Rozhovor

Do zkoušení muzikálu Cabaret v Divadle Bez zábradlí skočil Adam Skala přímo po hlavě. Na rozhodnutí měl čtyřiadvacet hodin. Nahradil totiž režiséra Radka Balaše, který v průběhu příprav z projektu odstoupil. Na začátku září čeká známý broadwayský hit premiéra.


Co pro vás po týdnech zkoušení nyní znamená muzikál Cabaret?
Příběh. Fascinuje mě, kolik jeho vrstev jsme postupně při práci na libretu objevili. Naše cesta je přitom paradoxně určitým zjednodušením, minimalizací textu a odhalením situací. Cabaret má totiž velice chytrou stavbu, kdy se pod nánosem kabaretního, respektive divadelního pozlátka skrývá tvrdý, tragický příběh o lidském selhání a toleranci ke zlu. Přirozeně jsme měli ze začátku tendenci přistupovat k muzikálovému žánru možná až trochu moc lehce. Cabaret se ale nenechal.

Je těžší převzít zkoušení už rozjetého projektu, než kdybyste u něj stál hned od začátku?
Nejtěžší je asi ten chybějící měsíc příprav nebo přijít do divadla a od prvního dne střílet ostrými náboji. Práce režiséra je z 80 procent organizace, zbytek psychologie a poslední centimetr je možná umění. Chybějící přípravy se dohání blbě. Naštěstí jsme mohli převzít připravené choreografie Jany Burkewiczové. Nejenže to ušetřilo čas, ale poskytlo nám to první směrovku. Na divadle je fajn, že když se sejdou lidi, kteří za práci dýchají, stačí pak relativně málo času a ničemu to neublíží. Divadlo stejně vznikne až na premiéře.

Přijal jste nabídku na režii Cabaretu ihned?
Ano. Na rozhodnutí jsem měl asi 24 hodin. Roli hrálo několik faktorů. Jednak jsem byl po roce, který jsem strávil koukáním na Netflix a čundry, lačný po divadle. Taky mám vlastně rád tenhle typ projektů, kde je málo času a hodně tlaku. Ale hlavně je Cabaret dílo, které mám už dlouho na listu přání inscenací, které bych si rád udělal, než umřu.

Cabaret (foto: archiv Divadla Bez zábradlí)

V čem podle vás tkví největší síla tohoto muzikálu?
V tématu. Zobrazuje společnost, která se snaží ubavit se k smrti. A nevšimne si, že se jí do zad vplíží nácek. Zavírání očí, relativizace morálky a lehkomyslnost jsou věci, které charakterizují hlavní postavy Cliffa a Sally. A moje generace jsou trochu Cliffové a Sally a Berlín 1930 je tady a teď. Hodně koumání nám daly vedlejší postavy. Na první pohled se tváří trochu jako bizarní figurky. Pod stylizací a gagy jsou to ale povědomí a krvácející lidé. Za všechny bych například jmenoval postavu bytné Schneiderové, kterou silně uchopily Jitka Sedláčková a Hanka Seidlová. Každá jinak, obě do ní ale dokázaly dostat koňskou dávku autentické bolesti.

Cabaret není vaší první muzikálovou prací.
Šakalí léta v Divadle Na Fidlovačce jsou vlastně v něčem trochu podobná. Jsou o lidech, kteří hledají své místo na pozadí odporných režimů. Cabaret je ale oproti Šakalím letům dospělejší. Kde jsou Šakalí léta vyprávěna optikou teenagerů, zde se díváme na příběh očima dvacátníka. Na Cabaretu bylo mimochodem také náročné to, že jsem nepracoval v bavlnce svého obvyklého inscenačního týmu. S výtvarníky Hugem Čačkem a Danem Dvořákem jsme se ale sehráli okamžitě. Velkou oporou mi byl také dramaturg a báječný kamarád v jednom těle Kryšpín Pavelka.

ze zkoušky Cabaretu (foto: archiv Divadla Bez zábradlí)

Máte rád muzikál jako žánr?
Myslím, že muzikál je trochu otec moderního eklektického divadla. Zahoďte slovo muzikál, a co vám zbyde? Příběh, který se střídavě nebo synteticky vypráví skrze činohru, zpěv a pohyb. Nejsme moc daleko od principu moderních činoher, kde se v jedné inscenaci střídá forma vyprávění, chvíli se staticky mluví, pak se hraje expresivně a nakonec přijde němý pětiminutový obraz. Jinak jsem se za muzikálového režiséra nepovažoval a nikdy mě nenapadlo, že udělám dva velké muzikály za první tři roky kariéry. A teď s pár kolegy přemýšlíme o autorském muzikálu. Život je bonboniéra.

Spolupracujete také s NoD, kde jsou na repertoáru dvě vaše inscenace. První z nich je hra s radikálním názvem Všechno, co v nás zkurvili komunisti, jejímž jste spoluautorem. Jak vznikala?
Divadlo Maso, které má v NoDu rezidenci, je můj srdeční projekt. Inscenace Všechno, co v nás zkurvili komunisti, která bude mít v září derniéru, vznikla spontánně. Před dvěma lety postihla naši divadelní bublinu nálada zklamání a beznaděje ze společenské situace. Každý najednou vytvářel politická prohlášení a inscenace o tom. Zcela pochopitelně, jenže najednou toho bylo prostě příliš. Tak jsme na to šli z druhé strany a udělali inscenaci o čtyřech divadelních hercích, kteří ze zoufalství unesou divadlo a založí v něm vlastní lepší zemi, než je ta česká - vznešenou Demokraciádu. V říjnu se zas zamíchají politické karty a hra nám rychle zastará, tak jí chceme dát důstojný pohřeb. A bůh ví, třeba nás po říjnu čeká Všechno, co v nás zkurvili komunisti 2. Mimochodem, inscenace vznikala pouze asi týden. Tam jsem pochopil, že čas je v divadle opravdu relativní.

A inscenace s velmi zajímavým názvem Tři Heteráni?
Tři Heteráni jsou z podobného těsta, berou si ale na paškál kulturní válku kolem sexuálních a jiných menšin, která kolem nás nyní probíhá ve formě reality show. Tři Heteráni vznikli jako pocta klasickým chlapeckým příběhům a dobrodružství, jakožto i uznání všudypřítomné homosexuality, která se v nich schovává. Heterán je kladná postava, hrdina, chlapec, kterého by pochválil i Rikitan, nebo Frodo, který se cestou do Mordoru nebojí přitulit ke svému Samovi. Jak je všem, kdo ještě vyrostli ve starém dobrém světě, dobře známo, nejkrásnějším projevem mužského přátelství je společná masturbace. A přesně tak probíhalo naše zkoušení. Tři Heteráni jsou zbrusu noví a třeba v listopadu je nasazujeme hned třikrát. Je to, myslím, velká švanda.

Divadlo MASO - Tři Heteráni (foto: Michal Hančovský)

Jak vás ovlivnilo nedávné období dlouhého lockdownu?
Uklidnil jsem se. Setřásl jsem ze sebe pocit, že když zrovna nepracuji, tak neexistuji. Čekám dítě. Rozhodl jsem se, že chci dělat méně inscenací a lépe si je vybírat. Uzavřel jsem jednu životně-pracovní etapu, která znamenala ověřit vše, co jsem se naučil na DAMU a žít pro práci. Teď bych chtěl žít trochu víc pro život.

Co by vás mělo čekat v této sezoně?
Přes podzim jen pár menších projektů v Divadle MASO, které brzy ohlásíme. Hlavně budu svého novorozeného syna učit držet hlavičku a převrátit se na bok, což je v podstatě totéž jako vedení herců. Na podzim pak adaptuji a inscenuji komiks Alois Nebel pro liberecké Šaldovo divadlo. A pak snad přijde na řadu moje první imerzivní divadlo, abych se zařadil mezi cool režiséry. Nebo ne, a vezmu rodinu na výlet. Člověk by neměl dělat plány.
.