Rozhovor

Herce Karla Heřmánka ml. můžeme vídat v Divadle Bez zábradlí, Prague Shakespeare Company a nově také na prknech Městských divadel pražských. Náš rozhovor jsme začali právě u posledně zmiňované scény, kde měla na sklonku loňského roku premiéra hry Joëla Pommerata Znovusjednocení Korejí, v níž ztvárnil hned dvě role.

Jak došlo k vaší spolupráci s Městskými divadly pražskými?
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. S Nikol (Karlova manželka je herečka Nikol Kouklová, pozn. redakce) jsme byli zrovna v New Yorku, kam mi zavolal ředitel Městských divadel pražských Daniel Přibyl s tím, že formuje nový soubor a jestli bych neměl zájem si s nimi něco vyzkoušet. Kývl jsem a první příležitost, kterou jsem tam dostal, byla právě inscenace Znovusjednocení Korejí.

Název Znovusjednocení Korejí evokuje myšlenku, že půjde o politickou hru…
Zpočátku jsem byl názvem také trochu zmatený. Když mi pak přišel scénář a já se podíval na první stránku, kde bylo vypsáno zhruba padesát postav, nebyl jsem z toho o moc moudřejší. (usmívá se) Samotný název je metafora ze hry, která je hlavně o lásce, zkoumá ji ze všech možných stran. Skládá z kaleidoskopu osmnácti na sebe nijak nenavazujících příběhů. Každý z nich má však co do činění s nějakým druhem lásky, nebo s určitým nepochopením, kdy se lidé svým způsobem minou. Představení je hodně citlivé a najít se v něm myslím může každý. Některé příběhy jsou úsměvné, některé konfliktní a některé i hodně dojemné.

Znovusjednocení Korejí - Městská divadla pražská

Stál byste případně o angažmá v Městských divadlech pražských? Přece jen často pobýváte v New Yorku…
My se teď po dvou letech, které jsme v New Yorku strávili poměrně intenzivně, vrátili. A bylo to právě hlavně kvůli tomuto závazku. Beru ho totiž jako další kapitolu ve svém životě a tedy jako prioritu, samozřejmě společně s dalšími projekty v Divadle Bez zábradlí, kde také hraju, a v Prague Shakespeare Company. Holt teď přišel zase vítr z tohoto směru, tak jsme na něj nasedli. Necháme se jím unášet a uvidíme, co bude dál. Teď jsem byl obsazen i do nové premiéry hry Honzlová. Zatím jsem ji ale ještě nečetl, teprve mě to čeká. Půjde téměř o celosouborovku, v obsazení je nás čtrnáct. Premiéra je naplánována na 1. března.

Téměř čtyři roky jste také úzce spojen s Prague Shakespeare Company. Jak došlo k této spolupráci?
V roce, kdy jsem se s nimi začal hrát, jsem se právě vrátil z New Yorku, kde jsem jeden semestr studoval na Lee Strasberg Theatre and Film Institute. A jelikož jsem tam dost pracoval na tom, abych se uměl na jevišti dobře vyjadřovat v angličtině, chtěl jsem v tom po návratu pokračovat. Když jsem tedy zjistil, že v Praze tenhle soubor funguje, hned jsem jim přes jejich webové stránky napsal a šéf Prague Shakespeare Company Guy Roberts se na mě přišel podívat do divadla. Šlo samozřejmě o představení v češtině, takže ničemu nerozuměl, ale říkal, že jsem se mu líbil. Slovo dalo slovo a přizval mě ke spolupráci na Večeru tříkrálovém, který jsme nastudovali s britskou velvyslankyní Jan Thompson. Vždycky, když s Prague Shakespeare Company něco dělám, neskutečně mě to naplňuje a baví. Navíc jsem se s Guyem už dvakrát vydal hrát divadlo až do Houstonu.

Při jaké příležitosti?
Jednou právě s Večerem tříkrálovým, a pak jsme tam hráli Mnoho povyku pro nic, který teď v české verzi uvádí také Divadlo Bez zábradlí. Jeho koncept je téměř totožný, představení si však reprízami vyšlapalo vlastní cestu.

Much Ado About Nothing - Prague Shakespeare Company

Jak se vám hraje s rodilými mluvčími?
Když jsme měli první čtenou zkoušku, byl jsem hrozně nervózní. Moje úroveň angličtiny byla navíc podstatně menší než dneska, takže šlo opravdu o velkou výzvu. Rád ale přeskakuji překážky, vždycky mě vábí skočit do něčeho podobně neznámého, ať už zkouším něco tady nebo mimo Čechy. Zpočátku jsem tedy měl trochu strach, ovšem když je člověk obklopený lidmi, se kterými může mluvit a zeptat se jich na cokoli, je to snadnější. Nikdy mě nenechali ve štychu.

Jaké zkoušení v angličtině považujete za nejnáročnější?
Těžko říci. V Prague Shakespeare Company vždycky pracují v časovém presu a nic se nestíhá. (směje se) To je další specifikum této společnosti, s každým projektem se ubírá na čase. Nedávno jsme třeba dělali ke stému výročí založení Československa inscenaci Masaryk v Americe, na kterou jsem měl jen tři zkoušky. Naštěstí se dělala formou recitálu, takže jsme text mohli číst. To však byl opravdu extrém. A letos v dubnu jsme také nastudovali dvě inscenace, které byly součástí třídílného projektu Trojské války. Zkoušeli jsme během jednoho měsíce Shakespearovu tragédii Troilus a Kressida a Eurípidovy Trójanky, což byl pěkný mazec. Naštěstí jsem s tím počítal, takže jsem si ten měsíc předem celý vyblokoval. Obě představení jsme pak zahráli v jeden den ve Stavovském divadle jako velký pětihodinový opus. Zkoušeli jsme samozřejmě mimo Stavovské divadlo, takže jsme pak měli jen tři hodiny, abychom před představením vše nahodili na jeviště. Ale zvládlo se.

Masaryk in America - Prague Shakespeare Company

Hráli jste ještě na nějakém zajímavém místě?
Ještě když byla v České republice její excelence Jan Thompson, tak nás občas najímala na britskou ambasádu, kde jsme mívali různá vystoupení. Dělal jsem tam například z Romea a Julie slavnou balkónovou scénu. A když už jsme u toho Shakespeara, právě tu probíhá velká akce, o které se bohužel moc neví. Prague Shakespeare Company v Praze zorganizovalo mezinárodní kongres, který se pořádá jednou za rok. Přijedou sem ze světa největší shakespearovské špičky, například ředitelé Royal Shakespeare Company, Globe Theatre a z amerických divadel. Lidé z celého světa tu debatují o Shakespearovi a zároveň se pak půjdou podívat na nějaké představení, což je fantastická věc. A mě trochu štve, že se o tak velké události skoro vůbec nepíše ani nemluví.

Guy Roberts režíroval také v Divadle Bez zábradlí, a to českou verzi komedie Mnoho povyku pro nic, kterou před tím připravil i s Prague Shakespeare Company. V čem se inscenace vyjma obsazení liší?
Česká nátura je trošku jiná, než americká nebo britská. Anglická verze byla proto dělána víc na vážno, i když v ní humor samozřejmě nechyběl. V českém nastudování je humor o něco divočejší a napojení na diváky živější, než u anglické verze. Představení v Divadle Bez zábradlí má navíc ještě jednu zajímavost. Protože ho hrajeme formou rozhlasové hry, mikrofony nás opravdu snímají a při každé pražské repríze nás tak diváci mohou živě poslouchat na webovkách divadla.

S Divadlem Bez zábradlí jste vyrůstal. Jakou jste tam měl oblíbenou inscenaci?
Šlo o Hráče Sergeje Fedotova, kteří byli uděláni krásně atmosféricky, režisér pracoval s přítmím, tajemnem, lehce i s černou magií, vzadu se navíc pohybovala stěna, což vytvářelo zvláštní iluzi. Celé představení, a zvlášť pak hudba Vladimíra Franze, na mě působilo magicky. Určitě jsem Hráče viděl minimálně desetkrát. A také si vzpomínám na zkoušení Čechovových povídek Medvěd, Námluvy, O škodlivosti tabáku, které s tátou, Naďou Konvalinkovou a Janem Hrušínským v roce 1996 připravoval režisér Boris Ščedrin. Táta měl text nahraný v diktafonu a my mu ho na chalupě kradli a pouštěli si ho stále dokola. Na premiéře jsme pak seděli v první řadě a text jsme říkali dřív než herci na jevišti. Pana Hrušínského to v jednu chvíli tak vykolejilo, že se představení na krátkou chvilku zastavilo. (směje se)

Kdy jste stál na jevišti Divadla Bez zábradlí coby herec?
Poprvé profesionálně jsem dělal Indickou banku Sébastiena Thiéryho, kterou režíroval táta. To bylo v roce 2011. Celkově jsem v Divadle Bez zábradlí do dnešního dne nazkoušel čtyři inscenace. Kromě Indické banky pak ještě Garderobiéra, Jistě, pane premiére! a Mnoho povyku pro nic.

Nebál jste se, že vás začnou diváci i kolegové vnímat jako „toho“, který hraje jen u táty v divadle?
Stoprocentně, s tím jsem bojoval už od školy. I proto jsem stále častěji, jen když to bylo trochu možné, utíkal do jiných projektů, abych nebyl spojován jen s Divadlem Bez zábradlí, které mám ale jinak moc rád. Konec konců i ty dva roky v New Yorku pro mě byly tak trochu únikem. Chtěl jsem si vyzkoušet jaké to je začínat někde, kde mě vůbec neznají.

Chtěl byste jednou Divadlo Bez zábradlí po tátovi převzít?
Samozřejmě jsme o tom doma mluvili, jenže na tuhle otázku nemám vůbec jednoznačnou odpověď. Víte, naše divadlo lehce bojuje o záchranu ve smyslu prodloužení nájemní smlouvy a složitosti získávání grantu, doba mu teď prostě až tolik nepřeje. Fakticky se o tom tedy nedá úplně reálně přemýšlet, nicméně do budoucna, proč ne?! Naše divadlo mi totiž přirostlo hodně k srdci, jen ještě potřebuji nabírat zkušenosti. Už jsem sice potkal lidi, se kterými by mě bavilo dlouhodoběji spolupracovat, nicméně mluvit o převzetí divadla je zatím zbytečné.

Pocházíte z herecké hodiny. Zajímalo by mě proto, kdy jste to s herectvím začal myslet vážně?
Když jsem byl v sextě nebo v septimě na gymplu a s kamarády jsme v Říčanech v kulturáku v Labuti začali dělat amatérské divadlo. Tenkrát jsem zjistil, že jsem na vlně, která mě fakt baví. Mým snem bylo dostat se na DAMU. Když mě pak opravdu přijali, skákal jsem pět metrů do vzduchu.

Která z absolventských inscenací vám nejvíc dala?
Určitě Punk Rock Simona Stephense v režii Iva Kristiána Kubáka. Měl jsem v něm ze všech absolventských inscenací asi nejvíc prostoru a přišla mi i nejvíc „činoherní“. Za zajímavou zkušenost považuji i Grázly Friedricha Schillera, které jsme dělali s Davidem Šiktancem. Šlo o velmi „koncepční“ inscenaci, David Šiktanc a Martin Hýča Schillerovu první hru totiž razantně předramatizovali. Hodně v ní tehdy rezonovalo arabské jaro. Když jsme ji hráli v Disku, nejednalo se o titul, na který by se zrovna dvakrát chodilo. S Grázly jsme se ale dostali na festival do Moskvy.

Jak je vnímalo tamní publikum?
Nikdo z nás takovou reakci nečekal. Lidi za námi po děkovačce chodili a chtěli si s námi všemi potřást rukou, jak se jim to líbilo. My tenhle zájezd původně vnímali studentsky, prostě jako možnost pořádné pařby přímo v Moskvě, jenže najednou se to takhle krásně proměnilo v intenzivní divadelní zážitek. Ale ještě k vaší předchozí otázce. S Nikol jsme také udělali hru Igora Bauersima Norway.today, protože jsme byli trochu nespokojení, jaký nám naše vedení připravilo dramaturgický plán. Měli jsme totiž za to, že jsme nebyli dostatečně využití, a tak jsme si ji sami našli. V režii Kryštofa Pavelky jsme ji hráli na učebně, šlo o hodně komorní inscenaci jen pro dva.

Mnoho povyku pro nic - Divadlo Bez zábradlí

Vraťme se však závěrem ještě k současnosti. Diváci se s vámi mohou potkat také v pražském Kongresovém centru, kde hrajete po boku svého otce prince v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Jaké to je potkat se s tátou na jevišti mimo vlastní divadlo?
Něco naprosto neuvěřitelného, protože táta od doby, kdy založil Divadlo Bez zábradlí, nikde jinde nehrál. Produkci se v tomhle směru podařil ohromný úlovek. K Třem oříškům pro Popelku mám dost úzký vztah, protože byla nejoblíbenější pohádkou mé tety Dany Vávrové, která už bohužel nežije. Díky tomuto představení na ni často vzpomínám. Nejde ovšem o divadlo ani muzikál, i když tam písničky jsou. Celý projekt vnímám spíš jako velkou show pro děti, v níž vidí přímo na jevišti spoustu zvířat včetně koní, psa, holubů, všichni máme krásné kostýmy. Podle mého názoru se to povedlo. Kdo má tuhle pohádku rád, určitě nebude zklamaný. V únoru a březnu ji budeme hrát opět. Díky velké návštěvnosti se přidávala představení.

Jak probíhalo zkoušení tak velké show?
Díky tomu, že je tam hodně alternací, bylo docela náročné. V jednu chvíli pro mě bylo motto zkoušení „jo, ten tu dneska není“. (usmívá se) Dalo se to ale dohromady. A představte si, že třeba sedlo, na kterém v závěru přijíždí Popelka na Juráškovi, je opravdu to z filmové pohádky. (zamyslí se) Tedy, aspoň mi to tak kolegové během zkoušek říkali, tak snad mi nekecali, nerad bych rozšířil nějakou fámu. Takže mě raději v tomto směru berte s rezervou. (směje se)

na zkoušce v MDP: Karel Heřmánek ml. obdivuje vizualizaci plnou Karlů Heřmánků ml.