Rozhovor

Jsem celkem skočná herečka
vydáno: 5.2.2021, Jiří Landa
foto: Miloš Fic (profilové foto)
Herečka Petra Janečková je členkou souboru Východočeského divadla Pardubice třiadvacet sezón. Během let zde nastudovala nepřeberné množství rolí nejrůznějších rolí. Stejně jako její kolegové se i ona nyní musí vyrovnávat s tím, jak soustavnou divadelní práci přerušila koronavirová pandemie. Náš rozhovor se však nesl v pozitivním duchu. Během setkání jsme probrali především věci, které diváky čekají po skončení uzavírky. Prostě a jasně, aby se bylo zase nač těšit!

Změní se divadelní herečce kvůli pandemii hodně život?
Celkem ano, v divadle totiž logicky jedeme na poloviční režim. Zkoušky ale probíhají, abychom byli připraveni, až se divadlo otevře. Diváků se už nemůžeme dočkat, je to takové smutné období. A co dělám s volnými večery? Tak například poslední premiéra Žítkovských bohyň mi zaplnila poměrně dost večerů choreografickými zkouškami, protože jsme jeli dvoufázově, nebo jsem se učila celkem náročný text. Jinak čtu, pouštíme si filmy, na které bychom jinak neměli čas, a s dcerou často hrajeme různé společenské hry.

Jaké role jste stihla během uzavírky nastudovat?
Už na konci loňského srpna jsme s režisérem Januszem Klimszou ve třech lidech rozezkoušeli komorní hru Martina Crimpa Venkov, kde mám roli Coriny. S Martinem Mejzlíkem hrajeme manželský pár, jemuž se do cesty připlete třetí osoba. Nejdříve se neví, o koho jde, až později se zjistí, že je to milenka… Moc se těším, až Venkov na Malé scéně předvedeme divákům. Druhou rolí je Dora v Žítkovských bohyních, která pátrá po historii svého rodu. Román Kateřiny Tučkové pro velkou scénu zdramatizovali Kateřina Dušková a Jiří Janků.

Východočeské divadlo Pardubice - Venkov (foto: Josef Vostýrek)
Východočeské divadlo Pardubice - Venkov (foto: Josef Vostárek)


Četla jste román Kateřiny Tučkové před začátkem zkoušek?
Ano a musím říci, že jsem se setkala i s názory, že pro někoho byly zvláště vyšetřující scény moc popisné a zdlouhavé, což mně vůbec nepřišlo. Hltala jsem všechno, protože i v těchto pasážích je spousta zajímavých a důležitých informací. Příběh jako takový se mě hodně dotýkal a líbil. Knížku jsem četla ještě před tím, aniž by bylo jasné, jakou roli mi dají. Aspoň jsem tak měla možnost se soustředit na všechny vrstvy příběhu stejně a neupřednostňovala jsem linii Dory.

Tušila jste, jakým směrem se bude dramatizace ubírat?
Vůbec! Dramatizaci nám Kateřina Dušková a Jiří Janků rozdali až na první čtené zkoušce, což bylo jenom dobře. Neměli jsme tím pádem čas probírat, jestli nám v ní něco chybí nebo naopak. (usmívá se) Chytře zvolili právě linku prokletí. Při čtení jsem si totiž stále kladla otázku, co z toho chtějí vyzobat a jakým směrem budou chtít příběh táhnout, aby byla výsledná inscenace dramaticky nosná. Myslím, že se jim to právě díky linii pátrání Dory po historii prokletého rodu povedlo. Psaných forem v dramatizaci zbylo opravdové minimum.

Pomáháte divákům scénickými prostředky ve snazší orientaci v poněkud složitějším dění příběhu?
Přesně tuhle otázku jsme si zpočátku také kladli. Režisérka a autorka dramatizace Kateřina Dušková však chtěla jít nejjednodušší formou, aby na scéně nebylo vůbec nic zbytečného, minimalizovali jsme nejen rekvizity, ale i herecké prostředky, aby se vše soustředilo především na prožitek a hlavní informaci nesoucí se v textu. Musím přiznat, že během čtených zkoušek se hodně lidí, kteří román neznali, v dění opravdu úplně neorientovalo. Postupně jsme se proto i díky nim snažili informace zpřesňovat a dodávat je do dramatizovaného textu. Uvedu příklad. Místo pouhého jména divákovi zároveň sdělujeme, jaký má k dotyčnému příbuzenský vztah. Roky jsou pak v inscenaci popsány především kostýmy, které dobu myslím dobře určují.

Od jakého věku Doru přebíráte?
Malou Dorku hrají v alternaci dvě dívenky, po nichž ji přebírám ve chvíli, kdy Doře zemře maminka. Režisérka nám vysvětlovala, že to je moment, kdy dítě najednou hodně rychle dospěje. Také nechtěla, aby dívky hrály tak velké a ne příliš pozitivní emoce. V tu chvíli tedy roli přebírám a hraji jak osmiletou, tak dvanáctiletou i šestnáctiletou Dorku. Dávali jsme si velký pozor na výrazové prostředky, které jsou snad dostačující natolik, aby bylo znát, v jakém věku se Dora zrovna nachází.

Zmínila jste důležitou složku inscenace, a to choreografii.
Co se týče tance, jsem celkem skočná herečka. Mám toho za sebou poměrně dost, takže mě už nic moc nezaskočí, větší problém s tím má moje dvakrát operované koleno. Navíc na mě byli při zkoušení velice laskaví. Tance v naší inscenaci udávají jasný charakter tamního venkova kolem Žítkové. Choreografka nám pomáhala i s emotivními scénami, které jsou pojaty především výrazovým tancem, a to se právě týkalo mé postavy. Takto je udělaná například rvačka s mým bratrem Jakoubkem nebo milostné scény Dory, která udržuje lesbický poměr. Nechtěli jsme to napálit přímo do diváků, takže jsme zvolili myslím velmi příhodnou uměleckou formu.

Jak často se během uzavírky divadel vracíte k nazkoušeným inscenacím, abyste nezapomněli texty a choreografie?
Osobně s tím zatím problémy nemám, nazkoušené věci si pamatuji celkem dobře. Text i choreografii. Uvidíme, jak se na mně podepíše postupující věk. (směje se) Ale samozřejmě se k inscenacím vracíme. Například u Venkova to bylo nutné. Původní premiéra byla ohlášena na 10. října loňského roku, jenže jsme ji museli kvůli pandemické situaci a karanténě v divadle zrušit a na měsíc přerušit zkoušení těsně před generálkovým týdnem. Vrátili jsme se k němu přesně po měsíci 2. listopadu a přidali si týden zkoušení navíc. V prosinci jsme odehráli regulérní reprízu se vším všudy, s kostýmy, světly, hudbou, abychom si inscenaci víc zafixovali. Podobným způsobem jsme postupovali i u Žítkovských bohyň, které jsme dozkoušeli v půlce ledna a na konci ledna jsme měli další oprašovačku. V únoru máme zajištěnu oprašovačku a reprízu, která by se měla natáčet. U nových věcí je opravdu nutná aspoň jedna repríza za měsíc. Už jsme začali oprašovat i starší repertoár. Nesmíme vypadnout z rytmu.

S Januszem Klimszou šlo v případě Venkova o vaše druhé setkání.
Ano, ale při zkoušení Bulgakova Zojčina bytu byla práce hodně odlišná. Tehdy měl režisér na velkém jevišti spoustu herců, šlo o velký záběr, kde nebyla šance se více poznat. U Venkova, kde hrajeme tři, byla situace opačná. Klimsza vás nenechá ani na vteřinu být spokojen sám se sebou, text Martina Crimpa rozkrýval téměř jako detektivku. Přiznávám, když jsem si hru přečetla poprvé, říkala jsem si, že se její začátek musí pořádně režijně vymyslet, protože tam nebylo nic moc daného, konkrétního, možná bych použila i slovo nic moc zajímavého. Úvodním dialogům jsme tedy s režisérem dávali nové významy pramenící z textu. Během představení si také často vpadáváme do řeči, čímž se text velice rytmizuje a samotná inscenace tím získává na dynamice.

Jak se hraje do prázdného hlediště?
Máme štěstí aspoň v tom, že v hledišti vždycky sedí minimálně režisér nebo dramaturgyně, takže se snažíme i kvůli nim. (směje se) Ale diváci nám chybí hodně, zvlášť pokud hrajeme komedii, u které jsme zvyklí na jejich odezvy. Snažíme se však jet naplno, nakopnout se, abychom stále zůstávali v určité provozní teplotě.

Východočeské divadlo Pardubice - Audience u královny (foto: Josef Vostárek)
Východočeské divadlo Pardubice - Audience u královny (foto: Josef Vostárek)


Zastavme se i u jedné z vašich posledních rolí, a to u Alžběty II. a inscenace Audience u královny.
Tohle zkoušení byl víceméně krok do neznáma. Během představení se pohybuji v různých časech vlády Alžběty II., musím tedy obsáhnout její vývoj od 25 let dívky až po její pokročilý věk, přičemž scény nejdou chronologicky, ale na přeskáčku. Sama se nacházím někde uprostřed těchto věkových kategorií. S režisérem Petrem Novotným jsme chtěli, aby byly pohyby i specifická chůze Alžběty co nejvíc uvěřitelné. Hodně jsem ji proto sledovala v televizi, na internetu, podívala jsem se na různé dokumenty, ale i na film Královna s Helen Mirren, která za ni získala Oscara. K té tuně textu se tedy musím takto neustále proměňovat, což nebylo jednoduché hlavně během zkoušení. Když pak roli pořádně nazkoušíte, hraje se už poměrně snadno. Navíc vám hodně napoví kostýmy. Jasně, teď když jsme po třech měsících inscenaci oprašovali, stálo mě to více mozkových buněk, abych si uvědomila, v jaké se nacházíme době, kdy mám být hodně nahrbená a podobně. Kdybychom ale Audienci hráli pravidelně, nebyl by problém.

Co dalšího jste během zkoušení Audience řešili?
Alžběta má problémy s páteří, je vidět její nahrbení, i když je jinak ve svém věku v úžasné kondici. Někdy mi tedy dělá potíž se po nahrbení narovnat. Snažím se také odlišit mluvu jednotlivých Alžbět. Když jste mladší, máte posazený hlas o něco výš, což jsem se snažila dotvořit, stejně tak jako pomalejší tempo řeči ve stáří. V běžném životě, jak jste si už asi všiml, celkem melu. I režiséři mě občas upozorňují, abych mluvila pomaleji a srozumitelněji, musím si to stále hlídat. Proto zpomalit do jejího rozvážného tempa řeči bylo obzvlášť pro mě obtížné, stojí mě to hodně soustředění. Text jsem dostala naštěstí asi tři týdny dopředu, takže jsem se ho tak z 95 % naučila na první čtenou. Litovala jsem některé kolegy, kteří se složitými politickými řečmi trochu bojovali, a pak se mi chudáci omlouvali. Říkala jsem jim, ať to vůbec neřeší, že jsem si tím také prošla, akorát o něco dřív.

Hrajete také v evergreenu Východočeského divadla. Jestlipak tušíte, na jakou inscenaci narážím?
Že by Bláznivé nůžky? (směje se) Vidíte, tu jsme oprašovali zrovna včera. Měla premiéru v říjnu 2007 a určitě jsme ji hráli už více než 150krát. Původně jsme ji nazkoušeli pro hlavní scénu Městského divadla, zhruba po sto reprízách se přesunula do kontaktnějšího prostoru Malé scény ve dvoře. Trochu se za tu dobu proměnilo i obsazení.

Východočeské divadlo Pardubice - Bláznivé nůžky (foto: Michal Klíma)
Východočeské divadlo Pardubice - Bláznivé nůžky (foto: Michal Klíma)


V druhé části inscenace diváci pomáhají vyšetřujícímu detektivovi na jevišti a posléze sami hlasují o tom, kdo je vrah. Vedete si statistiku, kolikrát byl kdo vrahem?
Kdysi jsme měli dokonce v divadelním klubu vyvěšenou plachtu, kam jsme si výsledky zapisovali, jenže se zřejmě během rekonstrukce klubu ztratila. Časem se nám vyměnil i inspicient, který si výsledky poctivě zapisoval. Vlastně ani nevím, zda si současný inspicient vede nějakou statistiku. Zpočátku jsem těsně vedla asi já oproti Edovi Lorenzovi, kterého původně hráli Josef Vrána a pár repríz hostující Jan Leflík. Po nich ho převzal Milan Němec, který mě možná i trumfnul. Chudák kadeřník Tony je lidem tak sympatický, že si Láďa Špiner (životní partner Petry Janečkové, pozn. redakce) svůj závěr projel maximálně dvacetkrát. Víte, co je ale zajímavé?! Diváci se kolikrát obují do jednoho člověka a padají otázky jen na něj, a my si tedy myslíme, že je podezřelým číslo jedna, jenže nakonec odhlasují jako vraha někoho jiného. Možná jim dal dotyčný dostatečné argumenty o své nevinně. I to se stává. Hlasování je vždy zajímavé. Častokrát si sama pro sebe říkám, že jdou po Edovi, ale nakonec koukám, že jsem vrahem zase já.

Co děláte pro to, aby se vám představení po tolika letech nezautomatizovalo?
Speciálně po tomto představení míváme „tekuté připomínky“. V divadelním klubu si většinou dáme skleničku vína, nebo šampaňské, které má speciálně naše kolegyně Dáša Novotná moc ráda, a říkáme si, co se nám líbilo, nelíbilo, co bylo dobré, co nového se povedlo a co by se dalo zachovat pro příště. Pokud máme pocit nějakého automatismu, řekneme si to. Při oprašovačkách nás také hlídá režisér. Představení myslím zraje, vymýšlíme si různé novinky, kterými se snažíme pobavit i sami sebe, aby byla každá repríza co nejživější.

Závěrem otázka, na jejíž odpověď čeká každý divák. Máte představu, za jakých okolností byste mohli opět začít hrát?
Ředitel Petr Dohnal se snaží propagovat cestu, že by se hrálo i s minimem diváků, aby o nás bylo zase slyšet a aby bylo vidět, že na naše diváky myslíme. Jsme za jeho přístup rádi. Chtěli bychom začít při první možné příležitosti, která by přítomnost diváků v hledišti umožnila. Už po první vlně jsme nasazovali veřejné oprašovačky, na nichž mohl být omezený počet diváků, kteří přišli a podpořili nás. Jsem sama zvědavá, jaké podmínky nakonec v různých stupních PSA budou. Další cestu vidíme v Kunětické hoře, kde se hraje pod širým nebem. Vloni jsme tam po nucené uzavírce dokonce přidávali několik představení, jak byli diváci lační divadla. Proto nepřestávám věřit, že se bude tato situace opakovat i po druhé uzavírce. Moc bych si to přála.
.

Další rozhovory

Albeeho mysl je myslí šachového génia
(rozhovor s: Ondřej Zajíc, 21.3.2024)
Nejlepším oceněním je spokojený divák
(rozhovor s: Radka Coufalová, 28.2.2024)
Divadlo je tvůrčí práce, které si moc považuji
(rozhovor s: Viktor Kuzník, 5.12.2023)
Přes třicet let s Betlémem
(rozhovor s: Vladimír Morávek, 4.12.2023)
Nemám žádnou vysněnou roli, nechávám se ráda překvapit
(rozhovor s: Lenka Schreiberová, 1.11.2023)
Německá herečka roku, svět jako donut nebo Sex Pavla Kohouta
(rozhovor s: Jitka Jílková a Petr Štědroň, 28.10.2023)
Divadlo mám velice rád, je to magický prostor
(rozhovor s: Zdeněk Rohlíček, 27.10.2023)