Rozhovor

S hercem Romanem Zachem jsem se sešel v Divadle Bez zábradlí před reprízou komedie Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic, v níž ztvárňuje postavu válečného letce Arthura Geralda Donahueho hrajícího Benedicka. A protože se toto představení hrálo v rámci Mezinárodní Shakespearovské konference, která se letos konala v Praze, první otázka byla nasnadě.

Dnešního představení se zúčastní spousta významných hostů ze zahraničí, kteří se Williamem Shakespearem dlouhodobě zabývají. Cítíte před takovou reprízou větší zodpovědnost?
Když se takto zeptáte, nejde odpovědět nic jiného než ano, i když je pro herce samozřejmě závazek zahrát každé představení pokud možno co nejlépe. Důležité bude hlavně neznervóznět, budeme se snažit hrát jako vždycky, což je asi nejtěžší úkol. Kolikrát totiž přílišná snaha a nervozita škodí. Myslím, že se to může týkat i tohoto kusu, který je dost založený na improvizaci a určité herecké volnosti. Inscenace má už podle mě jistou stabilní úroveň, je netradičně pojatá, zasazená do válečné doby a zlaté éry vysílání rádia BBC. Děj se odehrává v jeho studiu, odkud se živě vysílá přenos Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic, a to mi přijde zajímavé. Ostatně podobně zajímavá byla i práce s režisérem Guyem Robertsem.

Mnoho povyku pro nic (Divadlo Bez zábradlí)

Jak na samotné zkoušení vzpomínáte?
Shakespearů jsem dělal spoustu, v tomto případě byl pro mě překvapivý právě zmíněný koncept rádiového studia, protože z BBC se tehdy opravdu vysílaly na frontu Shakespearovy hry. To mě hodně nalákalo, a pak také přístup Guye, který se Shakespearem systematicky pracuje a vládne jeho jazykem. A protože Guy česky rozumí jen do jisté míry, více se soustředil na sledování mizanscén, na pravdivost a věrohodnost situací a našeho herectví. Volnost, kterou nám dával během zkoušení, mi osobně vyhovovala. Zjistil jsem, že jde o americký způsob práce s hercem, který znám sice i z českých scén, ale ne každý režisér ho praktikuje.

Popsal byste mi tento přístup?
Je to systém, kdy se na zkouškách společně hledá a režisér nechává na herci, jakým směrem se bude ubírat, jen ho samozřejmě nějakým způsobem koriguje. Na další zkoušku pak herec přichází s domyšlenými situacemi a nabízí možnosti, jak dál. Režisér potom říká, co je a není dobré, co by se mu víc líbilo, nebo hodilo. Jde prostě o živou komunikaci mezi hercem a režisérem. Následně se pro inscenaci vytvoří určité mantinely, ve kterých se my herci můžeme svobodně pohybovat, což ale vyžaduje sehraný soubor, tedy lidi, kteří se znají a kteří umějí a hlavně chtějí pracovat podobným způsobem. Jsou režiséři pevně určující mizanscénu, tedy aranžují, kdo odkud přijde, kam půjde, a herec tak především naplňuje jeho vize. Inscenaci Mnoho povyku pro nic bych proto přirovnal například k improvizaci muzikanta na dané téma. I on má nějaké noty, které v jisté chvíli odkládá a nějakou pasáž si zahraje po svém. A právě to mi vyhovuje. Znám pár režisérů, kteří mají podobný postup při zkoušení, a s nimi vždycky rád spolupracuji. Samozřejmě je to nebezpečné v momentě, kdy se někteří herci v tomhle způsobu práce neumějí moc pohybovat a chtějí usměrňovat, pak je zkoušení trochu nevyvážené. Někomu může déle trvat, než zjistí, co po něm režisér chce. Také ne každému musí tento způsob zkoušení vyhovovat. Proto taková koncepce opravdu vyžaduje sehraný soubor nebo lidi, kteří jsou na podobné vlně.

V tomto případě to tedy byl od režiséra celkem risk, protože Divadlo Bez zábradlí stálým souborem nedisponuje…
Přesně tak. Také šlo o náročné hledání, neříkám, že ne. Během zkoušení vznikly dva ostrovy lidí. Jedni chtěli určovat mizanscénu, druhé skupině, do níž jsem patřil i já, pak vyhovovala volnost. Tohle bylo myslím dost objevné i pro Guye, je totiž zvyklý na americký způsob zkoušení. Někdy to tedy i bolelo, což je na druhou stranu také fajn - když všechno neprobíhá úplně hladce, když si herec sáhne na dno a musí sám ze sebe vydolovat nové a kolikrát zajímavé věci, o nichž třeba neměl ani tušení. Nakonec se ale všechno celkem pěkně poskládalo. První reprízy byly sice trochu dobrodružnější, teď už má však Povyk pokaždé jistou hravost. Během představení držíme texty v rukách jako v rozhlase, čteme je do mikrofonu a snažíme se postihnout i druhý a třetí plán toho, jak a co se děje v rádiu během natáčení, jak mohou být herci nervózní… Guyova koncepce poskytuje opravdu hodně plánů, s nimiž si můžeme pohrávat. Navíc herec, který zrovna nemluví, sedí vzadu na jevišti a poslouchá ostatní, což vyžaduje velkou dávku soustředěnosti a disciplíny.

vizuál k inscenaci Prolomit vlny (SpoluHra)

Máte krátce po premiéře divadelní adaptace filmu Larse von Triera Prolomit vlny. V čem podle vás tkví kouzlo této hry?
Pro mě jsou Vlny srdcová záležitost. Film jsem viděl přímo na premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, což bude dobrých 22 let, a mám na něj celkem intenzivní vzpomínku. Potkal jsem se tam tehdy před projekcí s mým kamarádem, režisérem Jiřím Pokorným. Po zhlédnutí filmu jsme se měli sejít a domluvit se na nějaké spolupráci. Po skončení projekce jsme na sebe narazili ve foyeru, oba jsme strašně řvali. Opírali jsme se o sebe, a jestli se na nás tehdy někdo díval, musel vidět celkem zvláštní patetický obraz. Nakonec jsme si nic neřekli a asi rok jsme se neviděli. Zvláštní okamžik. Viděl jsem potom i další Trierovy filmy, nikdy se mi však už žádný tolik jako tenhle nelíbil. No, a tak když přišla nabídka, nešlo ji nepřijmout. Dramatizace, o níž jsem do té doby neměl ani tušení, je podle mě sice na rozdíl od filmu už trochu hodnotící, možná je v ní také víc love story, trochu zavání odsouzením mužského světa, ale i tak jsem byl rád, že se s Vlnami aspoň takto znovu potkám. Zkoušení jsme se intenzivně věnovali dva měsíce, zkoušeli jsme ještě v den premiéry a měnili jsme i nějaké scény. Dokonce jsme dělali nějaké úpravy i po první premiéře. Inscenace se bude určitě i dále ještě vyvíjet.

Postava Jana v inscenaci prochází velkým vývojem, přičemž její představitel musí ztvárnit i dva náročné záchvaty. Jak jste pro ně hledali adekvátní míru?
To musíte hledat sám v sobě, u mě jde vždycky o dost spontánní projev, který rozhodně není naučený. Pro mě je spíš náročná práce s kovovou konstrukcí, v níž jsem ze dvou třetin představení „uvězněn“. Během jednoho záchvatu navíc padám k zemi i s touto konstrukcí, takže jsem byl ke konci zkoušek už pěkně omlácený. Dokonce mi pak všichni říkali, že to tam nemusí být, jenže já nějak cítím, že bych to měl hrát i s tímto pádem. Přijde mi důležité ukázat, jak z toho chlapa, který měl pořádnou sílu a byl macho, je najednou nemocný a bezmocný člověk. Třeba to za rok budu hrát úplně jinak, nevím… Teď to ale cítím právě takhle.

Moje tango (Studio Dva divadlo)

Zastavme se u dalšího divadla, v němž hrajete. Ve Studiu Dva divadle vás můžeme vidět dokonce v muzikálu Funny Girl…
Ano, tuto sezónu ho ale nehrajeme, protože máme Moniku Absolonovou na mateřské.

Jak vnímáte svoji muzikálovou zkušenost?
Muzikál je pro mě úplně jiný svět. Roli Nicka Arnsteina bych myslím nikdy nevzal, kdyby mě nepřemluvil Michal Hrubý (majitel Studia Dva divadla, pozn. autora), se kterým se znám roky, začínal totiž také kdysi v Divadle Komedie. Sledoval jsem jeho manažerské schopnosti. Je obdivuhodné, jak dokázal svoje divadlo vybudovat z ničeho. Nejdřív jsem mu vysvětloval, že tohle přeci nemůžu dělat, jenže on byl opačného názoru a trval na svém. Když mi pak sdělil, že Funny bude hrát Monika Absolonová, kterou jsem sice neznal, ale vždycky jsem ji vnímal nějak sympaticky - jako zdravou bezva babu nezblblou sama sebou, co navíc hezky zpívá, rozhodl jsem se to zkusit. Uklidňovalo mě i vědomí, že nepůjde o nějakou extra velkoprodukci typu Draculy nebo Jesus Christ Superstar, co se hrají ve velkých sálech. Svou roli v tom sehrálo i jméno režiséra Ondry Sokola, jeho režijní uchopení muzikálu mi bylo blízké. Je v něm obsažena ironie, která mě provází od dob mého angažmá v ústeckém Činoherním studiu a Divadle Komedie.

Co vy a zpěv?
Ve Funny Girl je naštěstí i hodně činohry, což skýtá dost zábavných hereckých možností. Kdybychom ji ale hráli například v Kongresovém centru, asi bych se i tak zbláznil. (směje se) V takhle „komorním“ prostředí je to nakonec celkem v pohodě. Upřímně, muzikál jako žánr moc nemusím. Ovšem tím, že je Funny docela vyvážená právě činohrou a že si naše inscenace dělá trochu legraci sama ze sebe, je tu vše v příjemné rovnováze. Navíc máme živou kapelu a Monika Funny vystihla úžasně. Myslím, že ji snad nemůže hrát žena, která si ze sebe neumí udělat srandu. No, a Monice byl tenhle dar dán vrchovatě. Dokáže se zasmát sama sobě, zároveň má v sobě noblesu a oboje dokáže perfektně skloubit i prodat. Vzpomínám si, jak na první čtené v malé zkušebně spustila naplno svůj part, a já myslel, že snad uteču. Říkal jsem si, co tam dělám, že nemám možnost nikdy něco takhle zazpívat. Bylo mi pak tedy slíbeno, že ji trochu zbrzdí. (směje se) Naštěstí je v příběhu za zpěvačku ona. Nick tam sice má také hudební party, ale může se přece jen trochu shodit. A nesmím zapomenout ani na aranže Kryštofa Marka, které celé představení hezky drží.

Takže díky Funny Girl jste se ve Studiu Dva divadle prozpíval k dalším inscenacím?
Ano, ke hře Petra Zelenky Věra, kterou režírovala Alice Nellis, a pak jsme se Šimonem Cabanem a Jitkou Schneiderovou nazkoušeli Moje Tango, které mě hodně baví. Máme tam živou hudbu, na akordeon nám hraje výborný Kája Mařík, navíc se s Jitkou Schneiderovou známe dlouho. Společně se Šimonem Cabanem jsme vymysleli koncept pro střídání postav, kterých hraju hned sedm. Přímo na jevišti máme ateliér a naše postavy se mění pouze náznakem. Nemusíme tak zdržovat sebe ani diváky složitými převleky, ty mimochodem navrhla Andrea Králová, mimo jeviště. S Jitkou jsme do toho šli také kvůli naší zkušenosti ze StarDance, chtěli jsme se tance znovu dotknout. Koupil jsem si tedy opět lakýrky a absolvovali jsme taneční lekce. Bylo to zase náročné, ale naplňující. Šimon hodně vycházel z nás, z našich možností, během hledání jsme se vzájemně inspirovali. 70 % představení je tedy rámcově daných, 30 % řekněme volných, kdy v mezích možností improvizujeme. Jsme na jevišti jen ve třech, já s Jitkou a hudebník, takže se musíme chtě nechtě doplňovat a slyšet na sebe, aby představení šlapalo, jak má.

Obchod na korze (Divadlo X10)

Dříve jste také hodně skládal scénickou hudbu…
V poslední době se mi bohužel třikrát za sebou stalo, že jsem musel práci na hudbě k inscenaci odmítnout, což mě strašně mrzelo. Měl jsem fakt hodně práce. Muziku totiž většinou skládám v noci, jenže teď jsem na to už neměl energii. Hudbu nepíšu do not, takže mi to déle trvá. Hraju si s tím a hned si věci nahrávám v domácím studiu, když rodina usne. Nahrávám si skoro vše sám, ale když zbydou nějaké peníze, rád si pozvu nějakého profi hudebníka, aby byl výsledek co nejlepší. V nejbližší době mě čeká hudba pro jednu inscenaci v DUP39, kterou budu dělat s Jiřím Pokorným. V září se pak přesunu do Komorní scény Ostrava, kde budu pro změnu s Jiřím zkoušet antiku. Spolu jsme pracovali už několikrát, hraju třeba v DUP39 v jeho inscenaci Obchod na korze, pro který jsem složil i muziku. Je jedním z ne mnoha režisérů, který umí muziku v divadelní inscenaci skvěle používat. Nechává se jí často inspirovat, nepoužívá ji pouze jako podkres nebo předěl mezi scénami. Díky hudbě ho napadají i různé obrazy, kolikrát třeba na dvouminutovou hudební skladbu postaví celou scénu, což je skvělé. Hudbu opravdu cítí, ale umí při tom říci i ne, a i za to jsem rád. Myslím, že se vzájemně inspirujeme. Snad i proto nám přátelství a spolupráce takhle dlouho vydržely.