4000 dnů

Začátek je vyloženě pozvolný a nemohu říct, že by mě probíhající děj nějak více strhl. Naštěstí to dobře zachraňuje herecký um H. Maciuchové a P. Stacha, jejichž dialogy patří k nejlepším scénám této inscenace. Postupně se přeci jen zvýší dramatičnost a směřování hry dostane jasnější směr, byť s větším melancholickým vyzněním v druhé části. I tak se na to však pěkně kouká a téma vzpomínek, vlastního sebezastřeného pohledu na vše proběhlé, je zde velmi dobře vykresleno. Donutí vás to tak trochu podívat se na sebe očima z minulosti a popřemýšlet o tom co se vám vykreslí. A to není málo.

65%. Skrze příběh s amnézií autor komorního dramatu ukazuje, že jedinci mohou zdánlivě jednoznačně se jevící realitu vidět odlišně; také se znepokojivě ptá, do jaké míry (ne)máme právo měnit či ovládat druhého. Postavy byly všemi zahrány bez zjednodušení, se zachováním určitého tajemství a zajímavosti. Platí to i o H. Maciuchové, přestože se občas uchylovala k pro ni typickému užití vnějškových prostředků bez dostatečného opodstatnění. Významy mezi řádky byly patrné, ale režisér měl cíleněji dbát na přesnější vyznění tématu (možná by pomohl dramaturg). Inscenace své příznivce nepochybně najde.

75 %. Poměrně neotřelý konfrontační duel síly a slabin mateřské a partnerské lásky. Křehkou intimitu příběhu účinně podtrhuje výborná partneřina všech tří hereckých protagonistů, z nichž mě nejvíce zaujal maximálně soustředěný a v každé vteřině autentický Ondřej Novák. Ta pozvolná "inventura" znovu nalézaných vzpomínek je nenápadným, ale ve finále dostatečně katarzním otazníkem nad cestou k nepromarnění našich životů.

Možná by se mohlo kdekomu zdát, že tragikomedie pohrávající si s tématem ztráty paměti a možnosti začít žít svůj život znovu a jinak, bude skouzávat k melodramatičnosti. Té se však dramatik P. Quilter vyhnul a ani v inscenaci nic takového k vidění není. Režisér se vyhýbá sentimentu, snaží se na situace nahlížet co nejpraktičtěji, čímž se mu o to více daří navodit pocit jejich autentičnosti. Tři vyrovnané herecké výkony H. Maciuchové, P. Stacha a O. Nováka - jeho procítěný důraz na repliku "vybavuje se mi jen to hezké" je pro mě vlastně klíčem k celému příběhu... Silný divadelní zážitek.