Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
A zrodila se žena... A zrodilo se divadlo.
Jiří Koula, 13.12.2018

Toto je pro mě osobně nejdůležitější blog, který jsem kdy napsal, inscenace Máma říkala, že bych neměla pro mě totiž představuje důkaz, že divadlo je možné. A teď už jen vysvětlit, co tím myslím.

Na úvod je fér se k něčemu přiznat. Vzniku této inscenace jsem byl výrazně blíže, než je obvyklé. Četl jsem první verzi upraveného textu, měl hned z několika stran informace o průběhu zkoušení a zprostředkovaně je tak prožíval. Byla tu sice jasná hranice, před premiérou jsem neviděl ani záblesk výsledné inscenace, a byť jsem věděl, jakým směrem se bude ubírat, co a proč v ní bude obsaženo, konkrétní realizace mi zůstávala skryta, nicméně i tak jsem o ní z důvodu osobní zaujatosti původně nechtěl psát ani ji hodnotit.

Když jsem mířil na premiéru, mísilo se ve mně očekávání s obavami. Říkal jsem si, že když se to povede, bude to taková lepší Bernarda, avšak nebyl jsem si jistý, jak moc se mladé herečky mohly za těch pár měsíců posunout, nakolik jsou schopny naplnit vytyčený záměr. Dorazil jsem do divadla, usadil se, v sále se setmělo, první světlo, uplynulo asi čtvrt minuty... A střih, byl jsem teleportován do zcela jiného vesmíru, jehož existenci jsem si neuměl ani představit.

Než se však vydám touto cestou, budiž úvod číslo dvě, sucharský. S absolutním hodnocením šetřím, dosud jsem jich udělil třináct. Devět z nich v době, kdy jsem se v divadle teprve rozkoukával, a byť vím, co mě na těchto inscenacích tak oslovilo, většina z nich by už dnes na stovku nedosáhla. Nicméně historii falšovat nebudu, tenkrát jsem to tak měl. U dalších dvou jsem ocenil pro mě důležité téma dalece převyšující prostor divadla, to jsou ryze soukromé "obsahové stovky". No a dvanáctá byl přiznaný žert, projev zoufalství nad tím, co vše je možno vyprodukovat.

A pak je tu Máma. Následujícího rána po premiéře jsem se vzbudil s tím, že o ní musím napsat. A že ji musím ohodnotit. A že nemůžu jít pod sto procent. Proč? Chcete-li vědět, jak vnímám divadlo, jak o něm přemýšlím, jak je cítím, pak se vydejte na Mámu, tam to všechno je. Stručně řečeno, jde o inscenaci, na niž jsem osm let (tedy od chvíle, kdy jsem divadlu propadl) čekal, již jsem hledal, aniž bych to vůbec tušil. A teď rozvlekleji.

Bernarda

Nejdříve se ale vraťme na začátek, tedy k již zmíněné Bernardě. Ta byla původně součástí dvojinscenace Lorca † Bernarda. Šlo o loňskou absolventskou inscenaci na VOŠH, již nastudovali Martin Vokoun (Lorcu) s Dianou Šoltýsovou (Bernardu), vedoucí daného ročníku, pedagogové z praxe. Nebudu znova sepisovat, k čemu jsem se již vyjádřil, podstatné je pro mě v tuto chvíli několik aspektů.

Tím prvním je, že už na Bernardě se dal dohromady tým, který připravoval i Mámu. Diana Šoltýsová coby režisérka, dramaturgyně Lenka Smrčková, výtvarnice Agnieszka Pátá-Oldak a (v tomto případě) "pohybářka" Irena Kristeková. Už toto by vás mohlo (tedy spíše mělo) zarazit, taková jména, za nimiž stojí desítky inscenací na poli "opravdového divadla", v inscenačním týmu "voškařiny", tedy inscenace s jepičím životem, kterou vlastně skoro nikdo neuvidí? Ne, to opravdu není zvykem, jak se to stalo? Odpověď zní Diana Šoltýsová, ona je tím svorníkem, její osobní vazby k ostatním, její energie a vnímání divadla přivábily ostatní ke spolupráci.

Bernarda byla nadprůměrně vydařenou absolventskou inscenací (omlouvám se, ale od začátku jsem ji vnímal samostatně a ne jako polovinu celku), leč stále šlo o studentské divadlo, v němž se vyjevovaly limity jednotlivých hereček, souhrnně vzato nedokázaly dosáhnout na působivost zvolené koncepce (osekání Lorcova Domu Bernardy Alby na niterné drama o touze dcer po životě za zdmi domu smutku vedeném matkou, ambasadorkou společnosti a tradice), byť některé k tomu měly hodně blízko.

Bylo pro mě velice milým překvapením, když si Bernardu vzal pod svá křídla principál Komorní činohry Jiří Bábek, a poskytl jí tak prostor ve "velkém světě". Na obnovenou premiéru v Divadle Troníček jsem vyrazil s tím, že tuto inscenaci rád zhlédnu znova, leč nečekal jsem nic víc, než co jsem viděl už v Pidivadle.

Představení začíná tím, že Bernardiny dcery stojí zády k divákům a postupně se otáčejí, přičemž v onen okamžik zní jejich vnitřní píseň a skrze jejich pohyb a výraz vidíme jejich běsy, dobrý nápad, který publikum ihned uvede do situace.

Ve chvíli, kdy se v Troníčku otočila první z nich, ve mně silně hrklo... No, tak tohle nebude ta Bernarda z Pidivadla. A skutečně nebyla, přes prázdniny zmohutněla, zpodstatněla, touha byla toužebnější, bázeň bázlivější, radost radostnější, zoufalost zoufalejší, vášeň vášnivější, panovačnost panovačnější. Co se stalo?

Máma říkala, že bych neměla

Čas odpovědi přijde, ovšem protože zní Máma, začněme textem Charlotte Keatley Máma říkala, že bych neměla. Popravdě se dost divím, že ji české divadlo prakticky ignoruje (zvlášť když se na anglické Wikipedii můžete dočíst, že byla přeložena do 22 jazyků a jde (či svého času šlo) o nejčastěji inscenovanou ženou v angličtině napsanou hru).

Jasně, prolíná se v něm dětská fantaskní linie s realitou, jež zahrnuje šedesát let a skáče v čase, vypořádat se s tím, aby to divák pobral, není snadné. Ale tak sakra, od toho jsou snad divadelníci divadelníky, od toho mají k dispozici tolik vyjadřovacích prostředků, utkat se s takovým textem by měla být radostná výzva, vždyť to, co a jak hra říká, za to stojí... No, zřejmě jak komu. Tedy vcelku nikomu.

Čím se tedy hra zaobírá? V oné dětské rovině zobrazuje krutost tohoto světa, ale také bezprostřednost, s níž holčičky nakládají s tématy, postoje k nimž je budou později definovat. Jádrem jsou pak osudy čtyř generací žen spojených vztahem matka - dcera, jejich naděje, ambice, střet kariéry s mateřstvím, napříč časem přetrvávající rozpor mezi touhou dosáhnout něčeho ve vnějším světě a naplněním od nich společností očekávané role matky, obětování jednoho pro druhé, ať už zvítězí to či ono.

Hra zobrazuje, že tomu tak bylo stejně před sto i před padesáti lety. A dnes to není o moc jiné, naopak s tím, jak nám pokrok uvolnil ruce a poskytl více volného času než kdykoliv v historii, je nepoměr mezi tíhou mateřství a otcovství okatější než kdy dřív.

Další zajímavou stránkou této hry je, že obsahuje neobvykle málo "vycpávek" a "otvíráků", téměř každá situace se vztahuje k ústřednímu tématu mateřství, říká nám něco o vnitřním prožívání postav či vztazích mezi nimi a je pro ně v daném okamžiku podstatná, nejsou zde obrazy, jejichž hlavním smyslem je připravit půdu pro vyznění nějakého budoucího. Možná tomu tak je proto, že tento text byl autorčinou prvotinou a (pře)tlak toho, co chtěla sdělit, byl tak mocný, že jí neumožnil se odchýlit... Nevím a je to jedno, klíčový je výsledek.

Máma

Tak, přejděme k Mámě, tedy k inscenaci, jež se sice jmenuje Máma říkala, že bych neměla, ale pro mě už to bude navždy Máma. Už jsem prozradil, že odpověď na otázku, proč byla Bernarda v Troníčku o tolik intenzivnější než v Pidivadle, zní Máma. Trochu rozvedeno jde o to, že v té době už herečky pracovaly na této inscenaci. A Šoltýsová se jim věnovala v míře, v níž to v rámci školy prostě není možné, což mi přijde trochu (no, vlastně dost) smutné, ale holt je to tak, při studiu herectví je herectví jako takové jen jednou z mnoha složek, jež musejí studenti absorbovat.

A zpětně viděno je Máma i důvodem, proč mě v Troníčku nejvíce zaujala Magdalena Jirounková jako Martirio, zatímco ostatní herečky čerpaly z pozměněného pohledu na divadlo a práce, již už měly v tu chvíli za sebou, Jirounková měla navíc výhodu v tom, že Martirio z Bernardy a Margarethe z Mámy jsou obě tiché trpitelky, skrze ni do Bernardy Máma prosákla napřímo.

To bylo to jednodušší, teď bych ale rád rozbil diamant, tak pevně jsou spojeny jednotlivé složky inscenace a dění kolem ní. Už jsem napsal, že svorníkem Bernardy byla Šoltýsová, stejně tomu je i u Mámy. A řekněme si to na rovinu, lepidlem, které vše drží pohromadě, je motto "pro Dianu cokoliv" (a to je i případ Davida Hlaváče, autora hudby k Mámě, kterého jsem dosud nezmínil). Tedy aby to bylo zcela upřímné, bylo by třeba její jméno zdrobnět, ale zkusme zachovat aspoň poslední zbytky odstupu.

Kde se vzala Šoltýsová - režisérka? Vidím dva zdroje, jednak její pedagogické působení v rámci VOŠH, jednak pocit, že kolem sebe nevidí takové divadlo, jaké by si představovala. To první jí poskytlo prostor, výchozí bod, to druhé je pak motorem, který to udržuje v chodu. Ano, rád doznávám, že bych si z celého srdce přál, aby Šoltýsová v této dráze pokračovala, o tom ale později.

Nyní je třeba říci něco k tomu, jak Šoltýsová pracuje, kým je. Zcela unikátním způsobem se v ní mísí mužská a ženská energie. Na jedné straně přesně ví, jaké divadlo by chtěla dělat, co, proč a jak by chtěla sdělit. Zároveň ale nemá mužské ego, nežene ji podvědomá potřeba obhájit svou existenci, je ženou, navždy spojenou se svou matkou a skrze ni s celou svou osobní ženskou historií přes samotný fakt zrození.

To má několik důsledků. Cestou za tím, čeho chce dosáhnout, je na lidi, s nimiž spolupracuje, tvrdá, ale na sebe je tvrdší. Nakládá jim mnoho a sobě ještě víc. Jde za svou vizí, ale zároveň je otevřená názorům druhých, úsudek lidí, jimž důvěřuje (a mezi něž patří celý inscenační tým), je pro ni stejně důležitý jako vlastní. Ve výsledku to znamená, že tvrzení, že je Máma dílem Šoltýsové, je stejně tak pravdivé jako to, že je dílem vskutku kolektivním. Toto je tajemství ženského světa, tedy té jeho lepší stránky - spolupráce, osobního obětování se ve prospěch společného cíle.

Ale dost už reklamy na Šoltýsovou, přejděme k inscenaci, z předchozího odstavce si odneste to, že když budu nadále psát Šoltýsová, mám na mysli zároveň Šoltýsovou samotnou i čtyřlístek Šoltýsová - Smrčková - Pátá-Oldak - Kristeková, někdy více to, někdy ono, někdy o tom ani nejsem schopen rozhodnout.

Pokud jsem uvedl, že Keatley do svého textu nedala skoro žádnou vatu, pak to o Šoltýsové úpravě platí absolutně. Očistila jej o zbytky zbytečného, aby zůstalo jen ryzí niterné jádro, postavy vytrhla z prostoru i času a byť konkrétní zmínky zůstaly zachovány, jde jen o nejnutnější informace, u nichž by naopak bylo nepravdivé, kdyby nebyly vyřčeny. Ve výsledku tak postavy sice představují konkrétní ženy s konkrétními příběhy, ale skrze jejich jednání je transparentně komunikováno univerzální poselství, jehož jsou nositelkami.

Svou režijní koncepcí pak těsně propojila dětskou a reálnou linii, všechny herečky po celou dobu zůstávají na jevišti (a pokud ne, tak jen proto, že zrovna zašly mimo viděný prostor, aby se vzápětí vrátily v jiné situaci a náladě) a když nehrají dospělý příběh, proměňují se v kruté holčičky pozorující od zadní stěny dění svým specifickým pohledem. Tohle si samo o sobě zaslouží vyzdvihnout. V osmiletých (a jedné pětileté) dívkách se propojuje minulost narození s budoucností mateřství, zároveň jejich přímočarost a neomalenost daná nepochopením souvislostí odkazuje k přirozenosti, prvotnímu stavu, holčičky v pozadí jsou přírodou, dění v popředí civilizací, kulturou.

Posledním režijním kladem, který zmíním, je tempo inscenace, jež nechává vyznít souvislostem mezi jednotlivými scénami, byť je od sebe můžou dělit desítky let v čase příběhu či desítky minut v čase představení. To je ale vlastně jen jeden z projevů Šoltýsové koncepce. Tak jako nenechala v textu prostor pro prostoje, nenalezneme ho ani na jevišti. Nejen každá věta, ale i každý pohled, gesto či pohyb mají svůj význam. Nenalezneme zde žádné "OK, tak teď přejdi odsud sem.", ne, to je nahrazeno plnou motivací: "Teď jdeš odsud, cítíš to, jdeš tamhle, protože ono, zároveň tam je tahle, k níž v tu chvíli cítíš toto, chtěla bys jí říct tamto, ale nemůžeš, protože tohle."

V tuto chvíli by mělo být zřejmé, že hrát takto uchopené divadlo je těžké. Nesmírně těžké. Osobně vlastně ani nevím, jak by to mohlo být možné. A tím se dostáváme k nejviditelnějším hvězdám, totiž k herečkám. Ony to dávají, fakt nevím jak, ale ony to prostě dávají. Byť je to svým způsobem podružné, explicitně to vyjmenuji.

Zuzana Částková zvládá zahrát Doris, pětiletého usmrkance v kolektivu osmiletých, akurátní matku, křehkou odměřenou babičku, která ale roztaje při rozhovoru se svou pravnučkou, i... A to neprozradím. Magdalena Jirounková Margarethe, krutou osmiletou holčičku, dceru trpící chladem své matky, matku obětující se ve prospěch naplnění ambicí své dcery i... Opět bych prozradil příliš. Jaroslava Košková Jenny, krutou osmiletou holčičku, vzdorovitou puberťačku, jež spolkla všechnu moudrost světa, umělkyni jdoucí za svým snem i... A to je opět tajemství. A konečně Karolína Půčková Rose, krutou osmiletou holčičku, roztomilé leč sobecké děvčátko i puberťačku, která... Ani toto nedořeknu.

To podstatné je, že všechny herečky jsou schopny během okamžiku (doslova oka mžiku) přepnout z jedné polohy do jiné tak, jak to vyžaduje ta která scéna, ta která chvíle. A je to pravdivé, tak pravdivé. V jejich herectví se na další úrovni projevuje to, co už jsem napsal dříve. Jednak plné podřízení se společnému cíli, jednak stejně jako jsou v Šoltýsové úpravě postavy transparentním kanálem komunikující obecnější poselství, herečky jsou stejně průzračným médiem, skrze něž publikum vnímá postavy (a skrze ně poselství), přičemž ale zůstávají samy sebou. Nebo jinak, to, co předvádějí, vychází z jejich vnitřních zdrojů, není to naučená fasáda, to by nefungovalo. Ovšem kde to v sobě tyto mladé herečky berou... Inu, divadelní magie. A Šoltýsová.

Teď mi došlo, že jsem nezmínil další složky inscenace. Tak jen krátce, protože o to zase až tak nejde. Scénu tvoří vlastně jen roh plný nahodilého haraburdí, nános času, s nímž se občas operuje. A dalším podstatným prvkem je už jen židle sloužící jako pranýř a prostor pro zdůraznění toho kterého motivu, usměrnění pozornosti, více není třeba. Tedy je zde ještě pár režijních vychytávek, které ale opět neprozradím. Hlaváčovu hudbu pak tvoří dvě verze jednoho nápěvu, temná mollová a veselá disco úprava. Jejich citlivé užití napříč představením jen podtrhuje atmosféru, kterou vytváří herecká akce.

A na závěr zase něco osobnějšího, Mámu jsem viděl (zatím) dvakrát, premiéru a první plánovanou veřejnou reprízu. Tak jako má silný rozjezd Bernarda, má ho i Máma, nebudu ho popisovat, snad jen naznačím, že propojuje motiv zrození a smrti, spojuje v sobě počátek i konec lidského života, zároveň obsahuje tak silné vnitřní napětí, že diváka (ale i herečky samotné) plně vtahuje do děje, bez varování a bez váhání. Při obou představeních jsem však byl plně pohlcen ještě před tímto obrazem, vlastně hned během prvního náznaku herecké akce, už tam bylo všechno.

A přiznávám, že jsem se rozbečel. A během premiéry tento stav pominul asi dvě minuty po závěrečném potlesku s nadechnutím během přestávky, kdy jsem viděné deset minut rozdýchával, abych v tom byl za dalších deset znova. Při následujícím zhlédnutí už jsem věděl, co mě čeká, navíc každé poprvé v sobě má silný náboj toho, že jde o poprvé, což mi poskytlo trochu prostoru pro objektivnější pohled. A zjistil jsem, že Máma je i vtipná a já se smál, jak rád jsem se (byť s vlhkýma očima) smál. V minulosti jsem u některých inscenací napsal, že mě začlenění humoru mrzí, že bych si jejich tísnivou atmosféru rád vychutnal naplno... V tomto případě jsem za to ale rád.

Budoucnost?

A zbývá poslední naznačené, leč nedopovězené. Ano, přál bych si, aby Šoltýsová s režírováním pokračovala. Ale napsáno takto je to málo. Přál bych si, aby pokračovalo divadlo, jehož možnost Mámou ukázala. Aby našla další spřízněné divadelníky (či aby si ji našli oni), kteří stejně jako ona cítí, že divadlo, jež se běžně dělá, je málo. Kteří touží po totálním divadle, v němž není prostor pro markýrování čehokoliv, kteří prahnou po obnovení Artaudova krutého divadla, což znamená krutost k sobě samým. Umělce ochotné sáhnout si lidsky na dno, odložit či aspoň si plně uvědomit své ego-obranné mechanismy, aby se mohli směnit za své dílo.

Náznaky, že by to mohlo jít, tu jsou. Občas se někde objeví soubor, který funguje jako skutečný tým, jehož členové za sebou vzájemně stojí a do krve by se kvůli druhým porvali (leč to samo o sobě ještě nutně nevypovídá nic o kvalitě jejich inscenací). Občas se objeví inscenace, jejímž očividně primárním záměrem je předat poselství, čemuž je vše podřízeno (leč prostá snaha nemusí stačit). Občas se objeví do posledního detailu promyšlený režijní koncept, v němž není nic ponecháno náhodě (leč to je obvykle provázeno silně viditelným egem režiséra). Občas se objeví herci - pochodně spalující sami sebe, aby předali to, co skrze ně proudí (leč je to marné, pokud jsou v tom sami). Spojeno vše dohromady jsem to však dosud viděl jen v Mámě.

Přál bych si, aby byla Máma ohněm (a ve výsledku třeba jen první zapálenou sirkou), od nějž vzplane české divadlo. Abych za osm let mohl psát takovýto blog k jiné inscenaci klidně od zcela jiných tvůrců, jíž udělím nejvyšší hodnocení, a v něm bilancoval: "No víte, ta Máma, ve světle toho, co přišlo poté, už bych dnes váhal, ale tak byla první, že jo."

Ale dost už, přát si můžu leccos a samozřejmě nevím, co bude. Ovšem Máma už tu je a nikdo mi ji nevezme. Takže jen děkuji všem, kteří se na ní podíleli, a děkuji Jiřímu Bábkovi, že jí poskytl prostor.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Máma je pro mě zjevení, záblesk možného, naplnění touhy, kterou jsem si ani neuměl pojmenovat. Snad už nyní chápete, proč jí méně než sto procent prostě dát nemohu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.