Rozhovor

Pracuji v pětiletkách
[vydáno: 11.4.2019, Jiří Landa]
V současné době můžeme Filipa Cíla vídat na prknech dvou pražských divadel, a to v inscenacích Divadla v Dlouhé a Divadla v Řeznické. Na posledně jmenované scéně mělo nedávno premiéru nastudování hry Matthewa Lombarda Ve smyčce, kde po boku Nely Boudové hraje jednu z hlavních rolí, mistra střihu Dannyho Millera. U této novinky také začalo naše povídání.


O čem hra Ve smyčce vypráví?
Jde o vtipně napsaný text inspirovaný skutečnou událostí. Hra vychází ze situace, kdy jedna kdysi velmi slavná herečka, hvězda West Endu, Tallulah Bankhead přichází do studia namluvit postsynchrony svého posledního filmu. Má vlastně natočit jen jednu jedinou větu, je však úplně opilá. Hodinu a půl není schopná tuhle větu pořádně vyslovit, aby byla použitelná, což střihače Dannyho Millera, kterého hraju já, dohání k šílenství.

Došlo ve hře k nějakým dramaturgickým změnám?
Role Tallulah Bankhead je původně psaná pro třiašedesátiletou herečku, což je ovšem věk, který by Nele Boudové nikdo nevěřil, takže jsme hlavní postavu museli omladit. Žádné další zásadnější změny se jinak nedělaly. Už ale jen představa, že je to příběh o jedné větě, kvůli níž se sejde několik lidí a tráví spolu ve studiu nesmyslné množství času, je pro mě neskutečně absurdní. Za normálních okolností by šli všichni za pět minut domů. Danny a Tallulah se během natáčení, té hodiny a půl reálného času, začnou více poznávat a nakonec zjistí, že oba spojuje mnohem víc, než by si mysleli. Danny je celkem akurátní a sešněrovaný člověk s exaktní mluvou, vlastně je trochu mým protipólem. Od samého začátku je také jasné, že jde o velkého profíka v oboru, ovšem Tallulah prokoukne jeho emoční masku, a proto ji Danny začne zajímat…

Ve smyčce - Divadlo v Řeznické
Ve smyčce - Divadlo v Řeznické


Jaké otázky jste si položil po prvním přečtení této hry?
Poprvé jsem ji četl s tím, že budu hrát Steva, takže jsem se na ni díval z pozice zvukaře sledujícího celé dění pouze zpovzdálí. Jde o postavu, která sice do děje tolik nezasahuje, ale je tam víceméně stále přítomna. Divák může ve Stevovi vidět sám sebe a představovat si, jak na něj celý rozhovor těch dvou asi musí působit. Navíc inscenaci drží při zemi svým praktickým chováním. Steva ale nakonec hraje Zdeněk Velen. Ještě před začátkem zkoušení totiž došlo ke změnám, takže mi byla nabídnuta role Dannyho. Hru jsem pak logicky začal číst s úplně jiným pohledem. A co mě napadlo jako první? Asi to, že kdo bude hrát herečku Tallulah Bankhead, bude mít ohromně těžkou úlohu.

Proč?
Nebyla totiž vůbec jednoduchou osobností a herečka, která ji má věrohodně ztvárnit, musí zvládnout uhrát dost vypjaté situace. Navíc, třeba já toho na začátku zkoušení o Tallulah Bankhead moc nevěděl. Znal jsem jen její jméno, nedokázal jsem si ji však zařadit do souvislostí. Je mi proto jasné, že ji tady v Čechách lidé nemusejí vůbec znát. Ale už to, že se Řeznická rozhodla přiblížit osobnost této nejslavnější americké hvězdy z 20. let minulého století v Londýně, mi přijde hodně cenné.

Co jste díky tomuto zkoušení poznal nového?
Tak především můžu říci, že jsem ještě s žádnou ženskou zatím nestrávil tolik času jako s Tallulah Bankhead, potažmo pak s Nelou Boudovou při zkoušení. (směje se) O Tallulah jsem si chtěl totiž najít co nejvíc dostupných informací. Nečekal jsem ale, že to bude v tomto případě až tak složité, není snadno vyhledatelná, čemuž moc nerozumím. Samozřejmě jsou k dispozici nějaké fotky, filmy, hrála například i u Hitchcocka, měla být dokonce nominována na Oscara, což se nakonec nestalo, protože ji lidé kvůli jejímu chování nesnášeli. Na všechny křičela, byla alkoholička, pila dokonce i během natáčení na place. Četl jsem synopse jejích filmů, načítal informace z internetu a knížek, fakt mě to strašně chytlo. Baví mě rozebírat nejrůznější detaily a situace. A pokud je hra inspirována skutečnou událostí, jako tomu bylo v našem případě, platí to dvojnásobně. Text jsme si mohli rozebrat hezky na prvočástice, a pak ho díky režisérovi Jakubovi Nvotovi zase složit do celku, kterému jsem porozuměl.

Jak dlouho jste zkoušeli?
Zpočátku jsem byl trochu vystresovaný, protože jsme dostali hru o 39 stranách, která jich má dneska po škrtech necelých 37, a zkoušet jsme měli začít až poslední týden v únoru, přičemž na začátku dubna byla premiéra. Takže jen měsíc a týden. S Nelou jsme se tedy domluvili, že se budeme scházet s předstihem a text si pročítat. Několikrát jsme se potkali třeba jen na hodinku mezi nějakou jinou prací, abychom si hru přelouskali. Když se pak začalo zkoušet, nasadili jsme celkem zběsilé tempo a všechno do sebe najednou hezky zapadlo. Podobnou praxi jsem si vyzkoušel už při Odvolání, které mělo premiéru koncem listopadu 2016. Mirek Táborský mi text poslal už v červnu, protože věděl, že letím na Sicílii, kde jsem tak měl možnost si ho v klidu u moře pročítat, což bylo super.

Odvolání - Divadlo v Řeznické
Odvolání - Divadlo v Řeznické


Zmínil jste se o hře Billa C. Davise Odvolání, kterou režíroval Miroslav Táborský. Jaké to je, když je jeden z herců zároveň režisérem?
Už jsem tohle svým způsobem zažil při zkoušení v Divadle v Dlouhé, kde Mirek Hanuš, který v představení hrál, společně s Honzou Bornou režíroval 407 gramů z Bohumila Hrabala, takže to pro mě nebyla až tak nová situace. Přípravy Odvolání musely být určitě mnohem komplikovanější pro Mirka Táborského. Jeho proměny z herce do režiséra jsem samozřejmě očekával, počítal jsem s tím, že bude občas těkat očima. Za několik zkoušek jsem už přesně věděl, kdy se na mě dívá jako herec a kdy jako režisér. Vždycky jsme si hru nejdříve projeli jako herci, pak byla pauza a v šatně, až si Mirek všechny postřehy pěkně poskládal v hlavě, jsme měly připomínky od režiséra. Musím se ale přiznat, zkoušení Odvolání pro mě bylo hodně náročné.

V čem především?
Poslední dny zkoušek jsem měl vlastně docela radost, že budeme mít konečně premiéru a Odvolání začneme „jen“ hrát. Už jsem chytal zvláštní paralelu s postavou Marka Dolsona, vztáhnul jsem si ho na sebe tolik, že mi to přišlo až nebezpečné. Marek totiž zažil strašně moc věcí jako já a začínal mi lézt do života. Po premiéře jsem se pak od něj snažil co nejvíc oprostit, čímž se mi ulevilo. Když to nadnesu, možná by stačil ještě týden zkoušení a zbláznil bych se. Tyhle stavy jsem si hodně kompenzoval tancem, badmintonem nebo fitkem. Taky jsem chodil se psem běhat do Divoké Šárky. Někdy jsem musel sportovat opravdu velmi často. (směje se)

Přemýšlel jste tedy po přečtení textu, jestli roli Marka Dolsona vůbec přijmout?
Tím, že si mě Mirek do této role nějakým řízením osudu přímo vybral, jsem se nerozhodoval ani chvíli a nadšeně jsem souhlasil. Když jsem si ale text poprvé přečetl, měl jsem hrozné nutkání se rozbrečet. Četl jsem totiž ještě neproškrtaný scénář v syrovém stavu a překlad na mě působil hodně literárně až knižně. Textu jsem navíc ani moc nerozuměl. Nešel mi ani pořádně číst, takže jsem si neuměl představit, jak tyto věty budu říkat na jevišti. Byl jsem z toho trochu nešťastný, ale Mirek mě uklidnil, text jsme začali upravovat, pilovat a nakonec z toho bylo jedno z nejlepších a nejzajímavějších zkoušení, co jsem kdy zažil.

Jaká část příprav vás nejvíc bavila?
Vždy mě hodně baví začátky, prostě čtení, kdy se ještě nehraje. Podle mě by se každá hra měla nejdřív umět pořádně hezky číst, protože až teprve pak můžete postavu dobře zahrát. Přijde mi blbost jít s textem na jeviště po týdnu čtených zkoušek. Na takové zkoušení bych asi musel dlouho zvykat. Mirek mě navedl na hezký styl práce, který sice nejde praktikovat u všech her, ale v tomto případě se mi osvědčil.

Popsal byste mi ho?
Odvolání je vlastně dialog, chcete-li rozhovor dvou chytrých chlapů, který prostě musí šlapat. Na jeviště Divadla v Řeznické jsme se proto dostali asi až osm dní před premiérou. Měsíc jsme strávili na baru divadla, kde jsme si text četli stále dokola. Seděli jsme naproti sobě a jeli ho jako slovní ping-pong. Až když jsme ho uměli opravdu brilantně, Mirek zavelel a přesunuli jsme se na jeviště. Během několika dnů se inscenace celá postavila, udělala se aranž a všechno do sebe krásně zaklaplo jako puzzle. Jsem moc rád, že lidé mají naši inscenaci tak rádi.

Vzpomenete si na nějakou výjimečnou reprízu Odvolání?
Bylo jich více. Nikdy třeba nezapomenu, když jsme ho hráli na Hájích v Komunitním centru Matky Terezy pro čtyři sta věřících. Po skončení všichni tleskali deset minut ve stoje, a pak za námi někteří diváci přišli a říkali, že si v semináři zažili něco podobného. Mirka také po jedné z repríz oslovil pan farář z Olomouce, kterému se Odvolání strašně líbilo. Zeptal se ho, zda by mu mohl požehnat, což pak také udělal a popřál mu hezkou práci.

Třetí inscenaci, kterou jste v Divadle v Řeznické nastudoval, byly Útěky, opět z pera Billa C. Davise. Ty se ovšem hrály jen necelou sezónu…
Ale i tak šlo o zajímavou zkušenost. Poprvé jsem totiž zkoušel hru, respektive inscenaci, odehrávající se v reálném čase. Nebyl tam žádný časový skok. Když se nad tím zpětně zamyslím, bylo asi hrozně těžké udržet pozornost té hodinu a půl dlouhé konverzace. Příprava na takové typy her by se prostě neměla podceňovat… Samozřejmě se i z tohoto zkoušení snažím vzít jen to nejlepší, což je určitě setkání s Jitkou Smutnou a Zdeňkem Velenem. Bylo by fajn, kdyby v divadle vždycky vznikla inscenace s pevným režijním konceptem a vedením. Útěky by si to zasloužily.

Útěky - Divadlo v Řeznické
Útěky - Divadlo v Řeznické


Divadlo v Řeznické disponuje velmi malým prostorem. Musel jste si na něj zvykat?
Jasně. Zaprvé jsem byl, když to přeženu, během zkoušení Odvolání de facto ještě amatér. Divadlo hraju teprve asi pět let, nedostudoval jsem ani konzervatoř. Před tím jsem měl divadelní zkušenosti jen z Divadla v Dlouhé, což je klasické kukátkové divadlo. V Řeznické jsem najednou mohl hrát v neskutečně nízké intenzitě, a to mě zpočátku hodně bavilo. Jenže pak jsem z toho naopak dostal strach, ale naštěstí jsem měl vedle sebe Mirka Táborského, který mi ve všem hodně radil a uklidňoval mě. Myslím, že už mi nikdo, co se týče herectví, neporadí tolik jako on. Potkal jsem ho v pravou chvíli jako herce, kolegu i režiséra zároveň. Nasměroval mě na takovou cestu, že bych musel být hodně hloupý, kdybych se na ní ztratil.

Proč jste nedokončil konzervatoř?
Byl jsem hloupý. Klasika. Nedodělal jsem ji, protože jsem točil seriál Zdivočelá země a díky svému pochybení jsem si zameškané hodiny nenechal u profesorů omluvit. Prostě jsem kašlal na omluvenky, což se mi vymstilo. Na tyhle věci jsem byl dřív dost flink.

Mnoho povyku pro nic - Divadlo v Dlouhé
Mnoho povyku pro nic - Divadlo v Dlouhé


Říkáte, že se herectví věnujete necelých pět let. V jaké inscenaci jste hrál poprvé?
Moje první setkání s divadlem bylo v roce 2012 v amatérském seskupení TotO Divadlo, kde jsme dělali od mého oblíbeného spisovatele Borise Viana Srdcerváče. Jde o jeho poslední nedopsaný román, hráli jsme to rok v Rock Café. Pak jsem šel na casting do Divadla v Dlouhé, kde se měl myslím zkoušet Hamlet. Potřebovali rozšířit stavy a mě si vybrali. Nakonec ale z Hamleta sešlo, místo něj byla nasazena jiná Shakespearova hra, komedie Mnoho povyku pro nic. A tak se to začalo nabalovat.

Vyhýbal jste se divadlu záměrně kvůli vašemu zaneprázdnění u filmu a televize?
Ne, ne. To vůbec, jen nepřišla žádná nabídka. Teď zase pro změnu tolik netočím, ale mám najednou víc divadelních příležitostí. Zřejmě pracuji na pětiletky, jak by se řeklo dříve. (směje se) Měl jsem úspěšnou filmovou pětiletku, teď si vybírám zase tu divadelní. Uvidíme, jak to bude dál.

Jak jste se cítil coby nováček v souboru Divadla v Dlouhé, kde se lidé znají přes dvě desítky let?
Asi jsem vypadal jako „Alenka v říši divů“. Bohatství Divadla v Dlouhé tkví mimo jiné v umění herců hrát hned na několik hudebních nástrojů. A protože mám kapelu a muzika mě baví, mohl jsem se v Dlouhé začít pořádně realizovat. Pracuje se tam totiž stylem, že pokud je potřeba v inscenaci použít nějaký hudební nástroj, někdo si to vezme a naučí se na něj. Hraju například na kytaru, na housle a na další nástroje. Díky Hrabalovi jsem po letech zase začal chodit na housle, v Úsměvech idiotů jsem měl pro změnu „na starosti“ i kontrabas. Myslím, že právě i díky hudbě mě vzali mezi sebe a že jsem se tam za chvíli cítil jako ryba ve vodě.

407 gramů z Bohumila Hrabala - Divadlo v Dlouhé
407 gramů z Bohumila Hrabala - Divadlo v Dlouhé


Hrajete také ve dvou zájezdových představeních. Co vám dávají?
Jezdím napříč republikou, a to hlavně se Simonou Stašovou se Skleněným zvěřincem Tennessee Williamse a s Drobečky z perníku Neila Simona. Dříve jsme měli třeba i tři výjezdy měsíčně, teď už jen jeden. Moc rád cestuju, miluji jízdu vlakem. Koupil jsem si In Kartu 50 %. Když mám ten den volno, nasednu na vlak a jedu do daného místa třeba hned dopoledne. Projdu se městem, dám si oběd, kafčo, zopakuji si text, zajdu si například do galerie, pak si v klidu prohlédnu divadlo. Udělám si prostě hezký výlet, vyhovuje mi mít čas sám na sebe. Zatím nemám rodinu, tak si to můžu dovolit.

Na závěr jednoduchá otázka. Čím je pro vás po těch pěti letech divadelní herectví?
Jednodušší otázku jste si fakt na závěr nemohl nechat. (směje se) Ale asi jsem zjistil, že pokud se člověk snaží divadlo dělat poctivě, je to docela žrout času. Na každé zkoušení se totiž snažím opravdu hodně poctivě připravovat. Třeba před Odvoláním jsem chodil na mše do kostelů. Byl jsem například v Libocké faře, ale i v malém kostelíčku v Ostružné, kde jsme byli s přítelkyní na prázdninách. Na textech v Divadle v Řeznické je prostě fajn, že se v nich dá dost hnípat, což mé povaze vyhovuje. Ostatně moje přítelkyně by vám o tom mohla dlouze vyprávět...
.......................................................
foto z inscenací 407 gramů z Bohumila Hrabala a Mnoho povyku pro nic: Martin Špelda
foto z inscenací Odvolání, Útěky a Ve smyčce: archiv Divadla v Řeznické