Rozhovor

Mám zdravý herecký nadhled
vydáno: 2.9.2022, Jiří Landa
foto: Monika Navrátilováfoto: Monika Navrátilová

Herečka Nina Horáková je už sedmou sezonou členkou Městských divadel pražských. Na prknech tří divadel, kterými tato scéna disponuje, jsme ji viděli v mnoha různorodých rolích. Pomyslným vrcholem její dosavadní herecké cesty je titulní úloha v Amslerově inscenaci Stonovy Yermy, která měla premiéru v červnu letošního roku. V rozhovoru jsme probrali především její současné role a zastavili jsme se také u chystaného muzikálu Biograf láska, který je složený z písní minulý týden zesnulé zpěvačky Hany Zagorové. Premiéru bude mít v Divadle Kalich.


Jaké jste měla pocity po prvním přečtení Stonova textu Yermy?
Jednoznačné nadšení vzápětí vystřídaly obavy. Z textu bylo jasné, že moje postava bude středobodem veškerého dění, to je vždycky náročný úkol. Bylo mi také blízké téma hry. Jde o bezdětnou ženu ve středním věku, která chce mít děti, situace se ale nevyvíjí podle jejích nalajnovaných představ. Sama ještě děti nemám a pomalu začínám tuto otázku řešit. Je to hra, která ke mně přišla v pravou chvíli. Celé téma je velmi současné. Šlo o náhradní titul za původně ohlášenou inscenaci adaptace románu Eleny Ferrante Geniální přítelkyně. Ta byla kvůli své náročnosti přesunuta na příští rok.

Takže pro vás byla Yerma překvapením?
Ano. Nejdřív jsem byla z odložení premiéry Geniální přítelkyně trochu zklamaná. Přečetla jsem si všechny díly románu Eleny Ferrante a rok se na roli v myšlenkách připravovala. Když padl název titulu Yerma, začala jsem si zjišťovat informace o Lorcově Yermě. Až těsně před zahájením zkoušek jsem se dozvěděla, že jde o nový moderní text Simona Stona na motivy Lorcovy Yermy. Nedalo mi to a podívala jsem se na inscenaci, kterou Stone režíroval v Londýně. Naštěstí jsem pak měla dostatek času, abych na viděné zapomněla a udělala si vlastní svébytnou verzi.

Jak jste postavě přicházeli na kloub?
Stěžejní pro mě bylo naučit se během dvou tří týdnů text, kterého je ve hře opravdu dost. (usmívá se) Jakmile jsem ho ovládala, mohli jsme si s ním začít pohrávat. Režisér Marián Amsler sice přichází na zkoušky s jasnou představou, jak by mohla daná situace vypadat, ale pokud mu herec nabídne jiný pohled, který ho zaujme, nebrání se mu. Zvlášť v druhé části inscenace je spousta velmi vyhrocených a emotivních situací, takže se nám na zkouškách stávalo, že jsme je sjeli pouze jednou, maximálně dvakrát za sebou, ale naplno! V tom jsme si s Viktorem Dvořákem, s nímž mám v Yermě nejvíc dialogů, dost podobní. Tenhle text snad ani nejde hrát na půl plynu.

Nina Horáková a Viktor Dvořák v inscenaci Yerma (foto: Patrik Borecký)
Nina Horáková a Viktor Dvořák v inscenaci Yerma (foto: Patrik Borecký)


Je vůbec pro lidskou psychiku zdravé během dvou hodin projít takovou proměnou?
Na to se mě ptá spousta diváků a myslí si, že musím být po představení úplně mimo. Tak to nemám. Na jevišti většinu emocí nechávám. Navíc stále zůstávám trošku nad postavou, jako bych se na sebe koukala zvenčí. Mám v tomto směru zdravý nadhled. Pravdou ale je, že speciálně po tomto představení cítím velkou únavu a musím si zajít na bar na panáka.

Zkoušela jste někdy podobně náročnou roli?
Yerma je zatím asi nejnáročnější věc, co se týče herecky vystavěné postavy, kterou jsem kdy dělala. Jinak šlo spíš o výzvy pěvecké nebo taneční. Například v inscenaci María de Buenos Aires. Nastudovali jsme ji s Lenkou Vagnerovou, a to byl úplně jiný druh přípravy. V inscenaci se hodně zpívá, tančí, hraje, navíc musím zpívat španělsky.

Za jak dlouho jste se roli Maríi naučila?
Zkoušeli jsme říjen až prosinec 2021, ale už v červnu před prázdninami jsme měli taneční tango workshop, kde jsme zhruba zjistili, do čeho vůbec jdeme. Protože jsem ale věděla, že je v písničkách opravdu hodně španělského textu, začala jsem se je učit hned po prázdninách. Hlavně jsem ráda, že se nám na jeviště podařilo dostat pravou argentinskou atmosféru, což nám potvrdili i rodilí Argentinci, kteří měli možnost naše představení vidět.

María de Buenos Aires (foto: Patrik Borecký)
María de Buenos Aires (foto: Patrik Borecký)


Inscenace se vyznačuje poměrně nelehkou choreografií.
Byla to náročná výzva, protože jsme tančili po boku profesionálních tanečníků. Ze samotného zkoušení jsem měla velký respekt. Před pár lety jsem si totiž zlomila na jevišti během jedné z repríz muzikálu Lazarus kotník a od té doby jsem na sebe opatrnější. Zároveň jsem ale perfekcionista a neumím říkat ne. Je ale třeba dodat, že tanečníci byli opravdu vstřícní a trpěliví. Byla to velmi inspirativní, jedinečná a nezapomenutelná spolupráce.

Jak jste pronikala do příběhu muzikálu Lazarus?
Dnes už mu po svém rozumím. (směje se) Někteří diváci ale za mnou občas přicházejí s tím, že příběh úplně nepochopili. Někdo si řekne, že v hlavní postavě Thomase Jeroma Newtona vidí blázna alkoholika, který si vše představuje, někdo si zase myslí, že je mimozemšťan, který byl opravdu ve vesmíru. Vlastně jsme si během zkoušení děj nijak konkrétně nespecifikovali ani my. Naším cílem bylo, aby si každý z představení odnesl to, co v něm bude vidět on sám. Hlavně jsme si přáli, aby na lidi dolehla síla hudby Davida Bowieho. Před začátkem zkoušení jsem Bowieho nikdy neposlouchala. Stáhla jsem si tedy soundtrack z muzikálu a pustila si ho. Při prvním poslechu mi jeho písničky zněly všechny stejně. Až když jsme inscenaci začali zkoušet, najednou jsem si zamilovala každou písničku. Dokonce jsem se jela asi dva týdny před naší premiérou podívat do Hamburku na jejich nastudování Lazara. Jejich inscenace byla velkolepější, ale musím říct, že mě naše komorní verze baví víc.

Z jiného hudebního ranku je pro změnu inscenace Zítra swing bude zníti všude, jehož zkoušení se nečekaně prodloužilo…
Premiéra byla kvůli covidu přesně rok od původně plánovaného termínu. Ke konci už bylo myslím pro všechny náročné pořád dokola zkoušet to samé a nemít odezvu diváků. Dlouho jsme hledali zlatou střední cestu mezi prvorepublikovým naivním herectvím a jistou nadsázkou, respektive aby postava nevyznívala jako karikatura nebo totální naivka. Režisér Ondra Havelka samozřejmě hodně lpěl i na pěveckém výrazu. A protože jsem spíše popová zpěvačka, se swingem jsem se potkala poprvé, pilovali jsme písně tak dlouho, dokud nebyl úplně spokojený.

Čím to, že jste zatím s vaším uměleckými šéfem Michalem Dočekalem a Davidem Drábkem moc nepracovala?
Pravda. S Davidem Drábkem jsem nastudovala dvě inscenace, muzikál Petr Pan a komedii Kanibalky 2. Původně jsem měla hrát i v jeho v Elefantazii, ale kvůli zmiňovanému zranění mě po čtených zkouškách přeobsadili. Od října budeme spolu zkoušet potřetí - Feydeauův Pupek Paříže, který bude samozřejmě po drábkovsku předělaný a doplněný o zpěvy a tance. S Michalem Dočekalem jsem dělala jen Hotel Good Luck, který vznikal během covidu. Inscenace byla původně koncipována pro on-line vysílání. Měla se zkoušet dva týdny, a pak natočit, jenže nás to všechny tak chytlo, že jsme nastudovali regulérní inscenaci. Mimochodem, je k vidění na Dramoxu. Hotel Good Luck hrajeme na jevišti Divadla Komedie.

v inscenaci Hotel Good Luck (foto: Patrik Borecký)
v inscenaci Hotel Good Luck (foto: Patrik Borecký)


Kdy se vaše cesta spojila s Městskými divadly pražskými?
Když jsem končila DAMU, hrála jsem v několika inscenacích v Divadle Na Fidlovačce, po třech sezonách jsem přijala nabídku angažmá do Městského divadla Mladá Boleslav, kde byl uměleckým šéfem Pavel Khek. A právě Pavel Khek se stal za nějaký čas na tři roky kmenovým režisérem Městských divadlech pražských. V Boleslavi jsem měla krásné role, jedna další mě akorát čekala, když mě na popud Pavka Kheka pozvali na malý casting pro pár hereček do Městských divadel pražských. Když mi pak zavolali, že mě berou, „zkomplikovali“ mi tím trochu život. (směje se) V Boleslavi jsem byla velmi spokojená a místní soubor je opravdu jedinečný, co se týká kolektivu. Chtěla jsem ale zkusit štěstí v Praze. V Boleslavi se ke mně zachovali hezky, vyšli mi vstříc. Přáli mi to.

Které inscenace pro vás byly z předchozí etapy Městských divadel pražských důležité?
Určitě hned první inscenace Harwoodovy hry Na miskách vah, premiéru měla v listopadu 2015. Komorní věc na velkém jevišti. S režisérem Petrem Svojtkou jsme se oťukávali. Měla jsem ale štěstí na úžasné kolegy Jana Vlasáka a Vasila Fridricha, kteří mě i Jiřího Suchého z Tábora, taktéž nováčka, krásně přijali. Hrála jsem zapisovatelku, která téměř celou inscenaci prosedí za psacím strojem, ale ve výsledku měla krásný vývojový oblouk. Pak bych zřejmě zmínila Strýčka Váňu, též v režii Petra Svojtky, a Idiota v režii Pavla Kheka, který mi svěřil roli Nastasji Filippovny. Zkoušení Idiota bylo náročnější o to víc, protože nám Pavel Khek hned na čtené zkoušce sdělil, že je to jeho vysněný titul, který chce dělat už od školy…

To je jistě velmi zavazující.
…a pak ještě dodal, že se nám to prostě musí povést a že přes to nejede vlak. Pavel měl o postavách i inscenaci jasnou představu a já se samozřejmě snažila jeho vizi naplnit, i když to bylo náročné. Spousta lidí mi říkala, že je pro mě „zlá“ Nastasja Filippovna velkým protiúkolem, prý bych se víc hodila na „hodnou“ Agláju. Osobně jsem ale Nastasju jako primárně zlou bytost nikdy nevnímala. Podle mě je především nešťastná, smutná, zklamaná, zhrzená, není a priori zlá, aby ji musela hrát nějaká „herdek dračice“. Byla jsem sice ráda, že mi Pavel Khek dal tuto příležitost, s odstupem času si však přece jen říkám, že jde o jednu z rolí, která ke mně přišla možná trochu dřív, než měla. Vypořádala jsem se s ní snad se ctí, ale už dnes, po dvou letech od derniéry, bych ji hrála jinak.

Jak jste vnímala změnu ve vedení Městských divadel pražských?
Jednou za čas je myslím obměna vedení i repertoáru divadla prospěšná pro všechny strany. Přijdou nové posily, což je vždycky osvěžující. Pořád se sice beru za mladou herečku, ale když do souboru přijdou o deset let mladší kolegové těsně po škole, přinášejí nové impulsy. Stále mě baví se učit a sledovat nové trendy.

zkouší se... Divadlo Kalich - Biograf láska, premiéra 16. září 2022 (foto: Richard Kocourek)
zkouší se... Divadlo Kalich - Biograf láska, premiéra 16. září 2022 (foto: Richard Kocourek)


Udělejme nyní menší skok v čase k vašemu prvnímu zkoušení coby profesionální herečky po skončení DAMU.
Na to nejde zapomenout. V Divadle Kalich jsme s Jánem Ďurovčíkem dělali muzikál Pomáda. Zkoušky byly náročné, celodenní, včetně víkendů, volno bylo jen jeden den v týdnu. Zkoušeli jsme tehdy přes prázdniny, venku byla šílená vedra. V pět odpoledne jsem odcházela z divadla tak vyčerpaná, že jsem bez přehánění nemohla ani nastoupit do tramvaje. Krušná první zkušenost. V Divadle Kalich jsem posléze nastudovala ještě muzikál Vlasy a nyní připravujeme Biograf láska složený z hitů Hany Zagorové.

Nastínila byste mi děj muzikálu?
Příběh vypráví o třech kamarádkách. Každá z nich má nějaké trápení s láskou a každá ho řeší po svém. Jedna nemůže najít vysněného muže, druhé po desetiletém bezdětném manželství neklape vztah, ale předstírá, že je všechno v pořádku, tu budu mimochodem hrát já, a třetí je na holky. Když se o Biografu láska někde zmíním, všichni se na něj těší. Zjišťuji, že písničky Hany Zagorové miluje nejen starší generace, ale i mladí lidé a středňáci. Já si zazpívám hned několik zásadních hitů paní Zagorové, třeba Líto, je mi líto, Maluj zase obrázky, Můj čas, Oponu. Kolegové si pak střihnou hity, jako například Spěchám, Mys dobrých nadějí, Ta pusa je tvá a jiné.

Jak do příprav muzikálu zasáhl náhlý odchod Hany Zagorové?
Samozřejmě nás ta zpráva velmi zasáhla. Všichni jsme svoje úsilí směřovali nejen k premiéře, ale hlavně jsme se těšili, až paní Zagorová uvidí náš výsledek. Celou dobu se aktivně zajímala, jak zkoušení probíhá, byli jsme zvědaví na její reakce. Bohužel už se to nedozvíme. O to víc cítíme velkou zodpovědnost k celému dílu a uvědomujeme si, jaká je čest uctít její památku právě takto, na jevišti Divadla Kalich, kde ona sama několik let účinkovala…
 

Další rozhovory

Albeeho mysl je myslí šachového génia
(rozhovor s: Ondřej Zajíc, 21.3.2024)
Nejlepším oceněním je spokojený divák
(rozhovor s: Radka Coufalová, 28.2.2024)
Divadlo je tvůrčí práce, které si moc považuji
(rozhovor s: Viktor Kuzník, 5.12.2023)
Přes třicet let s Betlémem
(rozhovor s: Vladimír Morávek, 4.12.2023)
Nemám žádnou vysněnou roli, nechávám se ráda překvapit
(rozhovor s: Lenka Schreiberová, 1.11.2023)
Německá herečka roku, svět jako donut nebo Sex Pavla Kohouta
(rozhovor s: Jitka Jílková a Petr Štědroň, 28.10.2023)
Divadlo mám velice rád, je to magický prostor
(rozhovor s: Zdeněk Rohlíček, 27.10.2023)