Recenze

V Městském divadle Kladno měla premiéru inscenace hry Agathy Christie Vražda v Orient Expresu. Hlavní roli Hercula Poirota pod vedením režiséra Petra Mikesky ztvárnil Jiří Š. Hájek. Tajemná atmosféra, napětí a vyrovnané herecké výkony jsou základní devízou této novinky.

Bylo jen otázkou času, kdy dojde k adaptaci jednoho z nejslavnějších románů královny detektivek Agathy Christie Vražda v Orient Expresu. Před dvěma lety měl tento titul premiéru na Broadwayi s překvapivým jménem dramatizátora Kena Ludwiga, který je mainstreamovému publiku znám především díky svým bulvárním komediím typu Lo Stupendo aneb tenor na roztrhání nebo Shakespeare v Hollywoodu.

Hru do češtiny převedla Zuzana Josková a Městské divadlo Kladno ji v režii Petra Mikesky, jenž má s hrami Agathy Christie zkušenosti jak herecké, tak režijní, uvedlo v české premiéře.

Je s podivem, že k dramatizaci Orient Expresu nedošlo mnohem dříve. Díky svému zasazení do jednoty místa i času děje k tomu přímo vybízí. S největší pravděpodobností tomu bránila autorská práva, poněvadž jejich správci nepřistoupí na ledajaký návrh k využití textu své slavné příbuzné.
S jevištním převodem je samozřejmě spojena řada nutných úprav původního románu. Ken Ludwig se prozaického textu držel pietně, pro divadelní potřeby ovšem snížil počet cestujících, a tím i podezřelých, z dvanácti na osm. Připsal také jednu výrazně akčnější scénu, kterou vygradoval finále první části těsně před pauzou. Největší změnou si ovšem prošel závěr románu, potažmo hry, v níž je zvýrazněn etický kodex vraždy jako takové. Kniha je v tomto směru mnohem liberálnější a staví pachatele do lidštější podoby, na rozdíl od dramatizace a především pak od inscenace Petra Mikesky.

Jestliže se režisér Petr Mikeska potkává s tvorbou Agathy Christie krátce za sebou již potřetí (ztvárnil jednu z hlavních rolí ve Vraždě na faře a režíroval Deset malých černoušků – obojí v domovském Městském divadle Mladá Boleslav), v Městském divadle Kladno byla před pár lety uvedena Vražda na Nilu v režii Mariána Amslera. I přes atraktivitu titulu a obsazení Zdeny Hadrbolcové do jedné z rolí, se inscenace nesetkala s vřelým diváckým ohlasem, navíc nebyla přesvědčivá ani po umělecké stránce. Hlavním problémem bylo obsazení ústřední postavy slaveného belgického detektiva Hercula Poirota Hynkem Chmelařem.

Popravdě, když nyní vyšlo obsazení, v němž u role Hercule Poirot figurovalo jméno Jiřího Š. Hájka, trochu se ve mně objevily pochyby, aby se situace z inscenace z roku 2014 neopakovala. Jde sice o talentovaného herce, jenž se ovšem fyziognomicky od Poirota dnes již lidem zažitého Davida Sucheta liší o 180 stupňů.

Neopakovala. Jiří Š. Hájek si k roli svérázného detektiva spolu s režisérem Petrem Mikeskou našel zajímavý přístup. Ano, některá lehká gesta či posunky lehce odkazují, ať již vědomě či nevědomě, k Poirotovi Davida Sucheta, jde ovšem jen o jemné náznaky, jimiž Hájek postavu posouvá do svého vlastního svébytného pojetí. Přestože jde vlastní cestou, ve výsledku je i jeho Poirot distingovaný, rozhodný, ale i rozvážný, přičemž je kvůli svému zvláštnímu podivínství zdrojem úsměvného pobavení. Především je ale opravdu živoucí postavou, která si po vyřešení příběhu pokládá jednu z nejzávažnějších etických otázek: jestli má člověk právo vzít spravedlnost do svých rukou… Je sympatické, že inscenace tuto rovinu akcentuje a dodává jí jistý přesah od pouhé zábavy.

Jiří Š. Hájek postavu Poirota buduje pečlivě, precizně dbá na dodržování všech jeho základních charakterových vlastností, jimiž ho autorka obdařila. Tím se mu daří postavu dostat do naprosto uvěřitelné polohy, ačkoli se od Agathou Christie předepsané fyziognomie tolik liší.

Ostatně inscenace se může pochlubit opravdu vyváženým hereckým obsazením, na Kladně ne vždycky samozřejmým. Zřejmě v tom sehrál ústřední roli režisér Petr Mikeska. Pod jeho vedením tak například i Jitka Asterová vytvořila věrohodnou postavu kněžny Dragomiroffové. Radost pohledět byla i na hraběnku Andrenyl Vladimíry Benoni, Mary Debenhamovou Jany Zenáhlíkové či na herce Viktora Zavadila v roli Hectora MacQueena. Snad jen obsazení Ondřeje Lechnýře do postavy pana Bouca nebylo nejšťastnější volbou. Herec nedokázal obsáhnout textem nabízenou škálu možností, jak roli přesvědčivě uchopit. Hostující Karolína Frydecká v první části zase působila až příliš přeafektovaně. Pokud by na svém projevu ubrala aspoň pomyslných dvacet procent, určitě by to celku výrazně pomohlo. V druhé části byl již její projev adekvátní.

Petr Mikeska si v Deseti malých černoušcích vyzkoušel, jak uchopit žánr detektivky Agathy Christie, takže ze svých zkušeností mohl vycházet. V Orient Expresu se mu podařilo mnohem výrazněji pracovat s atmosférou inscenace a s napětím, a to ať už jde o pečlivou kostýmně-scénickou souhru, použitou hudbu, nebo zdařile vystavěným provázáním jednotlivých situací. Na Kladně vznikla inscenace, se kterou by, troufám si říci, byla spokojená i samotná autorka. Natolik její tvorbu i názory z opakované četby znám.