Rozhovor

Po Ajťácích se vrhnu na M.A.S.H.
[vydáno: 2.10.2020, Jiří Landa]
V Divadle Radka Brzobohatého se schyluje k premiéře divadelní adaptace známého britského sitcomu Ajťáci. Režisér Petr Svojtka do hlavních rolí obsadil Annu Polívkovou a Zuzanu Kajnarovou. Hovořili jsme však nejen o této novince, ale třeba i o pokračující spolupráci s izraelskou dramatičkou Hadar Galron.

z inscenace Ajťáci (foto: archiv Divadla Radka Brzobohatého)
z inscenace Ajťáci (foto: archiv Divadla Radka Brzobohatého)


Kdy vznikl nápad nastudovat právě Ajťáky?
Vzešlo to z debat s vedením Divadla Radka Brzobohatého. Když mě Romana Goščíková a Lukáš Burian oslovili ke spolupráci, hledali jsme nějaký průsečík, co by zajímalo je, a zároveň bavilo mě. Směrů bylo několik, zvítězila ovšem naše společná láska k britskému humoru a britským sitkomům. S mým letitým divadelním souputníkem dramaturgem Jirkou Janků máme za sebou již dva podobné projekty – Kancl a Monty Pythonův létající kabaret. Obě inscenace byly uvedeny v Rokoku a neskromně musím přiznat, že se hrály či ještě hrají s poměrně velkým úspěchem.

Vycházel jste při adaptaci i z nějakých svých zkušeností s IT technikou?
Hlavně jsme vycházeli z toho, co poskytly scénáře Grahama Linehana. Převádění formátu televizních sitkomů na jeviště nás s Jirkou strašně baví. Když pracujete s kvalitní předlohou, máte tuny materiálu – rozumějte zpravidla několik desítek půlhodinových epizod – které můžete „vykuchat“, vybrat z nich to nejlepší, nejzábavnější a z toho následně „uvařit“ celovečerní divadelní formát, je to krása. Hlavními úkoly je dát materiálu mantinely a „oblouk“ a akcentovat téma.

Jak jste na tom s počítačovou technikou vy?
Řekl bych – velmi uživatelsky. Když něco sám poprvé zapnu, nastavím a propojím, velmi mě překvapí, pokud to funguje. A neméně mě překvapí, když jindy udělám přesně to samé – a ono to nefunguje… Nejraději jsem, když pro mě někdo hardwarové i softwarové záležitosti dělá „na klíč“. Pak už většinu následných potíží umím vyřešit postupem „vypnout a znovu zapnout“, či provedu „tvrdý nečekaný restart“.

Ajťáci - od října 2020 v Divadle Radka Brzobohatého
Ajťáci - od října 2020 v Divadle Radka Brzobohatého


Na kom si při psaní zkoušíte, zda vtipy opravdu fungují?
Tak to by bylo prima mít takového dobře okalibrovaného testovacího čtenáře či diváka – crash-test-dummy… No, nemáme ho. Můžeme se s Jirkou spolehnout jen na sebe – být k sobě navzájem kritičtí. A především být kritický každý sám k sobě. Myslím, že všichni režiséři jsou vlastně schizofrenní. Musí mít v sobě jednak osobu tvůrce a jednak osobu kritického diváka. Vždycky, když něco s herci vytvoří, musí poodstoupit, přepnout se „na diváka“ - a co možná nezaujatě dílo zreflektovat.

Podle jakého klíče jste vybírali obsazení hlavních rolí?
Především jsme vybírali herce šikovné a typově odpovídající. Do postavy počítači nepolíbené a trochu ulhané Jen jsme hledali herečku v nejlepším smyslu slova praštěnou, která má smysl pro humor a je schopná si sama ze sebe dělat legraci. Takové jsme našli dvě – Aničku Polívkovou a Zuzku Kajnarovou. Každá je v Jen úplně jiná, ale obě jsou zábavné a po svém ujeté – a díky nim vznikly de facto dvě různé inscenace. Pak tu máme dva typické ajťáky, nerdy, asociály. Jednoho totálního „marťana“ Mosse – tam nám skvěle padnul Jirka Maryško, a jednoho trochu bolestínského a vzteklého dětinu Raye – tam nás zas bavil Viktor Zavadil, což může být po jeho Janu Palachovi pro mnohé trochu překvapivá volba.

Ve stejné pasáži a opět se Zuzanou Kajnarovou jste ve stejnou dobu zkoušel další komedii Neperte se, prosím vás! Tuším, že na období právě zkoušení těchto dvou titulů jen tak nezapomenete…
Zkoušení inscenace Neperte se! bylo utnuto prvním nouzovým stavem dva týdny před premiérou. Zahajovací zkouška Ajťáků proběhla v květnu hned po konci nouzového stavu. Tohle byly dva mezní zážitky – jeden absolutně depresivní a beznadějný, druhý euforický, šťastný a optimistický. Oba mě takřka doháněly k slzám. A to jsem zdaleka netušil, že tohle je jen drobná předehra k tomu, co má následovat v dalších měsících… Ale samotná práce na obou inscenacích byla radostná. A bylo také zábavné na konci června přebíhat z Divadla Palace do Divadla Radka Brzobohatého, tedy těch dvacet metrů, a ráno zkoušet z jedné strany zdi a odpoledne z druhé. Obě divadla totiž spolu přímo sousedí a odděluje je jedna jediná zeď… Na něco podobného jsem ale byl zvyklý už z Městských divadel pražských.

na zkoušce inscenace Moje první židovské Vánoce v Divadle F. X. Šaldy
na zkoušce inscenace Moje první židovské Vánoce v Divadle F. X. Šaldy


Pokud to kovid dovolí, měl byste v libereckém Divadle F. X. Šaldy zkoušet hru Hadar Galron Moje první židovské Vánoce. Na jaké téma a žánr se diváci mohou těšit?
Téma, na které Hadar v Čechách narazila, mě nepřestává fascinovat. Ta hra je v obecné rovině o identitě, v rovině konkrétnější o skrývané identitě Židů po 2. světové válce. Drtivá většina Židů, kteří prošli holokaustem, nemluvili o tom, co prožili, velmi často se po válce snažili asimilovat, stát se součástí „jednolité“ československé společnosti. Tato potlačovaná identita ale působila jim samotným, jejich dětem a vnoučatům velké, zdánlivě nesouvisející problémy. A většinou v nějaké fázi života došli k nějakému – pro okolí často šokujícímu – „coming-outu“. A o tom ta hra je – co takovýhle „coming-out“ může způsobit v „normální“ české rodině. Téma se tedy netočí jen okolo identity židovské, ale také identity české, o českém ateismu, xenofobii a tak. Psaní hry předcházely dva roky zevrubných příprav, kdy Hadar za Jirkovy a mé asistence provedla několik desítek interview s lidmi, kteří mají něco takového odžito. Co se týče žánru, je to drama. S vtipným nádechem. Ale principiálně drama.

Jak došlo k vaší spolupráci právě s Hadar Galron?
Potkali jsme se na festivalu v Tel Avivu, a protože jsem měl v živé paměti její hru Mikve, ptal jsem se jí, jestli náhodou nemá v šuplíku něco dalšího zajímavého. Ona mi začala povídat o hře I♥MAMMA. Převyprávěla dvě scény a mně bylo jasné, že to musíme v Praze dělat. A tak vznikla inscenace v Divadle ABC.

s
s "dvorním" dramaturgem Jiřím Janků a izraelskou dramatičkou Hadar Galron


Na jaké režie se v dohledné době chystáte?
Chystám se na spoustu režií, otázkou je, co a jak bude… Je to veliká lekce pokory tahle korona-záležitost. Jako každý režisér jsem byl vždy zvyklý plánovat hodně dopředu. Dnes ale nevím, jestli proběhne zítřejší premiéra – je to hrozně dlouhá doba a tolik se toho ještě může stát… V únoru 2020 jsem měl plný diář na dva a půl roku dopředu. Od té doby mi zatím čtyři projekty padly úplně, další jsou dosti nejisté… No nicméně – v lednu a únoru 2021 bych měl završit svůj „židovský rok“. Po Neperte se, prosím vás! a Mých prvních židovských Vánocích mě v Hradci čeká Benátský kupec. Pak připravuji pro Divadlo Mana adaptaci seriálu M.A.S.H. – vida, další seriál. A pak pro ADF monodrama s Aničkou Polívkovou – monodrama jsem ještě nedělal. Dál chystám spolupráci se Studiem DVA a ostravskou Arénou. A ještě musím udělat pro Most McDonaghovy Katy, které spláchla korona. Z dalších padlých mě mrzí především autorská hudební komedie, kterou jsme napsali s Jirkou Janků pro jedno pražské soukromé divadlo – to je hodně osobní a hodně srdeční záležitost, která je zatím odsunutá na neurčito. Po hudebních komediích s živou kapelou se mi momentálně dost stýská… Takže až nějakou takovou odpremiéruji, budu mít pocit, že jsme z krize venku.
.......................................................

Další rozhovory

Na jevišti Ungeltu musíme být všichni on-line
(rozhovor s: Petr Stach, Martin Písařík, Jan Holík, 17.7.2020)