Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Dcery, mámy, babičky, vnučky... ženy!
Lukáš Holubec, 30.1.2019

Před deseti lety upravili Diana Šoltýsová a Martin Vokoun text Charlotte Keatley Máma říkala, že bych neměla a byli tak u zrodu inscenace, jež se následně uváděla v A studiu Rubín. Bohužel jsem ji neviděl, nicméně uběhlo jen takřka jedno desetiletí a mimořádně zajímavý text se na česká jeviště opět dostal. Prošel menší úpravou, ale jeho výjimečnost zůstala. Diana Šoltýsová se z jeviště přesunula k režii a já se konečně mohl s touto hrou seznámit.

Komorní činohra a její principál Jiří Bábek i přes nepřízeň, které čelí z mocných míst, na nichž o kultuře mohou rozhodovat nekulturní lidé, uvedla inscenaci Máma říkala, že bych neměla jako svoji třetí premiéru sezóny 2018/2019. Pravdou je, že Bernarda byla původně součástí absolventské inscenace Pidivadla, ale obnovená premiéra má mimo své vlastní kvality ještě jednu přidanou hodnotu. Udržela pohromadě inscenační tým, jenž svoji spolupráci vyšperkoval právě v poslední novince Komorní činohry. Když k tomu přičtu i fakt, že většina tvůrců společně pracovala a pracují také například v divadelním spolku La Pardon nebo v projektu Macbeth, uváděném v pražském Café baru 3+1, není překvapením, že výsledný tvar inscenace Máma říkala, že bych neměla je především krásná souhra. Ale ta by sama o sobě nestačila, proto zde nabízím pár slov, které si tvůrci mohou vzít jako poděkování a případní potenciální diváci jako pozvánku.

Ve hře vystupují čtyři postavy. Doris (Zuzana Částková), Margaret (Magdalena Jirounková), Jenny (Jaroslava Košková) a Rosie (Karolína Půčková, kterou by měla začít alternovat Lucie Volhejnová). Čtyři po sobě jdoucí generace spojené především poutem matka x dcera. Všechny ženy se divákovi představí již na úvod inscenace, vlastně se přímo na jevišti zrodí, což je jeden z mnoha krásných momentů. Tento prolog je nesmírně důležitý, jelikož hra poměrně svižně střídá různá časová období. Připočteme-li k tomu, že herečky ztvárňují své postavy nejen v různých životních etapách a tedy v jiném věku, ale i jako skupinu malých hrajících si dívek, je nasnadě vyzdvihnout další, nesmírně obdivuhodný klad inscenace. Tím je naprosto suverénní přepínání hereckých poloh. Nepřeháním, pokud napíši, že jsem zůstal v úžasu, jakým způsobem to všechny herečky zvládly.

Jistěže zde nebudu rozepisovat děj. Koneckonců se jedná o natolik promyšlený text, že popisovat jej by byl naprostý nesmysl. Jde samozřejmě o to, co všechno divák přijme. A že má skutečně na vybranou. U mne to žel znamenalo jeden menší problém. Tolik mne zasáhla jedna rovina příběhu, že v situaci, kdy se odehrávala, mne veškeré ostatní „odbočky" de facto přestaly zajímat nebo přesněji jsem je nedokázal prožívat s takovou intenzitou. Oním silným momentem bylo přenechání výchovy právě narozené dcery její matkou své matce. Tedy vzdání se mateřství. Nešlo snad tolik o kýženou scénu, ale přesné definování o čem mimo jiné inscenace pojednává. Upřednostnění vlastní realizace, snaha naplnit své cíle, kdy se narození potomka jeví jako překážka. Nastolení otázky, kdo se pro koho v životě obětuje a jak těžký je úděl ženy, která nechce rezignovat. Tolik otázek, tolik možností, nad čím se zamyslet, a to jsem vybral jen jedno téma z představení, jež je jinak plné pohledů na naplnění a nenaplnění životních očekávání.

Plynule přecházím k osobě, která je také matkou. Přesněji řečeno matkou inscenace Máma říkala, že bych neměla. Diana Šoltýsová zvládla na sto procent dvě naprosto zásadní činnosti. Úpravu textu, který jde v každé scéně přímo k jádru věci a odhaluje nejdůležitější lidské pocity až na dřeň, a ze čtyř mladých hereček, jejích nedávných studentek, vymačkat veškerý talent, um a nadšení pro obor, v němž se touto inscenací definitivně zabydlely, a jakékoliv polevení v jejich práci by znamenalo zbytečnou ztrátu. Nesmírný entuziasmus a jasná představa, co chci sdělit, je u Diany Šoltýsové dalo by se říct její standardní profesní výbava, ale právě v této inscenaci je nádherně vidět, jak svoji neutuchající energii dokáže předat dál. Jmenovitě se tedy sluší zmínit ony čtyři hromosvody této energie.

Zuzana Částková musela v postavě Doris zvládnout těžký úkol ztvárnit ženu, jež je dost možná na sklonku svého života, každopádně ale vlastně vždy vystupuje jako ta nejstarší, a to ať už se v ději pohybujeme kdekoliv. Přiznávám, že jsem zpočátku měl jisté obavy, zda vyobrazit stáří tato mladičká blondýnka zvládne. Zahrát postavu, jež je plná životních zkušeností, nemůže být pro cca dvacetileté děvče vůbec snadné. Mé pochyby však byly rozmetány již v úvodu představení.

Magdalena Jirounková neměla o nic snadnější úkol. Život její postavy, Margaret, v sobě obsahuje stále skrývané trápení. Ovšem pokud bych měl vyzdvihnout na Magdaleně Jirounkové jen jeden její herecký rys, tak je to naprosto věrohodné ztvárnění právě této řekněme trpitelské polohy. Stejně jako ostatní samozřejmě musela i ona zvládnout rychlé a dokonalé přepínání z matky na dceru, z dcery na matku, nebo na malou holku, ale jakmile se v jejích očích a nejen jich objevila ona skrývaná bolest, těžko se mi dýchalo. A to je to, co potřebuji.

Jaroslava Košková. Mám nutkání napsat jen jednu větu, a sice že jsem ji nominoval do výroční ankety divadelních kritiků 2018 coby talent roku, protože tak tomu prostě je, a myslím, že není potřeba nic dál dodávat. Pravdou však také je, že životní příběh Jenny, postavy, kterou Jaroslava Košková hraje, je pro mne natolik silný, že to se jednoduše musí vidět.

Karolína Půčková hraje Rosie, nejmladší ze všech. U ní je zase krásné sledovat ztvárnění dětské a mladické naivity, jež je v silném kontrastu s životními úděly ostatních.

Pro všechny čtyři herečky velké bravo!

Inscenace Máma říkala, že bych neměla je bezpochyby mimořádný zážitek. Mimo vše napsané si myslím, že to je rovněž dáno pečlivostí, kterou všichni tvůrci hře věnovali. Tedy také prací dramaturgyně Lenky Smrčkové, strohou, ale nápaditou scénou a výpravou, pod níž je podepsána Agnieszka Pátá-Oldak, hudbou Davida Hlaváče, u níž vyzdvihuji příjemně přesný poměr tklivosti a zobrazení atmosféry jednotlivých období, ve kterých se zrovna hra odehrává. S pohybem pak pomohla Irena Kristeková.

Posledním jménem, jež napíši, je Jiří Bábek. Jeho nadšení pro divadlo a Komorní činohru je již notoricky známé, ale řekl bych, že je potřeba zdůraznit i odvahu. Zatímco nazkoušel na Kočku nebývalé rozsáhlou inscenaci Neslušní, pro kterou našel azyl v Divadle Na Prádle, poskytl prostor pro hru, která jistě nemohla znamenat jistotu vyprodání každé reprízy. Naštěstí byla zase jednou odvaha a pracovitost odměněna. A proto s příjemným pocitem sleduji, kterak je o Mámu zájem. Doufám, že tomu bude ještě hodně, ale opravdu hodně dlouho.

V textu hry je jedna věta: „Je jedno, jak moc jsi pak úspěšná, když v tom nejdůležitějším selžeš." Pro všechny, kteří jsou pod novinkou Komorní činohry podepsáni, bych rád vzkázal, že jsem ji pro ně parafrázoval, a sice: „Je jedno, jestli jste někdy v něčem selhali, to se stejně stane každému, ale je nejdůležitější, že po vás zbude minimálně jeden přínos pro lidi. Tou je vaše práce na Mámě, tou je Máma samotná.".


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.