Máma říkala, že bych neměla

Hra o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny je pozoruhodná sama o sobě. Herečka D. Šoltýsová si v ní před lety sama zahrála a nyní ji nastudovala se svými absolventkami jako režisérka. Pečlivá práce se zatím nezkušenými herečkami se na výsledku odrazila, inscenace má silné momenty a hlavně na konci se dostaví katarze. Ku škodě je občas niternost prožitku občas přebíjena vnějšími a ne vždy ukočírovanými emocemi. Také se úplně nezdařily přechody mezi scénami a odlišení časových rovin, část diváků může být zmatena. Hra však za poznání stojí a zde můžete vidět povedené zpracování.

Je to více než rok, kdy jsem tři ze čtyř hereček Mámy viděla naposledy. Proto jsem nyní zcela ohromena. Takto zvládnuté ryze herecké divadlo je klenot, malý zázrak.
Tragická sága jednoho rodu, ve které všechny matky chtějí pro své děti lepší život, než jaký poznaly samy. Ale tak nějak jim v tom brání... mateřství.

Více viz blog.

Nekompromisní divadlo co do obsahu i formy, divadlo chudé a kruté, temné hlubiny ženskosti servírované s mužskou soustředěností, každé slovo i gesto naplněné významem, oáza v poušti i duševní waterboarding, modlitba, sen a pád na tvrdou dlažbu reality. Divadlo, jež vás nutí instinktivně stavět obranné valy kolem vlastního ega, protože když se mu otevřete, rozloží vás na prvočinitele... A proto to za to stojí. Více viz blog.