, aby si ho lidé našli. Víte, když ale disponujete pěti sty tisíci korunami na celoroční činnost, musíte si hodně rozmýšlet, do čeho peníze dát. Dalším kladem je přátelský vztah s paní majitelkou a se spolkem Natěsno, který Troníček spravuje. V divadle máme do jisté míry výsadní postavení a nedocenitelnou výhodou je třeba i sklad, kde uschováváme dekorace a kostýmy z našich inscenací, takže je nemusíme složitě převážet. Taky spoustu diváků znám od vidění, protože jsem téměř na každé repríze, stane se snad jen dvakrát třikrát do roka, že kvůli jiným povinnostem nejsem v divadle přítomen. A zápory? Troníček je malý, je tam hodně nízký strop. Vždycky, když sedím za osvětlovačským pultem, sním o tom, co bych udělal se třemi metry navíc, kam bych divadlo posunul – metr a půl nahoru a metr a půl do strany. S tím už by se dalo pracovat mnohem svobodněji. I kvůli tomu tam bohužel nejde udělat větší elevace.

Představujete si tedy hned při četbě textu případné prostorové rozvržení inscenace?
Většinou ano. Opačně je to ale s kostýmy, u nichž mám vždy velice vágní představu. Nedokážu ji ani nakreslit, a to nejen proto, že kreslit neumím. (usmívá se) Moje žena (kostýmní výtvarnice Ľubica Bábek-Melcerová, pozn. redakce) si naštěstí umí moje nejasně popisované pocity přeložit a vytvořit kostýmy, které těm mým představám nakonec odpovídají. Co se týče prostoru, je mi hned jasné, jestli chci inscenaci mít na jevišti nebo ne, což byl třeba příklad hry Kolo kolo mlýnský. Když jsem ji četl, záhy jsem věděl, že ji nebudu dělat na jevišti, že nechci, aby divák podvědomě cítil čtvrtou stěnu a aby se na to vše díval z bezpečí. Původně jsem měl proto dvě varianty. Jedna byla podobná jako u Busted Jesus Comix, ale nakonec jsem se rozhodl pro poloviční arénu, kdy lidé sedí naproti sobě z obou stran a vzájemně se tak mohou pozorovat. Šlo o záměr – divák ví, že je v divadle, a přesto herci musejí hrát tak intenzivně, aby se ho dotkli a nějakým způsobem ho oslovili, dojali. Podobně je to s Dlouhou vánoční cestou domů. Stolová úprava je tam zcela záměrně a nevznikla kvůli navození „vánoční atmosféry“, ale proto, aby byli diváci prostřednictvím naší inscenace s vánoční atmosférou konfrontováni.

Jak hledáte nové texty?
Troufnu si tvrdit, že už mám na ně dneska trošku čich, který jsem si za ty roky zkušeností vypěstoval. Chodí mi synopse z nejrůznějších českých i zahraničních agentur, ale i od překladatelů, kteří vědí, jaké divadlo dělám. Mám teď zrovna v počítači dvě nové zajímavé finské hry… Třeba na Casellovu Irskou kletbu jsem si jen někde přečetl anonci a bylo mi hned úplně jasné, že to bude přinejmenším zajímavý text. Nechal jsem si proto udělat lektorský posudek, nevládnu totiž natolik angličtinou, abych si troufl posoudit její jazykovou stránku. Irská kletba rozhodně není o „pinďourech“, jak ji někdo může v prvním plánu vnímat. Jde o zástupnou symboliku daleko širšího a aktuálního tématu pozice chlapů ve světě, z čeho jsou nešťastní, co po nich svět chce, jaké nároky na ně klade…

Busted Jesus Comix

Jak dlouho už spolupracujete s vaším „dvorním dodavatelem“ hudby Zdeňkem Dočekalem?
Víte, že už si ani nevzpomenu, kdy jsme spolu dělali poprvé?! Zdeňka mi „dohodila“ Ivana Machalová, znali se z Divadla D21, tehdy ještě Malého vinohradského divadla. V Divadle v Řeznické jsme se Zdeňkem ještě nespolupracovali, takže naše první věc musela vzniknout asi až v Divadle Na prádle. V roce 2009 už byl ale zcela jistě „náš“, protože všechny inscenace vzniklé v Divadle pod Palmovkou mám spojené s jeho muzikou. Takže kolem deseti let?! Zdeněk je naprosto výjimečný člověk v mnoha směrech. Je velice osobitý, a přitom přizpůsobivý muzikant. Dokáže geniálně porozumět tomu, co chci. A kromě toho je i prakticky zdatný – vyhledá a zprostředkuje nejrůznější potřebné věci, korepetuje, nahraje muziku... Naše spolupráce většinou probíhá následovně. Zdeněk si počká na začátek zkoušení. Když vyložím hercům svoji ideu, promluvíme si o inscenaci a roli hudby v ní. Někdy jsem ve svých představách konkrétnější a řeknu mu, kde a proč muziku potřebuji, někdy mu jen svými slovy popíšu zamýšlenou představu a on mi pak přinese úplně něco jiného, ale přitom je to přesně to, co jsem chtěl. (směje se)

Takže vaše spolupráce probíhá podobně jako s manželkou u kostýmů?
Vy se smějete, ale je to přesně tak, což je moje obrovská výhoda. Tihle dva mi rozumí a umějí si mě krásně „přeložit“. Jsou pro mě nepostradatelní! Jednou jsme například dělali inscenaci hry Noc bohů, ve které jsou čtyři po sobě jdoucí, v podstatě identické výstupy, které se proměňovaly jen velmi drobně. Kdyby se na ni někdo díval jako na němý film, bez zvuku, neviděl by změny. Jednotlivé obrazy jsme měli odděleny opravdu krásnou hudbou… Když pak byla generálka, Zdeněk za mnou sám přišel a řekl, abych tu muziku dal pryč. A to je u hudebního skladatele strašně vzácné. Je spousta hudebníků, co vám napíší dobrou muziku, udělají zajímavou instrumentaci, dobře vše nahrají…, ale těch, co hudbu vnímají jako divadlo a ne hudbu vedle divadla, zase moc není. A protože cítil, že tam napětí bez hudby bude daleko větší, vzdal se jí.

V Komorní činohře jste si také zahrál…
No, ano. Dopustil jsem se toho třikrát, ale na mou obranu šlo vždycky o provozní důvody. (směje se) Poprvé, když jsme v Divadle Na Prádle hráli Kurasovu Popeleční večeři. Nevěděl jsem tehdy o žádném volném herci, u kterého bych neměl strach, že roli Giordana Bruna nepropadne natolik, aby si „nerval játra“ a nebyl za strašného „pravdaře“ a revolucionáře. Tomu jsem chtěl zamezit. Snažil jsem se ho tedy podat jako opravdového člověka se všemi klady i zápory. V druhém případě, inscenace hry Pauly Vogel Jak jsem se učila řídit, jsem také neměl volného herce, jeden mi to odmítnul, ale docela se mi do toho chtělo, takže jsem tenhle malý přestupek za souhlasu herců v obsazení spáchal ještě jednou. Třetím případem byla inscenace Snu, do které mě obsadil autor a režisér Přemysl Rut. To víte, „středňáci“ nejsou… Ale skvělá zkušenost. Radost… Jinak se však do herectví už moc neženu.

Znamená to tedy, že chcete profesi herce definitivně opustit?
Nikdy neříkej nikdy. V říjnu mi v Dejvickém divadle končí Teremin, takže už žádnou divadelní roli mít nebudu. Začnu trochu zeširoka. Podívejte, popravdě, Komorní činohra je můj čirý nerozum. Uvědomte si, v jakých podmínkách těch dvacet let pracuji. Nikdy jsem však vážně nezapochyboval o tom, že jsem se vydal správným směrem a že má smysl dělat divadlo způsobem, jakým ho dělám. Samozřejmě mám dílčí pochybnosti, které jsou přirozenou součástí tvorby, jsem ale skálopevně přesvědčen o dobré kvalitě inscenací Komorní činohry. Celá ta léta si ovšem čas od času kladu otázku, jestli na to všechno mám vůbec právo. Nežiju sám. Zátěž je obrovská a hmatatelné výsledky tak mizivé… Pokud tedy vkládáte do práce dlouhodobě takové maximum, i když za to nejste adekvátně ohodnocen, musí mít pro vás opravdu velký smysl rovnající se určité existenciální nutnosti. No, a tím se dostávám k odpovědi na vaši otázku.

Povídejte…
Všechny nabídky, které jsem za ta léta dostával na herecké role a odmítal je, a ony logicky ubývaly a ubývají, mě při vší úctě k ostatním divadlům a kolegům prostě nepřitahují. Nechci být jen tím, kdo se projektu účastní a nemůže ho třeba zvrátit ve chvíli, kdy vidí, že se řítí nesprávným směrem. Víte, znám spoustu herců, kteří na sebe byli neopatrní a doplatili na to. Nechci se mezi ně zařadit. Abych byl ale úplně upřímný, něco jiného je role v televizi, kde si můžete vydělat nějaké peníze, ze kterých pak můžete žít, když už holt máte takovou zálibu, jakou mám já. (usmívá se)

Závěrem bych se rád ještě optal na vaše režijní práce v regionálních divadlech, která vás stále častěji oslovují ke spolupráci. S jakými hrami se poperete v této sezóně?
V Městském divadle Kladno budu dělat Hubačova Učitele tance. Kristýna Čepková přepisuje a kombinuje filmový scénář s původní Hubačovou hrou Modrý pavilon, podle jejíhož půdorysu byl natočen slavný film. V Západočeském divadle Cheb pak budu na jaře režírovat dvě aktovky: Havlovu Vernisáž a Rassovovy Přátelé ze skříně. Půjde o mé vůbec první režijní setkání s Václavem Havlem. Abych řekl pravdu, Havel není dramatik mého srdce, ovšem rozhodně nejde o hloupého autora, který by se neměl hrát. I proto jsem tuhle výzvu od uměleckého šéfa chebského divadla Zdeňka Bartoše přijal. Profesionál roste zakázkami, takže jsem se s touto jedinečnou příležitostí rozhodl popasovat. Havlovy hry mě nikdy emočně nepřitahovaly, nikdy jsem v nich nenašel postavu, které bych fandil, nebo se o ni bál. Ale třeba díky téhle inscenaci změním na Havla názor. Nebo změním divákovo chápání Havla? Rozhodně se ale budu snažit zprostředkovat ji divákovi svým viděním. Možná si pak všichni, tedy autor, já i diváci, v divadle porozumíme. Já v to aspoň pevně doufám.