Rozhovor

Kašpar bude vždy moje srdcovka
vydáno: 12.8.2022, Jiří Landa

Po desetiletém působení na pozici dramaturgyně v Divadelním spolku Kašpar se Lenka Bočková rozhodla vydat vstříc novým výzvám. Vhodný to okamžik k ohlédnutí se za její dosavadní prací. V rozhovoru jsme se mimo jiné vrátili o více než patnáct let zpět, kdy tehdy novopečená studentka divadelní vědy náhodou zabloudila k Divadlu v Celetné, s nímž měla posléze spojit svůj profesní život. Povídání jsme však začali aktuálním děním.

Proč odcházíte z Kašparu?
Sešlo se hned několik věcí najednou a já pocítila, že odchod bude asi nejlepší řešení. Jakub Špalek mé důvody pochopil, navíc jsem mu své rozhodnutí oznámila už minulou sezonu. Letos jsme spolu ještě pracovali na nejnovější inscenaci Život je sen a v lednu nás čeká velký projekt Rok na vsi. Uvidíme, zda se v budoucnu dohodneme na další spolupráci. Nepálím za sebou mosty.

Co jste po těch letech při oznamování odchodu pociťovala?
Bylo mi to moc líto. Nechtělo se mi to udělat, člověk se však musí čas od času oprostit od určitých věcí a jít dál. Kašpar bude ale vždycky moje srdcovka. Chtěla bych teď víc překládat ze španělštiny, bavila by mě práce v rozhlase, nebo bych klidně chvilku nedělala vůbec nic a jen se věnovala dětem, dokud o mou přítomnost stojí.

Není Rok na vsi pro jeviště Divadla v Celetné příliš velké sousto?
Také jsem zvědavá, jak se tam všichni vejdeme. (směje se) Jak je naším zvykem, snažili jsme se co nejvíc škrtat, jenže v případě Roku na vsi by byla případná větší eliminace postav na škodu. Bylo by pak zbytečné se do něj vůbec pouštět. Původně jsme chtěli dělat vlastní úpravu, nakonec jsme se však rozhodli využít Krobotovu dramatizaci. Premiéra by měla být na jaře 2023, zkoušet začneme v lednu 2023. Přes prázdniny pracujeme na finální úpravě, a už teď mohu prozradit, že jsme v textu nechali dostatečný počet postav, rovných dvaadvacet.

Zmínila jste inscenaci hry Pedra Calderóna de la Barcy Život je sen.
Uvést tuto hru byl můj letitý sen. V rámci studia na vysoké škole jsem byla ve Španělsku na roční stáži, kde jsem se zamilovala jak do španělštiny, tak do španělského divadla. Hra Život je sen je krásná, má velkou hloubku, Vladimír Mikeš ji navíc úžasně přeložil - jeho verš je neskutečně moderní. Čas od času jsem se s ní v Kašparovi připomněla, přičemž odpověď vždycky zněla, že ji určitě někdy uvedeme. Až vloni ale došlo ke správné konstelaci a Filip Nuckolls se ji rozhodl inscenovat. Do role prince Segismunda nám dorostl Míla Tichý. Hraje ho naprosto fantasticky, takže je dobře, že to tak trvalo. Před pěti lety bychom mu tu roli určitě nenabídli.

Divadelní spolek Kašpar - Život je sen (foto: Michal Hladík)
Divadelní spolek Kašpar - Život je sen (foto: Michal Hladík)


Jak probíhaly přípravy?
Nejdříve jsme se domluvili, kdo udělá úpravu. V Kašparovi není standard, že by to byla automaticky práce dramaturga. Často si ji připraví sám režisér, v tom jsme naprosto demokratičtí. S Filipem jsme se domluvili, jak inscenaci pojmeme, a úpravu nechal na mně. Nešlo o zásadní tematickou úpravu, spíš o ztenčení textu. Byť je Calderónova hra nádherná, dnešní divák je přece jen nastavený na rychlejší tempo. Nejsme už zvyklí sedět v divadle tak dlouho a vychutnávat si krásu veršů. I proto jsem text o některé jeho kudrlinky nebo několikrát se opakující informace osekala. Zhutněla jsem ho na podstatný celek, kdy divák získá všechny potřebné informace, které by měl vědět, a přitom se zájmem sleduje příběh bez zásadnějších odboček.

Jaký to byl pocit začít po deseti letech zkoušet vysněný titul?
Mix radosti, vzrušení a zároveň obav… U těch vysněných textů je to tak, máte radost, že na ně došlo, ale zároveň se bojíte, jestli to dopadne. Jakub Špalek navíc nikdy nezapomene zmínit, že jsem s tím tak dlouho otravovala, až ho nasadili, aby ode mne měli pokoj, ale zpětně říkal, že je rád, že jsem byla tak urputná. S tou urputností bych ovšem byla opatrná. Já se s ním jen pravidelně připomínala. (usmívá se) Ve výsledku to nebylo úplně standardní zkoušení, protože se nám plynule prolnuli režiséři… Filip Nuckolls se totiž rozhodl opustit Divadelní spolek Kašpar, takže za něj Jakub pohotově zaskočil.

Jak jste vnímala změnu režijního přístupu k inscenaci?
S příchodem nového režiséra bylo jasné, že zkoušení nebude pokračovat tak, jak inscenaci Filip nakopnul. Filip jí dal určitý rámec, ale spousta věcí ještě nebyla dotažena. Vyvstala proto otázka, jak Jakub inscenaci uchopí. Filip a Jakub totiž režírují úplně jinak. Jakub je řemeslně poctivý člověk, který jde především po textu a motivacích jednání postav. Nepotřebuje, aby měla inscenace extra vizuální tvář. Teď mluvím o jeho současných režiích, neznám jeho inscenace z 90. let, kdy jsem byla malá. To Filip má od obojího trochu. Je také řemeslně precizní, ale občas se nechá strhnout nějakou myšlenkou a udělá nečekaně punkový kousek. Také se nebojí střídání žánrů. Připravil u nás kdysi například i komedii Klec, což byl celkem úlet, který ale dopadl nečekaně dobře. Nevím, jestli by Jakub do něčeho takového šel. Jakub nemá potřebu do inscenace vnášet velké režijní imaginace a obrazy. Doba je sice taková, jaká je, velké režijní zásahy a invence jsou chváleny, jenže… Ano, když jsou smysluplné, je to fajn, pokud však režie přebije hru samotnou, nejsem přesvědčena o takovém vedení inscenace. Ale dost odboček a zpět k vaší otázce. Během zkoušení musel Jakub trochu své vize přizpůsobit už nazkoušeným částem inscenace, což pro něj asi nebylo nejjednodušší. Někdy to proto bylo trochu „veselejší“, než bychom si všichni přáli, ale na výsledku nejsou tyto porodní bolesti myslím vůbec znát.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se začala s Kašparem sbližovat?
Když jsem šla z přijímaček na divadelní vědu, procházela jsem Celetnou ulicí. Napadlo mě strčit hlavu do průchodu k Divadlu v Celetné, kde na nástěnce visela nabídka na práci v pokladně. A protože jsem měla celé září volno, poslala jsem jim životopis, načež mě pozvali na pohovor. Přijali mě. Jenže jsem si po několika dnech uvědomila, že mi za pár týdnů začne semestr a už nebudu moci přes den sedět v pokladně a prodávat vstupenky. Náhoda tomu chtěla, že akorát odcházela tehdejší inspektorka hlediště, a tak jsme se dohodli, že nastoupím na její místo. Povýšila jsem tedy o patro výš. Celou vysokou školu jsem věšela kabáty a uváděla diváky do sálu, čímž všechno začalo.

Kdy jste povýšila podruhé, a to z inspektorky hlediště na dramaturgyni?
Jakub mi zavolal, když chystal inscenaci Plešaté zpěvačky. Vzpomněl si na mě, protože mu prý žádný dramaturg nezvedal telefon. Zeptal se mě, jestli bych mu neudělala dramaturgickou spolupráci, když už studuji nějakou tu divadelní školu. Okamžitě jsem souhlasila, protože jsem si během studia práci dramaturga vysnila. Dřív z divadelní vědy vycházeli studenti, kteří se dramaturgii věnovali profesně, dnes je to jinak, dramaturgie se studuje na DAMU samostatně, jenže mě to na DAMU netáhlo…

Divadelní spolek Kašpar - Vincenc (foto: Martin Svoboda)
Divadelní spolek Kašpar - Vincenc (foto: Martin Svoboda)


Jak tedy probíhal přesun z inspektorky hlediště na pozici dramaturga?
Asi jsem u Plešaté zpěvačky neudělala nic tak strašného, že by mě Jakub nechtěl oslovit znova. Zřejmě ho se mnou nějakým způsobem bavilo pracovat, takže mě následně oslovil na moji první regulérní inscenaci v Kašparu, a to na Sigarevovo Černé mléko. A víte, na co si z této práce nejvíc pamatuji? Jak jsem neustále řešila potisk krabic od toustrů ruskými nápisy. I to spadalo do mé kompetence. Byla jsem dokonce na výzvědách v elektru na Pavláku, aby mi ukázali, jak vypadají klasické krabice od toustrů, které ve hře postavy prodávaly. (směje se) Zpočátku jsem neměla přesně ohmatáno, co přesně bych jako dramaturg měla dělat. Jakub má navíc specifičtější přístup k inscenacím, stálého dramaturga nikdy neměl. Řeknu to takto: Asi ne každý vystudovaný dramaturg z DAMU by mohl Jakubovi dělat dramaturga. Jakub je totiž dost samostatný a nenechá si do věcí moc mluvit. A když ho chcete o něčem přesvědčit, musíte mít hodně silné argumenty, ale i ty stejně někdy neprojdou. To ovšem nic nemění na tom, že si k dané věci stejně řeknu své, abych měla čisté svědomí, že jsem pro to udělala maximum.

Jak se v praxi projevila vaše láska ke španělštině a španělskému divadlu?
Už na škole jsem začala překládat texty ze Španělska a Latinské Ameriky. V Kašparu jsme například hráli uruguayskou hru Estely Golovchenko Za časů tlustých krav v mém překladu s Alešem Petrášem a Alenou Dolákovou v hlavních rolích. Od autorky Krav jsem přeložila ještě hru Výstřel, kterou jsme vloni zpracovali pro rádio Kašpar. Přeložila jsem i kubánskou hru Sádlo, což byl jeden z textů, který jsme v rámci přednášek ve Španělsku rozebírali. Lákalo by mě vyjet do Jižní Ameriky, zatím jsem totiž stihla jen Mexiko a Kubu. Původně jsem si tuto vysněnou cestu chtěla nadělit ke čtyřicetinám, ale protože už jsou tyto narozeniny nadohled, budu ji muset ještě o nějaký ten pátek odložit.

Které z inscenací pro vás byly v Kašparu důležité?
Když jsem do Kašpara přišla, zamilovala jsem se do Černých býků Juliana Garnera, kteří se zde akorát uváděli. Viděla jsem je několikrát. Šlo o nádhernou inscenaci. Nevím, jestli ji pro mě ještě někdy něco překoná. Určitě jsem také ráda za setkání s dramatikem Haroldem Pinterem. Kdysi někdo přišel s nápadem, že budeme dělat jeho aktovku Zrada. Přečetla jsem si ji, zaujala mě, ale na celovečerní inscenaci byla krátká. Začala jsem proto hledat mezi dalšími Pinterovými texty, až jsem našla jeho Staré časy, které mě doslova uhranuly.

Čím?
Mají v sobě zajímavou „nedořečenost“, dost věcí ve hře nebylo jasných. Pro Jakuba bylo zkoušení náročnější, protože on potřebuje znát motivace postav. Spousta lidí tyto významově neuchopitelné texty nemá moc ráda, ale mě naopak baví. Ráda také vzpomínám na Terminus v režii Marka Němce, který měl už na začátku o inscenaci poměrně jasnou představu. Na Kašpara šlo o hodně obrazivé ztvárnění hry, které u nás nebývá tak často k vidění. Marek je navíc velmi muzikální, proto text zasazoval do rytmu hudby. Dodnes Terminus hrajeme a je diváky dost vyhledávaný.

A kdybyste měla jmenovat nějakou inscenaci z poslední doby?
Určitě Protokol Tracyho Lettse, kterým jsme otevírali po první covidové vlně. Mnohými divadelníky je považován za hodně americký, proto v jeho případě nenastal takový boom, jako u jiných Tracyho děl. Dokonce i jeden z našich herců v něm viděl hodně Ameriky a z toho důvodu roli odmítl. Podle mě ale jde, vyjma otázky Indiánů, o brutálně univerzální hru, která se dá zasadit na jakékoli zastupitelstvo v sebemenší vesnici. Zpětně jsem také docenila inscenaci hry Patricka Marbera FC Rudý lev. Přinesla jsem ji sice já, ale text mě původně až tolik neoslovil. Jakub Špalek a Filip Nuckolls se do něj ovšem hned zamilovali a rozhodli, že ho nastudujeme. Jeho kvality jsem nakonec uznala, na první dobrou jsem v něm totiž viděla hlavně fotbal, který nemám ráda, ale ve skutečnosti je o něčem mnohem hlubším. A zapomenout nesmím ani na Snímek 51, což je moje velmi oblíbená inscenace.

Divadlení spolek Kašpar - Protokol (foto: Robert Kühnl)
Divadlení spolek Kašpar - Protokol (foto: Robert Kühnl)


Jak došlo k jejímu uvedení?
Objevila jsem ji díky recenzím na inscenaci, v níž hrála hlavní roli Nicol Kidman. Tematicky mi navíc hodně připomínala Fraynovu Kodaň, kterou jsme v Kašparu uváděli. Baví mě střet umění a vědy. Můj otec je totiž astronom, takže jsem odmalička vyrůstala obklopena vědou. A z her typu Snímek 51 nebo Kodaň se dozvíte i něco navíc, ať už o vzniku jaderné zbraně nebo objevu DNA. Mají pro mě přidanou hodnotu. Když už jsem se zmínila o Kodani, v následující sezoně by se měla vracet do Klubovny v novém obsazení s Františkem Kreuzmannem, Jelenou Juklovou a Ondrou Novákem.

V Klubovně slavíte divácké úspěchy mimo jiné s inscenací Vincenc
Torben Betts je výjimečný autor! On totiž u tohoto textu dokonce sám doporučuje neanglosaským zemím některé repliky škrtat. Takových autorů moc není. Je si vědom toho, že v jiných zemích by neměly takovou odezvu a jen by inscenaci prodlužovaly scénami, které by diváci stejně neocenili. Uvedení Vincence ale nebylo tak úplně snadné z hlediska autorských práv. Zaškobrtli jsme totiž na opci, kterou na uvádění získalo Divadlo Kalich. Když režisér Pavel Lagner přišel s tím, že by chtěl Vincence nastudovat, napsala jsem řediteli Divadla Kalich Michalu Kocourkovi, že máme o hru velký zájem a že bychom ji uváděli pouze v Klubovně, která má kapacitu třiceti míst, což pro Kalich není žádná konkurence. Vincence nám tedy dovolil pod dvěma podmínkami uvést. Náš název musí být odlišný a nesmíme s inscenací jezdit na zájezdy mimo Prahu. Autorská práva a opce jsou obecně někdy pěkný oříšek. Takhle jsme například „dojeli“ na hru Marshy Norman Dobrou noc, mami.

Co se stalo?
O autorských právech jsem tehdy jednala s Dilií, která kdysi měla hru ve svém portfoliu. Před pětadvaceti lety se hrála v režii Ladislava Smočka s Janou Brejchovou a Květou Fialovou v hlavních rolích a otevírali jí Divadlo Ungelt. Je zajímavé, že tak skvělý text od té doby nikdo nikdy neuvedl. S Filipem Nuckollsem jsme začali zkoušet, a mě vůbec nenapadlo, že by mohl být v něčem problém. Jenže! Hru nově přeložil Pavel Dominik a práva na ni získala agentura Aura-pont. Byli jsme v tom tedy všichni dost nevinně. A protože Divadlo v Celetné je od Ungeltu vzdáleno jen pár metrů, všimli si našich plakátů, načež se nám ozvali z Aura-pontu, jak to, že inscenaci chystáme a oni o tom nevědí. Řekla jsem jim, že autorská práva řeším s Dilií… Bylo to celé velké nedorozumění. Jenže Divadlo Ungelt si na Dobrou noc, mami udělalo opci kvůli výročním oslavám 25. výročí založení, takže přes to nejel vlak.

ze zkoušek inscenace Dobrou noc, mami (foto: archiv Kašparu)
ze zkoušek inscenace Dobrou noc, mami (foto: archiv Kašparu)


Jak došlo k uvedení McDonaghovy Leenanské trilogie?
V době boomu, kdy McDonagha začali hojně uvádět (nejen) v Činoherním klubu, vznikl náš Mrzák inishmaanský. Nechce se mi věřit, že je to už skoro dvacet let. Pak Jakub Špalek přišel s nápadem na uvedení Osiřelého západu, jde o jeho oblíbený text. Poměrně odvážná myšlenka pustit se do konfrontace s Činoherním klubem, pomyslela jsem si. Upozornila jsem proto Jakuba, že obě inscenace bude každý srovnávat, ale on tyhle věci neřeší, což mi na něm imponuje. Po otevření Klubovny jsme nastudovali i Lebku z ConnemaryKrásku z Leenane, protože McDonaghovy hry do Klubovny úžasně sednou. Přenesli jsme tam před nedávnem i Osiřelý západ, takže máme všechny tři inscenace pod jednou střechou. V Kašparu asi trochu zraje myšlenka, že bychom všechny tři tituly mohli uvést za sebou. Jakub se mě totiž nedávno ptal, jestli mají hry nějaké pořadí… (usmívá se) Na McDonaghových hrách mě baví momenty, kdy se smějete, ale přitom víte, že se asi nesmějete úplně správné věci. Z tohoto ranku miluju například scénu v Osiřelém západu, kdy si na jejím konci bratři vyříkávají své prohřešky vůči tomu druhému. Na jednu stranu je to neskutečně vtipné, ale přesto vám z toho běhá mráz po zádech.

Klubovna v Jindřišské nahradila bytové divadlo, se kterým jste přišli před lety…
Bylo to během první Noci divadel, kdy jsme přemýšleli, jaký program bychom pro diváky připravili. A Jakuba napadlo, že uděláme právě bytové divadlo. Zahráli jsme v něm Audienci Václava Havla. A protože tento prostor kompletně všechny nadchl, přenesli jsme tam nějaké texty z Celetné a nazkoušeli do něj Kellyho Sirotky. Bohužel pán, který bydlí o patro výš nebyl úplně komfortní s tím, že do domu chodí cizí lidé. Během představení například schválně pouštěl pračku, stěžoval si na hluk, a i když jsme zdi odhlučnili, stejně nic nepomohlo. Nakonec nám tam Praha 1 zakázala hrát. Nabídla nám ovšem prostor Klubovny v Jindřišské ulici, kde nás sice trochu ruší tramvaje, ale i to má své kouzlo. Mně se prostředí Klubovny hned zalíbilo, včetně toho názvu Klubovna. Navíc se do ní krásně hledají nové hry. Klubovna má v sobě velký potenciál. Věřím, že ho Kašpar využije naplno.
.

Další rozhovory

Mám zdravý herecký nadhled
(rozhovor s: Nina Horáková, 2.9.2022)
Nesním o tom být slavný herec, chci být dobrý herec
(rozhovor s: Daniel Krejčík, 14.8.2022)
Na pražskou misi vyrážíme s hororem i komedií
(rozhovor s: Michael Sodomka, 1.8.2022)
Beru věci takové, jaké jsou
(rozhovor s: Jan Hrušínský, 1.6.2022)
Byla jsem nejmladší ředitelkou divadla
(rozhovor s: Romana Goščíková, 5.4.2022)
Když se zrodila María, byl Bůh opilý
(rozhovor s: Nina Horáková, 30.3.2022)