Rozhovor

Michal Kocourek
V divadle nechci mít kšeftaře
[vydáno: 19.11.2019, Jiří Landa]
Pražské Divadlo Kalich slaví dvacet let od svého založení. S producentem a majitelem Michalem Kocourkem jsme se proto v povídání vrátili nejen do dob jeho založení, ale zavzpomínali i na to, jak divadelní byznys fungoval ještě před pádem totality. A samozřejmě jsme se dostali také k jeho herecké kariéře. Málokdo totiž ví, že jeho divadelní cesta začala v Divadle na Vinohradech.


Dvacetiny Divadla Kalich jste se rozhodli oslavit premiérou Moliérovy hry Lakomec. Jak probíhal výběr titulu pro tuto příležitost?
Sešlo se hned několik faktorů najednou. Pavel Zedníček s námi před dvaceti lety začínal v muzikálu Janka Ledeckého Hamlet, díky němuž vlastně Divadlo Kalich vzniklo. V průběhu let u nás Pavel nazkoušel ve dvojici s Janou Paulovou hodně rolí, všechny byly vesměs vyloženě komediální. Před lety jsem se byl na něj ale podívat v někdejším Divadle Globe na pražském Výstavišti, kde hrál úžasně Richarda III. Doslova mě uchvátil a já si přál ho ještě někdy vidět v klasické roli. Když jsme proto uvažovali, jakou hru nastudovat k našemu výročí, všechno do sebe najednou hezky zaklaplo a nápad na Lakomce byl na světě. Pavel navíc slavil sedmdesátiny, takže nebylo co řešit. Myslím, že šlo o nejlepší výběr, jaký jsme mohli udělat.

Souhlasil s vaší nabídkou hned?
Nejdříve váhal. Myslím, že si tak trochu nevěřil. Říkal, že je to hodně textu a že hru před časem v Brně nastudoval Bolek Polívka. Nejspíš mu nechtěl lézt do zelí. Mírně jsme ho tedy přesvědčovali s tím, že taková parádní role potká herce jen párkrát za život. Nakonec souhlasil a posléze si Harpagona zamiloval. K režii jsme oslovili Jakuba Nvotu, se kterým už před tím pracoval a důvěřuje mu. Pavel totiž musí mít k režisérovi naprostou důvěru, aby se otevřel a dokázal postavu vytvořit. Navíc jsme ho obklopili skvělými herci. Pro mě je vždycky nejdůležitější dát dohromady tým, který bude společná práce bavit. Nechci tu mít pouhé kšeftaře, to mě pak nebaví. I to je myslím jeden z důvodů úspěchu našeho divadla.

s Pavlem Zedníčkem bezprostředně po skončení premiérového představení Lakomec, 1. 11. 2019
s Pavlem Zedníčkem bezprostředně po skončení premiérového představení Lakomec, 1. 11. 2019


Vraťme se tedy o těch dvacet let zpět. Jak tehdy k projektu Divadla Kalich vůbec došlo?
V roce 1997 jsem se po delší době potkal s Jankem Ledeckým (Michal kdysi spolupořádal některé Jankovy koncerty, pozn. autora), který za námi přišel s tím, že napsal muzikál, ale nemá ho kde uvádět. Bylo to zrovna období po Ježíšovi (muzikál Jesus Christ Superstar, pozn. autora) a Draculovi, kdy po těchto velmi úspěšných show u nás začal porevoluční muzikálový boom lehce uvadat a několik produkcí zdaleka nenaplnilo počáteční očekávání. Nejdřív jsem obvolával různá pražská divadla, jestli by nás u sebe nenechali tak tři dny do měsíce hostovat, ale všichni nás poslali do pryč. Když jsme tedy v roce 1998 ohlásili Hamleta, pro kterého jsme se dokonce rozhodli postavit nové divadlo, všichni kolem si ťukali prstem na čelo. My to ale prostě riskli. Udělali jsme projekt s rozpočtem na 15 milionů korun, který se nakonec vyšplhal na dvojnásobek. Do toho nám odřekl generální partner, s jehož penězi jsme počítali, a tak jsme to řešili dodavatelskými úvěry a splátkovými kalendáři. Tehdy jsem své ženě řekl: „Lásko, buď to vyjde, nebo půjdeme někam chovat ovce, protože v téhle branži bych neměl co dělat.“ Naštěstí byl Hamlet úspěšný a všechno se rozjelo správným směrem.

Za jak dlouho jste stihli divadlo postavit?
Smlouvu s majiteli objektu jsme podepisovali v září 1998, tedy zhruba rok před premiérou Hamleta. Poprvé jsme kopli v únoru 1999, takže samotná realizace stavby trvala zhruba devět měsíců. Nedávno jsem objevil fotky z prvních zkoušek, které proběhly ve staveništi v srpnu 1999. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme sem pozvali všechny herce, stáli jsme před nimi v tom rozkopaném prostoru a řekli jim, že 1. listopadu zde bude premiéra Hamleta. V ten moment totiž nastalo úplné ticho. Viděl jsem v jejich očích otázky, jestli tohle myslíme opravdu vážně. Je tedy fakt, že jsme ještě týden před premiérou neměli kolaudaci. Ta ale naštěstí proběhla v klidu, takže se premiéra konala.

po premiéře inscenace Moje hra s Jiřím Bartoškou a Janem Kačerem
po premiéře inscenace Moje hra s Jiřím Bartoškou a Janem Kačerem, leden 2015


Byl Kalich koncipován pouze jako muzikálové divadlo?
Kluci z týmu takto o Kalichu původně uvažovali. Já už ale tehdy cítil, že se do budoucna divadlo nedá utáhnout jen z muzikálů, což všichni záhy pochopili. Repertoár jsme tedy postupně doplňovali činoherními tituly. První byl z Městských divadel pražských převzatý Natěrač s Janou Paulovou a Pavlem Zedníčkem, pak jsme v režii Milana Lasici nastudovali komedii Jako jedna rodina. Začali jsme tím naplňovat můj záměr co nejširšího rozptylu dramaturgie, kterou si tvoříme dodnes sami. Chceme, aby si u nás každý divák něco našel. Myslím, že se nám to daří. Za rok totiž v Praze odehrajeme 330 vyprodaných představení, plus 250 zájezdů. Například vloni jsme udělali skoro 600 představení za deset měsíců. A aby toho nebylo málo, blížící se oslavy dvacetin jsme zahájili těsně před letními prázdninami otevřením letní scény pod Žižkovskou věží. Byla úspěšná, takže už nyní ladíme příští sezónu, která bude opět sestavena z inscenací z našich tří divadel, tedy Divadla Kalich, Divadla v Rytířské a Divadla Palace, z inscenací přizvaných spřátelených scén a z pár koncertů. Snažíme se tam uvádět nejlepší inscenace, které z komediálního žánru současná divadelní Praha nabízí. Hvězdné léto pod Žižkovskou věží je vlastně takový dvouměsíční divadelní festiválek.

Co čeká Divadlo Kalich v blízké budoucnosti?
Hned po premiéře Lakomce jsme začali finalizovat již zmíněný druhý ročník Hvězdného léta, aby se mohl už letos v prosinci spustit předprodej. Současně s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem připravujeme Felliniho Silnici, která by měla mít v režii Lídy Engelové premiéru 7. dubna. Pak buď před, nebo po prázdninách uvedeme další novinku s Janou Paulovou, momentálně vybíráme ze čtyř titulů a ladíme obsazení. V létě začneme zkoušet muzikál Pokrevní bratři, kterým zahájíme 9. září novou sezónu. Režie se opět ujme Ján Ďurovčík. Máme také rozjednaný nový muzikál s Danem Landou, Ondřejem Soukupem, činoherní novinku s Petrem Kolečkem a uvažujeme o další hezké muzikálové licenci. Chceme i nadále pokračovat s jednou muzikálovou a třemi činoherními premiérami za sezónu.

Kdy jste vlastně začal být v divadle takto producentsky podnikavý?
Už na konzervatoři, kde jsem byl ve věčném sporu s profesorským sborem. Nesměli jsme totiž během studií točit ani hostovat v divadlech, všechno jsme to dělali na černo. Dostával jsem proto stále dvojky a trojky z chování, dokonce jsem byl jeden čas podmínečně vyloučen. Moji kolegové to dotáhli až tak daleko, že se jim „podařilo“ kvůli natáčení propadat i víckrát. Mně se to naštěstí vždycky nakonec podařilo nějak ukočírovat, což ovšem bylo popravdě dáno hlavně tím, že jsem zrovna v tu dobu neměl až tak časově náročné natáčení. Právě tehdy ve mně začala zrát myšlenka na vlastní divadlo. Tu po smrti mého otce posílil fakt, že jsem stál před rozhodnutím buď odejít někam na oblast, nebo čekat, jestli dostanu angažmá v Praze, kde bych ale stejně pět šest let hrál jen číšníky a sluhy, než bych se dostal k nějaké pořádné roli. Tohle nebylo nic pro mě. Už na škole jsem byl hodně podnikavý a snažil jsem se přivydělat. Když mi kolem roku 1984 Franta Ringo Čech nabídl, abych jezdil s jeho Prozatímním divadlem, šel jsem do toho.

Co vám tato zkušenost dala?
Byly za to tehdy super peníze, což pro mě začalo být důležité ve chvíli, kdy na mě po odchodu táty z velké části přešla zodpovědnost za rodinu. A také jsem během roku a půl získal mraky zkušeností. V každém městě jsme se totiž museli přizpůsobovat danému sálu. Hrál jsem tam snad všechny možné role, včetně ženských, což v divadle tohoto typu šlo. Dokonce jsem v představení Dívčí válka jednou dělal tři role najednou. Na jednu reprízu nám totiž chyběla Kazi, takže jsem ji zaskočil, i když jsem zároveň hrál Bivoje. Na jevišti jsem si tak povídal sám se sebou a postavy odlišoval pouze sundáním paruky. V této době jsem se už myšlenkou na založení vlastního divadla zabýval intenzivně.

Šla v době totality taková myšlenka opravdu uskutečnit?
Samozřejmě v omezené míře. Existovala tu různá zájezdová představení, která spadala pod dvě agentury, a to PKS – Pražské kulturní středisko a Pragokoncert. Já si tenkrát vymyslel inscenaci, která byla syntézou pantomimy, tanečního divadla, výrazového divadla a činohry, kterou se mi naprostým zázrakem podařilo prosadit právě pod Pragokoncertem. Nadrzo jsem tam přišel s tím, že mám nazkoušené super představení. Ihned mi řekli, že to asi nepůjde. Nakonec se na naši předváděčku přijelo podívat místo dvou třech lidí, co představení schvalovali, asi dvacet členů Pragokoncertu. Jejich konečný verdikt zněl: přepsat a přezkoušet, což jsme také udělali. Pak už nám inscenaci schválili. Jezdili jsme s ní téměř tři roky. No, a pak přišel rok 1989, kdy přestali mít pořadatelé peníze, zájezdová představení moc nefungovala, lidé totiž po revoluci do divadel chodili méně a méně, takže mě napadlo obohatit naši inscenaci o prvky černého divadla, a uvádět ji tak i pro turisty. Našel jsem prostor v bývalém Albatrosu, kde jsme začali hrát. Divadlo jsme pojmenovali ACT, což dvojznačně vyjadřovalo akt a All Colours Theatre, tedy všechny barvy divadla. Začínali s námi například Yvetta Blanarovičová, Martina Menšíková a další kolegové, pár měsíců i tehdy ještě neznámá Lucka Bílá. V Albatrosu jsme zůstali asi dva roky, odehráli jsme tam skoro 400 představení, jenže pak jsme kvůli privatizaci o prostor přišli.

Hledali jste nějaký nový?
Dali jsme si nucenou pauzu, během níž jsem na Jižním Městě založil hudební klub, v té době jeden z největších v Praze. Moje kamarády, co se mnou hráli v divadle, jsem tedy zaměstnal za barem, aby nebyli bez práce. Tohle byl takový mezičlánek. Po několika měsících hledání jsem si vzpomněl na prostor Divadelního ústavu v Celetné, který jsme přetvořili v divadelní sál a který mě napadlo pojmenovat podle ulice, v níž sídlí. V Divadle v Celetné jsme tedy začali hrát moje představení, zůstali jsme tam necelé dva roky a myslel jsem, že budeme pokračovat dál, jenže přišel podobný model jako kdysi v Albatrosu. Tehdejší ředitel Divadelního ústavu Jiří Srstka nás podporoval, jenže byl zvolený ředitelem Národního divadla, a nová ředitelka nám nebyla nakloněna. Byla spřízněna s bratry Janem a Danielem Dvořákovými, kteří měli svoji agenturu, v níž dělali například i loutkového Dona Giovanniho. Ten prostor jim přišel atraktivní a chtěli tam za každou cenu hrát. Dodnes si pamatuji, jak jsme s panem Danielem Dvořákem seděli a já mu navrhoval, abychom se dohodli, že se budeme střídat například na krátký a dlouhý týden. Dost nevybíravě mě odmítl. A bylo. Museli jsme tedy odejít.

po premiéře inscenace Božská Sarah s Ivou Janžurovou
po premiéře inscenace Božská Sarah s Ivou Janžurovou, prosinec 2015


Tehdy už vedly vaše kroky k Divadlu v Rytířské?
Přesně tak, což byl dříve Dům ruské vědy a kultury, kde hrál svoje představení Michal Nesvadba. Ten už tam ale smlouvu neprodloužil, a tak jsme se do Divadla v Rytířské přestěhovali. Hrajeme v něm od roku 1992 a doteď jsme tu odehráli přes osm a půl tisíce repríz našich inscenací. Od začátku našeho působení ale bohužel probíhaly spory o vlastnictví budovy, které pro nás nakonec dopadly dobře, i když mám tedy kvůli nim nakonec místo dvou hned tři divadla.

Jak to?
V roce 2006 totiž nastalo období, kdy nám majitelé nemohli prodloužit smlouvu, protože nebylo jasné, jak soud o dům dopadne. Opět jsme se tedy dali do hledání a právě v té době se hodně řešilo bývalé Divadlo Jiřího Grossmanna, kde se střídalo hned několik souborů. Po smrti Miloslava Šimka se totiž divadlo různě pronajímalo, čímž došlo k jeho hodně velké devastaci. Správce budovy proto vypsal výběrové řízení, do něhož jsem se přihlásil. V listopadu 2006 jsme ho vyhráli a shodou okolností soud o Rytířskou byl 28. prosince, který dopadl pro majitele dobře. Hned na to mi 3. ledna proto volali, jestli si Rytířskou zase nechci pronajmout. Tak jsem tedy úplně náhodou přišel k dalšímu divadlu, dnešnímu Divadlu Palace. Všechny tři provozuji dodnes.

po premiéře muzikálu Voda (a krev) nad vodou
po premiéře muzikálu Voda (a krev) nad vodou, září 2019


Zatím jsme hovořili o vaší producentské činnosti. Pojďme se však na závěr zastavit i u herectví. Jak došlo například k vašemu hostování v Divadle na Vinohradech?
Díky režisérovi Jaroslavu Dudkovi, se kterým jsem tehdy hodně točil. Navíc jsme shodou okolností bydleli v Ibsenově ulici, což je v podstatě hned vedle divadelního klubu divadla, kam jsem tátovi chodil pro pivo. Už tam jsem se s herci dával do řeči, takže si mě pak do divadla rádi vzali. Bylo to moje první setkání s divadlem. O několik let později jsem si ještě zahrál na doporučení Luďka Kopřivy v Divadle E. F. Buriana.

Kolik inscenací jste v Divadle na Vinohradech nazkoušel?
Jestli si to dobře pamatuji, bylo jich myslím pět. Šlo například o inscenace her Čas nočního světla nebo Strakonický dudák. Vzpomínám si na zvláštní hezkou atmosféru, která v divadle panovala. Cítil jsem kolem sebe skvělé lidi. Byli to absolutní profesionálové, kteří se ke mně chovali velmi vstřícně, učili mě, věnovali mi svůj čas, a když mi něco nešlo, pomáhali. Cítil jsem se tam jako v rodině, možná i proto jsem měl herectví v dětském věku tak rád.

v dětské roli ve filmu Což takhle dát si špenát
v dětské roli ve filmu Což takhle dát si špenát "jako malý Vladimír Menšík" (1977)


Vybavujete si ještě něco ze zkoušení některé z inscenací?
Byl jsem tehdy malý, takže těch vzpomínek moc není. Ale třeba Čas nočního světla jsme zkoušeli přesně v období, kdy jsem točil film Což takhle dát si špenát? Když jsem totiž při natáčení kvůli jedné scéně přeskakoval plot, zakopl jsem a spadl asi ze dvou metrů na ruku, kterou jsem si ošklivě zlomil. No, a právě tohle představení jsem k radosti všech zkoušel s rukou v sádře. Dodnes si pamatuji, jak jsem miloval zákulisí divadla, jak jsem stále chodil po chodbách, byl často u rekvizitářů, v kostymérně, lezl do šaten a skladů… Vůně divadla mě už tehdy pohlcovala. Dohromady jsem od svých čtyř do čtyřiadvaceti let odehrál asi 70 filmových, televizních a divadelních rolí, což je celkem velká porce. Na základce mi kvůli tomu říkali středoškolák, protože jsem tam chodil jen ve středu. Pořád jsem točil. Jenže najednou přišel moment, kdy jsem přestával mít z hraní radost, láska k divadlu mi však zůstala. Teď jsem rád hlavně v jeho zákulisí, rád vnímám energii večerních představení. Každá inscenace má navíc nějaký svůj příběh, který v daném divadle zůstává. Takže pokud se mě někdy zmocní nostalgie, sednu si do hlediště prázdného divadla, všechno si zpětně promítám a vnímám tu velmi pozitivní atmosféru, kterou tady všichni ti naši skvělí herci, herečky, zpěváci a zpěvačky po sobě zanechávají.
.
.......................................................
Richard Kocourek, Lenka Hatašová (profilové foto)

Další rozhovory

Moc a bezmoc
(rozhovor s: Jitka Jílková, 30.10.2019)