Rozhovor

Náš Revizor mluví současnou řečí
vydáno: 24.4.2021, Jiří Landa
foto: z osobního archivu Jany Paulové
V Moravském divadle Olomouc Jana Paulová nastudovala Gogolova Revizora. „Nikdy jsem k ruské klasice neměla zvlášť vřelý vztah, což se nyní ukázalo jako výhoda. Mohla jsem tak k němu přistupovat ryze současným pohledem,“ říká v rozhovoru herečka a režisérka, která mimo jiné prozradila, co všechno během zkoušení musela řešit a jak se jí bude po nucené pauze vracet na jeviště.

Jaký bude Revizor ve vašem pojetí?
Dlouho jsem přemýšlela, jak by asi Gogol Revizora napsal dnes a jestli by se mu líbilo, kdybychom ho nastudovali jako skanzen a čekali, že si diváci budou hledat paralely se současností. Nakonec jsem se rozhodla jít přímější cestou. Ze hry jsem odstranila veškeré ruské reálie a celou ji přepsala do dnešní řeči a doby. Přitom ale budeme vyprávět o tématech, která po téměř dvou set letech zůstávají stejně aktuální jako tenkrát. Náš Revizor se může odehrávat kdekoli na světě, třeba klidně i v Rusku, jen v něm nenajdete jediné ruské jméno nebo město. Covid mi poskytl dostatek času, abych se přepisu textu detailně věnovala a abych pečlivě zkoušela, jak je mluvný. Chtěla jsem, aby šel hercům dobře do pusy.

Text jste opravdu zcela přepsala?
Kompletně. Držela jsem se základní stavby Gogolovy hry, kterou jsem posunula do současného jazyka. Jedna ukázka za všechny. Pro postavu Chlestakova mi byl inspirací jeden skejťák. Mluvil totiž jazykem, který jsem nikdy před tím neslyšela, i když jsem mu samozřejmě rozuměla. Přišlo mi vtipné, kdyby do maličkého městečka na periferii přijel právě takový týpek. Snažila jsem se, aby se postavy vyjadřovaly jako dnešní lidé.

S čím jste se při úpravě hry nejvíc potýkala?
Přepisovala jsem ji stále znova a znova. Původně jsem pracovala s překladem Karla Miloty, který v textu občas nechával poruštěná slova, jejichž význam jsem nikde nedohledala. O něco později jsem si vzala „na pomoc“ zhruba padesát let starý překlad Zdeňka Mahlera, díky kterému jsem poznala, že už tehdy i on s Gogolovým textem pracoval poměrně volně. Tím jsem získala odvahu k radikálnějším úpravám. Řekla jsem si, když mohl být Mahler tak odvážný před padesáti lety, proč bych nemohla já dnes?! Olomoucký soubor navíc disponuje limitovaným počtem herců, takže neměli například Bobčinského a Dobčinského, z nichž jsem pro naše potřeby udělala dvě místní drbny Bobčinskou a Dobčinksou. Posuny v postavách jsou zřejmé třeba i u ženy kaprála a u kupců.

tým inscenace Revizor - Moravské divadlo Olomouc
tým inscenace Revizor - Moravské divadlo Olomouc


Jak se vedení Činohry stavělo k vaší koncepci?
Vedení jsem hned na začátku upozorňovala, že mám trochu problém s ruskou klasikou. Když mi bylo třináct, jezdily po ulicích ruské tanky, hrály se víceméně jen ruské filmy, ruština byla povinná, divadla hrála povinně všelijaké ruské tendenční kousky, což bohužel poznamenalo i můj vztah k dobré ruské klasice. I když po setkání s Gogolem jsem vůči ní výrazně tolerantnější. Vedení činohry mi na začátku řeklo, že je naopak dobře, že k ní nemám takovou úctu, protože budu Revizora vnímat vlastníma očima a budu svobodnější.

Říkáte, že nemáte vztah k ruské klasice. Jak jste se tedy k režii Revizora vlastně dostala?
Jednoduše, byla mi nabídnuta. Moravské divadlo Olomouc slavilo sto let od založení a diváci měli možnost si hlasováním vybrat jeden ze tří nabízených titulů, který by chtěli vidět. Vyhrál Revizor. Vzala jsem to jako výzvu. Možná i proto jsem byla vůči celé naší několikaměsíční práci více než pokorná.

Jak zásadně inscenaci ovlivnil dramaturg Martin Urban?
Na moji koncepci ihned přistoupil, oslovila ho. Nabízel mi i další zajímavé nápady, bohužel i nám do zkoušení zasáhl covid. Martin se nemohl zkoušení fyzicky účastnit, takže jsme spolu vedli dlouhé noční telefony, v nichž jsem mu všechno podrobně popisovala. Když jsem byla v hrůze, konejšil mě, když se mě náhodou zmocnila euforie, vracel mě na zem. Přijel se podívat až na první generálku, tehdy viděl inscenaci poprvé jako divák. Jeho reakce mi, přiznávám, vyrazila dech. Byl nadšený. Po představení mi řekl neuvěřitelně krásné věci. Pokud ale mluvíme o mých blízkých spolupracovnících, musím zmínit i autora scény Honzu Kříže. Hlavní součást scény je stará historická radnice, na kterou zastupitelstvo pravidelně získávalo dotace, ty však prožralo a propilo, a tak se jim postupně rozpadá nad hlavou. Velkou oporou mi byla Samiha Maleh, se kterou jsem už dělala moji první režii Lady Oskar v Divadle Kalich. Navrhla vtipné kostýmy, a byla se mnou, kdykoli bylo potřeba. A nesmím zapomenout na láskyplnou podporu Milana Svobody, který nám napsal krásnou hudbu.

Máte naplánovány udržovací zkoušky?
Určitě, ale ze všeho nejvíc bychom už potřebovali diváky a jejich reakce… Připravila jsem si také všechny technické záležitosti s velkým předstihem, takže si herci během posledních zkoušek mohli představení několikrát opravdu zahrát a tím i lépe zafixovat. Ze souboru jsem opravdu nadšená. Potěšilo mě, že jsem si potvrdila svůj prvotní dojem. Jsou to velmi talentovaní herci, většinou třicátníci, mají se rádi a slyší na sebe, což bylo během zkoušení znát. Premiéra byla stanovena na 18. června a měla by se odehrát pod širým nebem na letní scéně Výstaviště Flory Olomouc.

Dokázala byste coby režisérka zaskočit například roli manželky hejtmana, kdyby její představitelka náhodou onemocněla?
Vůbec! Ani by mě to nenapadlo. My máme navíc hejtmanku úžasnou, jako Jana Posníková bych ji nikdy nezahrála. A dovedete si představit, jak by to vypadalo, kdyby měl letošní budoucí pětatřicátník Roman Vencl za manželku babičku, která by sváděla čtyřiatřicátníka Chlestakova, tedy Honzu Ťoupalíka?! To by byl hodně humor přes čáru. (směje se)

Proč právě vy a olomoucké divadlo?
Náhoda, snad osud… V Olomouci mě rodiče kdysi zplodili, ale těsně před porodem se přestěhovali do Prahy. V naší rodině proto byla Olomouc odjakživa citová záležitost. Možná se tímto oblouk uzavírá, když jsem se tam „na sklonku života“ zase ocitla. (směje se) Dostávám odtamtud hezké nabídky k práci, což mě těší. Poprvé mě ke spolupráci pozval Michael Tarant do role Raněvské v Čechovově Višňovém sadu, teď se nabídka opakovala od současného šéfa Činohry Romana Vencla, který v Olomouci v době mého hostování začínal.

Jak na Višňový sad zpětně vzpomínáte?
S ambivalentními pocity. Zkoušení s Michalem Tarantem bylo magické. Vyprávěl nám zajímavé historky, režíroval jako by malíř maloval nějaké plátno, ale bohužel se inscenace nestihla úplně dozkoušet. Navíc jsem Raněvskou nastudovala v alternaci, takže jsem se s některými kolegy potkala na jevišti třeba až při třetí repríze, což není úplně komfortní. Tím pádem pro mě bylo každé představení hodně stresující. Višňový sad se bohužel hrál většinou pouze jednou měsíčně, takže na mě kvůli alternaci vyšla repríza jednou za dva měsíce, což je pro herce vždycky šílený nervák, a to nejen kvůli množství textu.

Lákala by vás další podobná role?
Určitě. Víte, když člověk pořád hraje jen srandu, přestává být veselý v civilním životě.

Rýsuje se s Moravským divadlem Olomouc další spolupráce?
V podstatě hned, jak jsme odehráli generálky, mi Roman Vencl napsal, že se těší na další spolupráci. Na neveřejných generálkách totiž inscenaci vidělo pár lidí nejen z divadla a reakce byly velmi pozitivní.

Takže další ruská klasika?
To tedy nevím. (směje se) I když jsem si dneska v lese na procházce říkala, že bych podobně jako Revizora mohla přepsat Ženitbu. Paradoxně jsem se trochu do Gogola zamilovala. Musel být ve své době vlastně svým způsobem rebel, člověk s přesahem a velkým smyslem pro humor.

po premiéře komedie Lady Oskar v Divadle Kalich
po premiéře komedie Lady Oskar v Divadle Kalich


Vzpomenete si na moment, kdy jste se rozhodla poprvé zkusit režii?
To nevím. Vždycky jsem se ale na sebe coby na herečku, i na to, co se dělo na jevišti, dívala s odstupem, jen jsem si na režii možná netroufala. Často jsem však po premiéře upravovala nazkoušené inscenace a hodně přemýšlela nad tím, jak to celé kouzlo funguje. Poprvé jsem režírovala v Divadle Kalich před třemi lety zmiňovanou komedii Lady Oskar. K tomu došlo víceméně z nouze. Režisér Petr Kracik, který se právě stal ředitelem Těšínského divadla, režii z časových důvodů odmítl. Pustila jsem tedy do ní sama, i když to bylo komplikované, protože jsem v ní hrála i hlavní roli. Od té doby mě režie začala bavit. Kdybych se mohla věnovat už jen této profesi, byla bych spokojená. Můj táta to měl podobně. Celý život stál na jevišti, ale od určitého věku pouze režíroval. Třeba půjdu v jeho šlépějích… Uměla bych si takovou cestu představit.

Máte tušení, jak se vám bude naskakovat do představení, která jste nehrála více než sedm měsíců?
Popravdě jsem na to hodně zvědavá. Snad se mi všechno zase vynoří z paměti. Nějak si neumím vůbec představit, že zase vylezu na jeviště. Neměla jsem tak dlouhou pauzu ani v době, kdy jsem tři roky divadlo nehrála. To jsem ale jezdila s kapelou a stejně vystupovala před lidmi, jen v jiné pozici. Stále ale věřím, že se všichni potkáme na naší letní scéně Hvězdné léto pod Žižkovskou věží. Měli bychom tam zase hrát s Ivuškou Janžurovou, Davidem Suchařípou, Pavlem Zedníčkem, Láďou Hamplem a mnoha dalšími kolegy. Uvidíme, jestli to vyjde a jestli se život vrátí do normálních kolejí…
.

Další rozhovory

Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
(rozhovor s: Lucie Štěpánková, 27.7.2021)
Uvědomil jsem si, že má život i další hodnoty
(rozhovor s: Pavel Kikinčuk, 28.6.2021)
Violu jsem objevil ve svých patnácti letech
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 7.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)
Když se lidé nedomluví, proti viru nic nezmohou
(rozhovor s: Petr Michálek, 20.5.2021)
Rozšiřujeme naši Letní štaci
(rozhovor s: David Šiktanc, 19.5.2021)
Příští sezóna bude festivalem přesunů
(rozhovor s: Roman Vencl, 17.5.2021)