Rozhovor

Během sedmi let se podařilo Martinu Glaserovi z umělecky se rozpadajícího Národního divadla Brno vybudovat prestižní třísouborovou scénu. K oceňovaným produkcím patří zejména inscenace operního souboru, velký kvalitativní posun ovšem zaznamenal i baletní a činoherní soubor. Nezastaví toto snažení současná pandemie? I o tom jsme spolu hovořili.

Martin Glaser

Co se mihne řediteli divadla jako první hlavou, když uslyší zprávu, že bude „jeho“ divadlo zavřeno na dobu neurčitou?
My jsme to „naštěstí“ takto neslyšeli. Když 11. března padlo nařízení zavřít divadla, říkali jsme si, že to do konce měsíce nějak vydržíme a ztrátu doženeme. Potom jsme se smířili s tím, že se neotevře do Velikonoc a posuneme první premiéru. O dalších pár dní už jsme se v duchu posunuli na přelom května a června, nyní už s otevřením našich divadel v této sezóně vůbec nepočítáme. Počáteční smutek a pocit zmaru vystřídal jakýsi pragmatický chlad – plánujeme a počítáme, jak projít touto situací a minimalizovat škody. Jak ekonomické, tak hlavně ty v rovině lidské a umělecké.

Jak nyní vypadá váš pracovní den?
Je možná méně hektický, než dříve býval, ale není o nic méně intenzivní. Z mého diáře zmizely pracovní schůzky, ale o to častěji probíhají konzultace po telefonu, videokonference. Počet mailů se už po prvotní explozi a následném útlumu blíží k normálu. Ubyly aktivity k rozvoji, expanzi, převážilo promýšlení budoucích plánů v mnoha alternativách, protože řadu klíčových proměnných zkrátka vůbec neznáme nebo neumíme odhadnout. Teď už se pomalu dostávám do fáze, kdy se snažím o klíčových věcech přemýšlet úplně jinak. Uvědomuji si, jak nás teď doběhne fakt, že se neustále odkládalo systémové řešení financování živé kultury, problémy právního nastavení, čímž mám na mysli transformaci příspěvkových organizací v nějaký nový druh veřejně prospěšných entit. Pro mnoho divadel by teď bylo skvělé, kdyby jejich budoucnost nezávisela jen na rozhodnutí jednoho zřizovatele, ale ta tíha se roznesla na bedra dvou či tří – tedy z měst na kraje a stát. Je toho zkrátka hodně. Přemýšlím, jak se po této krizi promění naše společnost, jak zareagují politici, jak se bude chovat publikum. Chtěl bych věřit, že kultura bude chápána konečně jako nezbytná investice do budoucnosti této země a nikoliv, ostatně jako vždycky předtím, jako zbytný výdaj, který je snadno odložitelný na jakési efemérní potom, až bude líp…

Národní divadlo Brno - Pera Markýze de Sade, režie Martin Glaser, prem. 11. 10. 2019 (foto: Patrik Borecký)

Budete muset některé plánované činoherní premiéry zrušit?
Plánujeme hodně dopředu a stejně tak s velkým předstihem i vyrábíme scény a kostýmy. Jarní blok premiér byl už kompletně v našich dílnách vyrobený a ušitý (činoherní Liliom a česká premiéra nové hry Martina McDonagha Velmi, velmi, velmi temný příběh, pozn. redakce) v Mahenově divadle pokračujeme ve zkouškách Liliomu a do konce dubna ho dovedeme do generálek. Až se otevřou hranice – alespoň pro lidi, kteří jezdí za prací, budeme pokračovat ve zkouškách McDonagha. Chceme nazkoušet i letní činoherní premiéry – tedy Slaměný klobouk s Martinem Čičvákem a Idomenea s kmenovým režisérem Štěpánem Páclem. Materiál na jejich výrobu byl nakoupený, výroba částečně začala. Bylo by neekonomické je zrušit bez náhrady. Nyní máme nachystané varianty, kdy je představíme našim divákům.

Čeká zrušení premiér operní nebo baletní soubor?
Řecké pašije jsou také celé vyrobené, proběhla technická, svícená, ale schází nám tři týdny zkoušek. Na jevišti se měly se sólisty potkat tři sbory. Kromě našeho i dětský sbor a mladí zpěváci z Akademického sboru Masarykovy univerzity. To je dnes nemožné, hledáme prostor, kdy bychom mohli titul dozkoušet do generálek a kdy uskutečnit premiéru. Podobné je to i s Ferdou mravencem a baletním titulem Radio and Juliet. To je titul, u kterého jsme čekali enormní zájem mladého publika, protože titul je postaven na hudbě kapely Radiohead a bude to určitě obrovský zážitek. Zkrátka – žádný z naplánovaných titulů nerušíme, všechny dříve nebo později naši diváci uvidí.

Ovlivní současná situace nějakým způsobem následující sezonu?
Už teď jsou jasné signály, že se bude ekonomice dařit hůře, v mnoha městech už padají čísla o krácení rozpočtů. Ten náš je roky podfinancovaný a jsme extrémně závislí na tržbách. Ty naštěstí každoročně rostly a díky tomu jsme se mohli rozvíjet a stoupat nahoru. Nechci připustit pád dolů, ale asi budeme rádi, když si udržíme stávající laťku. Předpokládám, že k redukcím programu bychom se uchýlili až na podzim příštího roku, tedy na začátku sezóny 2021/22. Jednak tam ještě nemáme definitivně uzavřeny smlouvy, byť klíčové domluvy tam samozřejmě jsou. Ale chceme si nechat otevřený prostor, protože věřím, že ministr kultury vybojuje na příští rok pro svůj resort zásadní finanční „pobídky“, které pomohou překlenout výpadky městských zřizovatelů z vybraných daní. Jestli se mu to totiž nepovede, tak je skoro jisté, že se budou rušit soubory nebo některá divadla dokonce zavírat. Ale chci pořád zůstat optimistou. Kulturní a kreativní průmysly, jak se dnes hezky říká, se podílejí na HDP zhruba 2 % - takže jestliže bez mrknutí oka chystáme pobídky pro zemědělce, stavebnictví, průmysl, musí se o svůj díl razantně přihlásit i kultura!

Národní divadlo Brno - Protokol, režie Martin Glaser, prem. 14. 2. 2020 (foto: Patrik Borecký)

Velkou otázkou je jistě i tento ročník festivalu Divadelní svět 2020, v jehož hlavním programu jsou hostující produkce ze zahraničí…
Ta otázka už je zodpovězená. V tuto chvíli není reálné, že by v květnu divadla otevřela, že by se hranice otevřely pro zahraniční kolegy. Vstupenky se teď neprodávají vůbec na nic a bylo by iluzorní si myslet, že bychom festival vyprodali za dva tři týdny, kdyby tedy náhodou stát dovolil divadla otevřít. Festival se letos neuskuteční. Nedává to smysl ani v náhradním termínu v nějaké redukované verzi. Na podzim bude scéna přeplněna a o pozornost budou bojovat i tradiční podzimní akce, za nás další ročník festivalu Janáček Brno. Velmi mne to mrzí, protože celý tým odvedl skvělou práci. Poprvé jsem měl pocit, že je všechno vyladěné tak, jak má. Splnili jsme své interní časové harmonogramy, všechno bylo nachystáno včas včetně řady novinek – festivalový meetingpoint s koncertním programem, festivalový časopis, zahajovací open-air představení v naší produkci... Teď máme na skladech spoustu vytištěných propagačních materiálů a headline letošního festivalu „Nic se neděje“ nabral krutě ironický význam…

Kde si diváci Národního divadla Brno nyní mohou své divadlo najít?
I v časech pandemie platí autorský zákon, což nás velmi limituje v tom, co můžeme bezplatně sdílet s našimi diváky. Jednáme o návrat janáčkovských inscenací na platformu OperaVision. Na sociálních sítích nabízíme četbu povídek z nové knihy nakladatelství Host Krvavý Bronx. A k tomu samozřejmě takové ty facebookové legrácky. Přiznám se ale, že jsem poněkud skeptický k adoraci přenosu divadla do online světa. Ani špičkově zaznamenané inscenace nenahradí živý zážitek z hlediště. A streamování pracovních záznamů je podle mne cesta do pekel. Navíc najednou máme před sebou nekonečné moře divadel z celého světa, které nabízejí nepřeberné množství záznamů, které má málokdo možnost sledovat. Schází mi skutečná představení, napjaté očekávání premiérových večerů, nebo radost z nuancí a nových objevů na reprízách.

Národní divadlo Brno - Hana, režie Martin Glaser, prem. 7. 6. 2019 (foto: Patrik Borecký)

Jak probíhá komunikace s vaším zřizovatelem?
Jsme ve spojení, ale v tuhle chvíli vlastně není příliš co řešit – město se musí soustředit na bazální úkony směrem k pandemii. My v divadle víme, co dělat. Zkušenosti se složitým plánováním máme pořád v čerstvé paměti z rekonstrukce Janáčkova divadla. I díky tomu je naše divadlo připraveno být velmi flexibilní a lidé umí operativně reagovat. Podstatné bude to, co nastane, až krize skončí. Jak se zřizovatel ke svému největšímu divadlu postaví. Na jednu stranu budou omezené zdroje, na druhou dlouhodobě podfinancované divadlo, které už tak podávalo vzhledem ke svým finančním možnostem nadstandardní veřejnou službu. Věřím, že v těžkých časech, které společnost nepochybně čekají, budou potřeba místa, která dají lidem naději, zážitek krásy nebo inspiraci do budoucna.
.