Rozhovor

Během rozhovoru s ředitelem Národního divadla Brno Martinem Glaserem jsme se od divadla dostali i k obecnějším úvahám nad současným epidemicko-politickým děním. „Ve výsledku všichni odepíšeme rok života,“ říká s tím, že se za dobu několika lockdownů proměnilo jeho uvažování nejen o pandemii, ale i o mnoha dalších otázkách s ní spojených.


Přemýšlíte nad strategií, jak vrátit diváky do divadel?
To je pro nás samozřejmě jeden z klíčových úkolů. Snažíme se s našimi diváky neztratit kontakt od prvního dne uzavření loni na jaře. Součástí toho byla i předvánoční kampaň s tématem nezbytnosti kultury v našich životech. Ke znovuotevření už máme připravenou speciální kampaň a budeme lákat zejména na novou produkci. S nadsázkou se dá říct, že po otevření bude NdB jako vyměněné. Do konce února budeme mít nachystáno osm nových premiér. Přidejte k tomu inscenace z první vlny lockdownu, které měly nanejvýš dvě tři reprízy – těch je šest. A těsně před první uzávěrou jsme uvedli tituly, které se také na repertoáru nijak nezabydlely. To jsou další minimálně tři nové tituly. Další novinky přibydou letos na jaře… Věřím, že tato nálož nových titulů spolu s dlouhým kulturním půstem zaplní velmi rychle celou povolenou kapacitu našich divadel.

Jaké inscenace NDB odnesla covidová pandemie?
Vzhledem k úsporným opatřením, k nimž jsme v důsledku rozpočtových škrtů museli letos přistoupit, odnesla pandemie tituly, které jsme ještě ani nestihli zveřejnit. V kolosech typu NdB se velmi těžko brzdí a lockdown nepřijde nikdy ve vhodnou chvíli, vždy je spousta rozezkoušených titulů a řada dalších už je v pokročilém stadiu výroby. Fakticky jsme zrušili většinu podzimního programu letošního roku. Neznamená to, že žádná premiéra na podzim nebude, zkrátka tam přesuneme tituly z letošního jara – například českou premiéru hry Nebesa v Mahenově divadle v režii Michala Langa nebo Ohnivou zemi, kterou v razantní úpravě Tomáše Vůjtka nazkouší Ivan Krejčí v Redutě. Stejně tak baletní večer z choreografií Pavla Šmoka Stabat mater bude mít místo jarní premiéry v Janáčkově divadle premiéru na podzim v Mahenově. Některé tituly ale bohužel zrušíme bez náhrady, jiné budou nahrazeny úplně jinými, které třeba připravíme na objednávku pro naše festivalové partnery. Další se přesouvají až do roku 2022 jako například Heřmanova koprodukční inscenace barokní opery Alcina.

Petra Lorencová a Jakub Svojanovský v nastudované, ale nedopremiérované inscenaci Majitelé klíčů (foto: Petr Neubert)

Budou nějaké tituly staženy bez derniéry?
Bohužel i k tomu došlo. Většinou proto, že už nám končila autorská práva a obnovení licencí se jevilo jako neekonomické v době rozpočtových škrtů. Bohužel to zejména postihuje velmi kvalitní, ale divácky náročnější inscenace současných titulů. A to napříč všemi soubory. Z repertoáru tak k mé lítosti zmizí bez derniéry třeba úchvatná finská opera Láska na dálku, baletní večer 4Elements nebo činoherní Teror. Těch titulů je ale bohužel mnohem víc.

Vyplatilo by se vám hrát za navrhovaných podmínek ve 3. a 4. stupni protiepidemického systému?
Uvidíme, jak to nakonec dopadne. Snažíme se za Asociaci profesionálních divadel vyjednávat smysluplné podmínky znovuotevření divadel. Velkou podporu cítíme i ze strany Ministerstva kultury, které má ale bohužel při konečném vládním hlasování zřejmě tradičně velmi slabý hlas. Jako obor nás, obávám se, při vyjednávání dost oslabuje i fakt, že část zástupců zaměstnanců vytváří dojem, že nejlepší by bylo, kdyby divadla a koncertní sály zůstaly zavřené a úplně mimo jakýkoliv provoz. Nedovedu si představit, že by třeba provozovatelé vleků museli z jedné strany bojovat s vládou a z druhé se svými vlastními zaměstnanci. Slovo boj používám záměrně. Přijde mi, že pobyt na ministerstvech vyvolává u značné části jejich zaměstnanců pocit, že jsou nějaká vrchnost, která má poddaný lid držet zkrátka. Vše jim zkomplikovat, znepříjemnit, pokud to jen trochu jde, tak pomoc odepřít. Jinak si vlastně nedovedu vysvětlit ke kultuře naprosto arogantní opatření z podzimu, kdy kasina a aquaparky měly otevřeno a divadla nebo kina nesměla hrát.

Vidím zde jistou pararelu se současnou navrhovanou povolenou 20% obsazeností sálu.
Obsadit maximálně 20 % míst v sále, jak proti jasnému odporu všech lidí z praxe navrhuje Ministerstvo zdravotnictví, totiž znamená, že příjmy klesnou na pětinu, ale náklady nejenže zůstanou v plné výši, ale naopak vzrostou o cenu respirátorů, které bychom měli poskytovat divákům ke vstupence. Ani administrativa spojená s evidencí diváků nebude zadarmo. Většina divadel má podstav na všech frontách, pozice nejsou většinou ani zastupitelné a budeme lidem přidávat další práci? Jak kontrolovat validitu testů si už vůbec nedovedu představit. A jsem přesvědčený, že diváci by za takových šílených podmínek ani nepřišli. Ale obávám se, že o to vlastně jde. Aby to navenek vypadalo, že se přeci něco povolilo a nevděčný lid zůstal doma. Případně, že neschopní divadelníci neuměli zajistit dodržení pravidel. Potom se nikdo nemůže divit, že celý národ švejkuje a většinu pravidel obchází.

Proměnilo se vaše uvažování o pandemii a divadlu od doby první uzavírky?
Změnilo se velmi. Ostatně jako postoj k řadě jiných otázek. Je to přeci jen nesmírně dlouhá doba. Ve výsledku odepíšeme všichni rok života. Loni na jaře se mi zdálo šílené hrát pro poloviční kapacitu hlediště. Dnes je důležité, abychom našim divákům vrátili do života naději, krásu, radost, takže si dovedu představit, že bychom hráli i pro tu zvažovanou třetinu. Ovšem pokud odpadnou ty šílené doplňující podmínky. A samozřejmě bychom nemohli hrát celý repertoár. Těžko hrát třeba operní inscenace, kde jsou na jevišti tři pěvecké sbory, takže účinkujících by proti publiku byla přesilovka. Nebo provozně nákladné inscenace činohry s velkým zákulisním účtem. Bude třeba pečlivě vyvažovat úkol veřejné kulturní služby a ekonomický rozměr naší činnosti.

Přemýšleli jste o kooperaci s nějakým zdravotním zařízením ohledně antigenních testů, které by umožnily divákům usednout v hledišti?
Víte, mně vlastně přijde naprosto nehorázná úvaha, že bychom jako divadlo měli zajišťovat ještě i testování diváků. To je přeci jednoznačně úkol státu. Kolik měsíců se mluví o tom, že testy by měly být pro každého snadno dostupné, ideálně pravidelně, zdarma? Neuváděl se cíl 200 tisíc testů denně? O tom se nám ale ve skutečnosti ani nemůže zdát, když před Vánoci v rámci masivního testování proponovali vládní představitelé 60 tisíc testů denně, ale ve skutečnosti při naprosto naplněných kapacitách to bylo ještě méně. Nevím, z čeho bychom to hradili. Buď by lístky byly neskutečně drahé, nebo bychom museli rušit další inscenace nebo propouštět další zaměstnance. My už skutečně nemáme z čeho brát! Jsem nesmírně rád, že se produkci naší opery podařilo zorganizovat ve spolupráci s neziskovou organizací Podané ruce pravidelné antigenní testování celého operního souboru, ke kterému se nyní přidává i činohra a balet. Už tímto suplujeme roli státu. Nabídli jsme navíc městu stále nedostavěný prostor bývalé restaurace Bohéma, aby tam zřídilo dočasné očkovací centrum. Víc už po nás nikdo chtít nemůže.

Kolik inscenací jste během uzavírky nastudovali a jak probíhá proces zkoušení v nouzovém stavu?
Na jaře loňského roku to byly čtyři činohry, jeden balet a dvě opery. Kromě operních Řeckých pašijí jsme všechny tituly i představili našim divákům. Během druhého lockdownu jsme v činohře zvládli nazkoušet další čtyři inscenace – Majitele klíčů Milana Kundery a Čechovova Racka, pro Redutu pak Horváthovu nedávno nečekaně objevenou hru Nikdo a Nestroyovu komedii Sňatky na železnici, které čekají na premiéru. Další „dvoják“ začneme zkoušet od února. Balet bude mít do začátku března hotové dvě inscenace, které si ale na premiéru počkají až do příští sezóny. V opeře nyní finišujeme s přípravami Evžena Oněgina. Zkoušet v této době je samozřejmě riskantní, ale snažíme se pokračovat v práci v rámci státem stanovených regulí. Kolegové jsou velmi zodpovědní, ale samozřejmě se nám nákaza covidem nevyhnula. Ale toto riziko podstupuje každý, kdo dnes opustí domov… Pokud bychom to mohli nazvat výhodou, tak zkoušení v době lockdownu znamená, že celý tým je mnohem koncentrovanější na práci na nové inscenaci. Večer se nehraje, většinu doby je k dispozici jeviště, po technické zkoušce zůstane na jevišti stát scénografie, je více času vyhrát si se světly. To nám bude scházet…

připravovaná inscenace opery P. I. Čajkovského Evžen Oněgin. Lucie Hájková jako Taťána (foto: Patrik Borecký)

Má divadlo v současné době nějaký řád ve smyslu, že inscenace přehráváte bez diváků, aby si je herci mohli oživit?
V činohře se scházíme k pravidelnému opakování na podzim nově nastudovaných inscenací. Obdivuju své milé kolegy, že s plným nasazením odehráli Majitele klíčů do prázdného Mahenova divadla už asi pětkrát. A jsou čím dál lepší. Po prázdninách jsme oprášili podstatnou část repertoáru, ale nyní se budeme ke všem inscenacím vracet po pauze delší než běžné divadelní prázdniny. Některé tituly se už nehrály více než rok. Obnova repertoáru bude zvlášť v činohře nesmírně složitá. Na druhou stranu to intenzivní a velmi soustředěné zkoušení přináší nebývalou souhru do ansámblu, který se za poslední rok z třetiny proměnil. Je to neskutečná radost na našich interních premiérách pozorovat, jak se proměňuje energie, kterou soubor vyzařuje. Věřím, že to diváci po otevření ocení a tahle proměna k silnému ansámblovému hraní vynikne ještě razantněji právě v rezonanci s reakcí publika.

Jak zásadně se projeví v očích diváka snížení rozpočtu NdB?
Kromě sníženého rozpočtu se budeme muset vyrovnat i s obrovským propadem příjmů. Veřejné zdroje před pandemií stěží kryly mandatorní výdaje divadla, tedy platy, energie, údržbu budov. Na nové inscenace jsme si museli vydělat. V letošním roce neuvidí diváci proti našim původním plánům dvě velké činohry v Mahenově divadle a jednu v Redutě. Neuvidí jeden velký baletní a jeden operní projekt. Kromě toho muselo naše řady opustit deset kolegů. Další místa, kde končí smlouvy nebo někdo odchází do důchodu, nebudeme zatím obsazovat.

Některá pražská divadla letos směřují hlavní sezónu na léto. Jak se k letnímu hraní stavíte vy?
Poněkud skepticky, byť podstatná část mého divadelního života je s letním hraním spojená. V Jihočeském divadle vlastně klasické divadelní prázdniny díky hraní na otáčku neexistovaly. Jsem ale přesvědčený, že všichni toužíme po návratu k přirozenému rytmu života. A v létě budeme chtít vyrazit do přírody, k moři, cestovat. Letní hraní jsem vždy vnímal buď jako něco mimořádného třeba díky fenoménu otáčivého hlediště, nebo jako příjemné zpestření. Pokud jako divadelníci obsadíme všechny hrady, zámky, parky a náměstí, může se nám stát, že tam budeme sami. Navíc velmi dobře vím, že letní open air je svébytná disciplína, ne každou inscenaci můžete přenést ven. V létě toužíte po jiném divadelním zážitku než uprostřed zimy. Tuhle zkušenost mám právě z otáčka, kde jsme po každé repríze Macbetha cítili, že diváci sice byli zasaženi, ale že tahle krvavá zpráva o temnotách lidské duše není to pravé letní zboží. Přesto stejně jako v předchozích sezónách letní speciály nabídneme – operu na Špilberku a nově i v Mikulově, balet bude hostovat na Biskupském dvoře. Hledáme i nějaký vhodný prostor pro pár představení činohry. Nicméně my jsme letošní sezónu zahájili už loni v srpnu a celý měsíc hráli na všech scénách a doháněli resty z jara. Nyní zkoušíme. Nepřijde mi správné posílat lidi na nucenou dovolenou teď uprostřed zimy, když je navíc všechno všude zavřené. Oni přece nemohou za to, co se děje.

S jakou verzí festivalu Divadelní svět Brno momentálně počítáte?
Věřím, že na konci května už se divadlo hrát bude. Na festival samozřejmě dopadly rozpočtové škrty. Uvidíme, jak dopadnou granty Ministerstva kultury. Nyní v podstatě nelze domluvit zahraniční hosty, ale i tak máme pár želízek v ohni. Festival bude logicky reflektovat domácí tvorbu. Velký prostor dostane nezávislá scéna, brzy představíme významnou iniciativu na podporu tohoto segmentu českého divadla. Připravujeme i showcase brněnských inscenací, protože se urodilo hodně zajímavých věcí i na našich scénách. Pokud bude třeba, chystáme se i na překlopení festivalu do online podoby. Ale obávám se, že všichni už jsou z té záplavy streamů otrávení. A že na konci května radši půjdou někam do rozkvetlé přírody, než aby seděli doma u monitoru.

Na jakém bodě skončily úvahy Brna, které chtěly kvůli úsporám převést Národní divadlo Brno na stát?
Brněnští politici jen znovu vrátili na stůl mnohokrát diskutované téma, které měla navíc stávající koalice v programu. Ministerští činovníci to jako vždy bez větší diskuse zamítli. Vzhledem k tomu, že jsou za pár měsíců volby, tak se to nyní asi nikam nepohne. Je to ale velmi důležitá věc, která otvírá řadu důležitých témat.

Například?
Pražská divadla nyní touží po penězích z ministerského Programu na podporu profesionálních divadel, kde je díky úsilí ministra kultury a úspěšně prosazenému pozměňovacímu návrhu brněnského poslance Romana Onderky poprvé poměrně velké množství peněz. Poprvé za celou porevoluční dobu tak zřejmě příspěvek státu na provoz NdB přesáhne 10 %. Když jsem v roce 2013 nastupoval, byly to opravdu směšné a nedůstojné jednotky procent. Přitom kdyby někdo spočetl, kolik stát přispívá na divadelní provoz v hlavním městě, byl by asi velmi překvapený. O stamilionech na Národní divadlo ví každý. Ale uvědomuje si někdo, že většinu grantů pro nezávislá divadla konzumuje právě Praha? Protože ostatní města se musela víceméně sama starat o drahý provoz oper, baletů a symfonických orchestrů, a tak nikdy nezbyly pořádné prostředky na rozvoj nezávislé scény v regionech? Ani v těch velkých městech, kde by k tomu byl divácký potenciál. Město Brno tedy v těžké době, kdy jeho rozpočet přijde o obrovské prostředky, chce, aby druhé největší divadlo v zemi, které má obrovskou tradici, financoval stát. Je to velmi pochopitelné. Zároveň je to smutné, protože se tím zříká scény, kterou by měl pokládat za svou erbovní kulturní instituci. Na čem jiném zakládat městskou kulturní identitu než na naší janáčkovské tradici? Je rozumné zříkat se výstavních divadelních budov v centru města? Přiznám se, že mne osobně štve, že z jedné strany jsme chápáni jako obrovská finanční zátěž a nikoliv jako zdroj městské hrdosti. Z druhé strany, kterou představuje ta podvyživená nezávislá scéna, jsme tím belzebubem, který požere všechny peníze určené na kulturu. Ale myslím, že jsme v posledních letech dokázali, že jsme špičková instituce, která je schopna dělat progresivní divadlo, produkovat excelentní festivaly a v koronakrizi jsme ukázali i nebývalou pružnost a adaptabilitu.

Byl byste raději, kdyby NdB financoval stát?
Jako řediteli by mi mohlo být jedno, kdo NdB zřizuje, pokud bude poskytovat adekvátní prostředky na provoz divadla. Domy i produkce nakonec zůstanou v Brně, že. Nicméně si nedělám iluze, že by někdo z Prahy byl schopen kvalifikovaně sledovat, jestli se v tom divadle věci sunou dobrým nebo špatným směrem. A když vidím, jak stát nezvládá řízení epidemie a jak dobře se s tím vším srovnává místní samospráva, jsem vlastně hrozně rád, že jsem občanem tohoto města a NdB zřizuje město!
.