Rozhovor

Od režie si potřebuji odpočinout
[vydáno: 8.1.2019, Jiří Landa]
Ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang lednovou premiérou, dramatizací románu bratří Mrštíků Rok na vsi, už potřetí vstupuje coby režisér do téže řeky. Náš rozhovor se měl soustředit zejména na tuto novinku, nicméně záhy jsme se dostali i k jeho předchozí režii Žítkovských bohyň a nahlédli jsme i do blízké budoucnosti libeňské scény, která v současné době zažívá svoji renesanci.

K Roku na vsi se vracíte již potřetí. Nabízí se tedy jednoduchá otázka: Proč?
Popravdě jsem se k němu už moc vracet nechtěl, jenže s tím návrhem přišli naši dramaturgové. V Praze se totiž od slavné Krobotovy inscenace v Národním divadle, s výjimkou nastudování Divadla na Fidlovačce, Rok na vsi nehrál. Viděli jsme v něm tedy potenciál hry, která by se měla na Palmovce uvést, a tak jsem se režie ujal. Dramatizace Miroslava Krobota je podle mého názoru skvělá, jde prakticky o divadelní hru, kterou z románu napsal. Je z ní cítit, aspoň si to myslím, že měl tehdy v Národním divadle ještě tu skvělou partu dnes už legendárních herců, kterým to psal přímo na tělo, i díky tomu se možná tak povedla. Jde o nádherný příběh, kde jsou krásné role, navíc celá dramatizace vede k souborovému hraní, což je další velký klad. A to nemluvím o spoustě témat, která hra nabízí.

na zkoušce
na zkoušce


V čem se toto nastudování liší od těch předchozích?
Teď jsem Rok na vsi dělal poprvé se svým souborem a v tom je to úplně jiné. Víme, co od sebe čekat. Je také koncepčně čistší, minimalističtější, na scéně je mnohem méně nábytku, vlastně jen pár židlí a dva stoly. Pracujeme i víc s prostorem. Po letech jsem se rozhodl také zkoušet trochu jinak, než jak jsem zkoušívával. Nechával jsem vše více na hercích, dával jsem jim větší prostor. Přišel ten čas.

S Rokem na vsi jste se setkal poprvé v Městském divadle Kladno v roce 2010 (podruhé ho režíroval v Horáckém divadle Jihlava, pozn. autora). V čem se tyto verze liší?
Rok na vsi je text, napsaný z podstaty tak, že jeho páteří jsou především herci. Takže záleží na výkladu postav, na herecké souhře, na osobnostech. Není to text, myslím si, vybízející ke smělým konceptuálním řešením. Je především o nás, o Češích, o lidech. A to je úkol pro herce. Děj je zasazen na přelom století. Postava Rybáře je už novodobý podnikatel, kapitalista v kontrastu k ostatním. Vesnice je zadlužená, to je problém i dnes. Žijí v ní typy lidí stejné jaké vidíme kolem sebe dnes. A přesídlují se do měst stejně jako dnes. Mají stejné trable se vztahy, s dluhy, s přežitím. Krobot Rok poprvé inscenoval před koncem tisíciletí. To téma něčeho, co končí a něčeho nového, co je před námi, to je také stejné i dnes. Ta nejistota. V tom je možná naše inscenace aktuálnější než ty předchozí. Doba se vyvíjí.

Rok na vsi
Rok na vsi


Známá je také verze Břetislava Rychlíka, který ji uvedl v Jihočeském divadle, a nově také Vojtěcha Štěpánka, jež měla před pár měsíci v Národním divadle Moravskoslezském. Seznámil jste se s jejich dramatizacemi?
Rychlíkovu dramatizaci znám, je „moravštější“ a lyričtější než Krobotova, samozřejmě úctyhodná, ovšem já vždycky tíhnul víc k té Krobotově. Verzi Vojtěcha Štěpánka jsem nečetl. Víte, také dramatizuji, a proto si uvědomuji, že vybrat z tak obsáhlého románu to nejzásadnější, aby dramatizace dávala smysl a měla tah, muselo být opravdu náročné. A Krobotovi se to podařilo. Kolikrát mě napadlo, jestli by vůbec další dramatizace vznikly nebýt té Krobotovy, protože když si ji přečtete, přesně víte, o čem Mrštíků román je.

Vás nikdy nenapadlo se na tuto látku podívat svýma očima?
Přišlo by mi to trochu nefér, protože když máte v ruce něco tak výjimečného jako tuto dramatizaci, nic mě nenutilo napsat svoji verzi. Stejně bych měl při psaní někde vzadu v hlavě stále uloženou tuhle. Také mám za sebou náročnou dramatizaci Žítkovských bohyní. A román bratří Mrštíků už by byl nad mé síly.

Rok na vsi
Rok na vsi


Poslední dobou i méně režírujete. Třeba letos jen dvě inscenace v sezóně…
A to ještě spíš ubírám.

Proč?
Potřebuji si od režie trochu odpočinout. Vloni jsem dělal Žítkovské bohyně a teď Rok na vsi. V příští sezóně budu mít u nás v divadle jen jednu věc, zřejmě nějakou komedii, kterou teď s dramaturgy hledáme, a pak v Horáckém divadle Jihlava Žebráckou operu od Václava Havla. Chtěl bych si najít více času na psaní a hudbu, což mě dost baví. V Divadle pod Palmovkou mám taky jako ředitel hodně starostí a jejich řešení mi zabírá spoustu času a energie. Teď mi například odchází ekonomický náměstek Jindřich Gregorini, legenda českého divadla, takže musím najít někoho, kdo by se jeho schopnostem aspoň trochu přiblížil.

Žítkovské bohyně
Žítkovské bohyně


Zmínil jste vaši inscenaci Žítkovských bohyň. Známé jsou dvě adaptace Dodo Gombára, které napsal pro Městské divadlo Zlín a Městské divadlo Brno. Proč jste nesáhl ani po jedné z nich?
Inscenovat Žítkovské bohyně byl nápad našeho dramaturga Ládi Stýbla, který s tím za mnou přišel během našeho prvního setkání v roce 2013, kdy jsem uspěl v konkurzu na ředitele Palmovky. Chtěl jsem na ten román jít trošku jinak, přes jednání postav, jejich hlubinné motivace a situace. Nechtěl jsem příběh divákovi sdělovat jako hotovou věc a do této konstrukce jen roubovat postavy. Dramatizaci jsem musel udělat narychlo během šesti týdnů.

Jak to?
Láďa Stýblo připravil dvě dramatizace, ta první je někdy z roku 2015, jenže to nebylo pořád úplně ono, což cítil i on sám. Takže mi nezbývalo nic jiného, než sednout a během šesti týdnů, do začátku zkoušení, napsat úplně novou.

Vidíte, měl jsem připravenou otázku, jak dlouho jste při rozsáhlosti románu Kateřiny Tučkové dramatizaci připravoval. Představoval jsem si půl roku, rok, ale šest týdnů by mě nenapadlo. Jak jste tyto týdny psaní prožil?
Strašně! Ale je třeba si uvědomit, že se na tom vlastně pracovalo tři roky. Je to krásná, ale těžká látka. V březnu 2018 jsem odjel na několik dní do Žítkové, kde jsem ale v podstatě skoro nic nenapsal, hledal jsem dveře, kterými bych do románu vstoupil. Dokonce jsme začali zkoušet o týden nebo dva později, protože dramatizace nebyla hotová. Fakt naprosté šílenství! Žítkovské bohyně jsou skvělá literatura, ale je to literatura, kterou když rozeberete na atomy, což při dramatizaci logicky musíte, tak není žádná sranda ji složit do nového smysluplného celku. To, co jde v literatuře, na divadle fungovat vůbec nemusí. Dost jsem se s tím rval. Šel jsem hlavně po dějových liniích, snažil jsem se, aby scény byly uvěřitelné, abych nesklouzl k něčemu nechtěně úsměvnému. Připravit půdu k tomu, že Josifčena pronese to zásadní prokletí, byla noční můra. Do mysli se mi často vkrádala ježibaba z Mrazíka. (směje se) Najít správnou cestu bylo dost náročné.

Zasahovala do vaší dramatizace nějak autorka Kateřina Tučková?
Kateřina Tučková je velkorysá, půvabná a oduševnělá žena, která nám dala volnou ruku. Dramatizaci četla, až když byla hotová, a měla k ní jen jednu připomínku. Pohrávali jsme si v závěru totiž s možností, že Fuksenu možná zabila Surmena. Tady nás jen upozornila, že to tak nemyslela. Nakonec jsme tento závěr, který jsme dodělávali ještě během zkoušení, nepoužili.

Žítkovské bohyně
Žítkovské bohyně


Jak jste při psaní dramatizace postupoval?
Nejdřív jsem si vypsal dějové linie románu. Myslím, že kdybych je tam všechny nechal, představení by bez přehánění trvalo zhruba deset hodin. Některé jsem proto musel bohužel oželet. Například dějová linie estébáka, kdy se z mladého pozitivního kluka vlivem okolností stane podivný tvor, zrůda, je fascinující. Nádherně popsaný lidský osud. A tak bych mohl pokračovat. Vždycky holt musíte něco na úkor jiné věci obětovat.

Nutíte se do psaní?
Jak už jsem se zmínil, psaní mě baví, jenže s každým začátkem mívám problém. Většinou nejdříve uklidím celý byt, stále něco leštím, utírám, je to takový rituál. Člověk neuklidí, jak je rok dlouhý, ale najednou, když má psát, jde to naprosto automaticky.(směje se) Na psaní je potřeba čas, mám problém, v souvislosti s mými povinnostmi, si ho vytvořit.

V inscenaci Žítkovských bohyň využíváte promítání letopočtu, kdy se daná scéna odehrává…
To mě napadlo v průběhu psaní, příběh totiž začíná někdy v roce 1895 a končí po více než sto letech. Časové skoky jsem používal už při dramatizaci románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera, kterou jsem uvedl ve Švandově divadle. Osvědčilo se mi to. Podle mého názoru by tam tohle vodítko, které umožní snazší orientaci diváků v tak obsáhlém díle, mělo být. Původně jsem byl ale proti scénám s archivem, jenže jsem záhy zjistil, že to bez nich pořád nějak nefunguje. Napadlo mě tedy udělat „živý archiv“. A díky tomu, že jsem znal práci choreografa Prusaka Maćka, kterého k nám přivedl Jan Klata při zkoušení Shakespearovy hry Něco za něco, jsem si na to troufl. Jde o skvělého choreografa, evropskou třídu a já tak věděl, že moje představy zvládne pohybově ztvárnit. Nemýlil jsem se.

na zkoušce
na zkoušce


Do konce sezony zbývá ještě šest měsíců. U vás už v prvním lednovém týdnu začne opět zkoušet Jan Klata, a to Goethova Fausta. Jak probíhalo hledání tohoto titulu? Dlouho bylo na vašich webových stránkách v sekci premiéry uvedeno pouze „titul v režii Jana Klaty“…
…tak to s ním prostě je. V červnu 2018 jsem ho kvůli dramaturgickému plánu a předplatitelům žádal o konečné rozhodnutí. Samozřejmě jsme mu dali nějaké nabídky, ale nic si z nich nevybral. Když jsem ho prosil, aby to urychlil s tím, že bychom to už fakt potřebovali vědět, řekl mi, ať se uklidním, že za čtrnáct dní začíná zkoušet v Gdaňsku, a ještě neví co.

Takže vám na Palmovce dal úplný komfort.
Vidíte, i tak se to dá vnímat. (směje se) Jan Klata je prostě hvězda, takže i když musíte dělat věci trochu jinak, než vyžaduje složitý provoz divadla, stejně do toho jdete, protože takových lidí je v Evropě jen několik. Jsem rád, že u nás režíruje. S Goethovým Faustem přišel on, ale já mu ho popravdě nejdříve rozmlouval. Nebyl jsem si jistý, jestli je v Praze divácký potenciál na dva Fausty, přece jen se jeden hraje v Národním divadle. Nakonec mě ale přesvědčil. Říkal, že kdyby herce z Palmovky neznal, Faust by pro něj vůbec nepřicházel v úvahu.

Bude dělat oba díly?
Ano, protože bez prvního to nejde, ale bude se soustředit hlavně na druhý. Úpravu a celou přípravu dělá on sám, takže jsme zvědaví, co nám přinese za text. Faustem bude pokračovat jeho spolupráce s naším souborem, Honzou Vlasákem, hostovat u nás bude také Adam Vacula, jinak se tato celosouborovka obejde bez dalších hostů. Klata je do Fausta naprosto ponořený, žije tím, takže moje pochybnosti spolehlivě rozptýlil. Je to adrenalin, ale strašně se na to těším.

Rok na vsi
Rok na vsi


Co Palmovku do konce sezóny ještě čeká?
Po březnové premiéře Fausta to bude Ostrovského Výnosné místo v režii Maďara Vilmose Vajdaie, který hojně pracuje s multimédii, takže půjde zase o trochu jiný divadelní pohled. Na Malé scéně pak chystá Tomáš Dianiška s Igorem Orozovičem hru Bezruký Frantík. Jde o příběh místní legendární postavičky, jehož premiéru jsme naplánovali hned na začátek příští sezóny. Trošku jsme museli v premiérách z provozních důvodů ubrat. Je nás totiž málo, malý je i soubor, takže nahoře nemůžeme hrát tolik, jak bych si představoval. Větší inscenace dole ve velkém sále prostě přinášení větší peníze do rozpočtu.

Nedávno jste ale museli řešit příjemnou věc. Novinku Pusťte Donnu k maturitě! jste přenášeli z Malé na velkou scénu…
Na to jsem myslel, už když jsme její uvedení plánovali. Nevěděl jsem ale, jestli bude mít opravdu takový potenciál. Ani ne tak divácký, o tom jsem byl celkem přesvědčený, jako spíš, co se týče řešení samotné inscenace. Po premiéře jsem si ale řekl, na základě toho, jak je inscenace koncipovaná, že by to jít mělo. Úpravy pro velký prostor nebudou rozsáhlé. Podle mého názoru je dobré publikum na velké scéně takto občerstvovat. Navíc zájem je veliký.

Na repertoáru máte i několik starších inscenací jako například Edith a Marlene či Královu řeč
Pokud na ně lidé chodí a mají je rádi, rozhodně je nebudu z repertoáru stahovat jenom proto, že vznikly v jiné éře Palmovky. Obě inscenace jsou stále vyprodané, a i když je zákulisní účet díky spoustě hostujících herců velký, nebudeme je přeobsazovat. Lidem, kteří tu byli v angažmá, a já s nimi nechtěl spolupracovat, jsem totiž nabídl možnost dohrávání, aby měli jistou garanci slušných podmínek odchodu.

Takže diváky můžete uklidnit, že o své oblíbené trvalky hned tak nepřijdou?
Jednou měsíčně je dávat budeme. Třeba v případě Edith a Marlene se jedná o krásný koncert Renaty Drössler a hlavně Hanky Seidlové. Sama dokonce tehdy při přípravě spolupracovala s textaři, kteří písně přebásňovali do češtiny. Jsou vypilované, že znějí podobně jako v originále. V září naše „Editha“ oslaví dvacet let od premiéry, což je na divadelní inscenaci úctyhodné číslo. Byl by tedy nerozum ji z repertoáru stahovat. Dokud bude mít diváky, své místo má na Palmovce jisté.
.......................................................
foto: archiv Divadla pod Palmovkou