Rozhovor

Divadlo do mě vlévá život
vydáno: 20.4.2007, Jiří Landa
foto: foto: archiv Věry Hlaváčkové a Jihočeského divadla
Letošní rok se pro ni stal mimořádně úspěšným. Získala Jihočeskou Thálii a za stejnou roli se objevila také v širších nominacích za nejlepší ženský herecký výkon v oboru činohra cen Thálie 2006. Na naši schůzku do jedné z českobudějovických kaváren přijela, stejně jako já, z Prahy. „Vidíte vlastně jsme se mohli setkat tam. V Praze se teď totiž pohybuji poměrně často - i několikrát týdně,“ sdělila mi herečka Věra Hlaváčková těsně po svém příchodu. A právě touto aktuální informací se začalo i naše povídání...


Proč jezdíte tak často do našeho hlavního města?
Kvůli práci. V Divadle v Řeznické připravujeme inscenaci hry současné skotské dramatičky Sue Glover Tulení žena, kde budu hrát například po boku Zdeny Hadrbolcové a Marie Málkové. Celé to režíruje Tomáš Svoboda, který si na mě vzpomněl z naší dřívější spolupráce v Jihočeském divadle a nabídl mi roli matky. Premiéra je naplánována na druhou polovinu května a už se na ni celkem těším.

Co pro vás toto hostování znamená?
Je to určitě zajímavá zkušenost a také skvělá možnost se alespoň na chvíli dostat mezi herce, kteří dělají divadlo zase trochu jinak. Když totiž pracujete pořád se stejnými lidmi, po určité době to chtě nechtě začne zavánět stereotypem. Zpočátku jsem sice ve společnosti tak uznávaných hereček byla nejistá a při první čtené zkoušce se mi dokonce klepal hlas, ale teď už jsem v pohodě a cítím se příjemně. Doufám také, že mě Tulení žena vybaví i novými impulsy do další herecké práce.

Hrajete ráda v komorním prostoru, kterým právě Divadlo v Řeznické disponuje?
Čím jsem starší, tím je pro mě tento blízký kontakt s divákem příjemnější. Můžu hrát třeba jenom očima, hovořit nejrůznějšími odstíny hlasu a hlavně nepotřebuji vytvářet velká divadelní gesta. Práce na velkém jevišti jsem si užila dost už v době svých divadelních začátků v brněnském Mahenově divadle, a tak si této zvláštní intimity komorního prostoru v současnosti ráda užívám i při představeních Jihočeského divadla na jeho malé scéně.

Kdy jste poprvé pocítila, že potřebujete dělat i tento jiný styl divadla?
Ve chvíli, kdy jsem se začala nacházet. Dlouho jsem totiž zůstávala ztřeštěnou holkou a možná i proto se dneska ze svého věku tak raduji. Mám pocit, že se díky příchodu čtyřicítky už konečně sama se sebou vyrovnávám a trochu si snad i rozumím.

Jak jste prožívala období, kdy vám začali režiséři nabízet místo rolí mladých dívek postavy zralých žen?
Mně to nepřišlo divné, protože jsem vlastně nikdy nehrála typické naivky. Už v době svých začátků mi byly svěřovány role vyzrálých žen, což bylo způsobeno hlavně mojí vizáží. Navíc od chvíle, kdy jsem se stala skutečnou matkou, se na takové role vysloveně těším. Vždyť postavy matek v sobě nesou skoro pokaždé strašnou spoustu dramatických konfliktů a rozšiřují vám spektrum lásky navíc o i cit mateřský. Je tedy mnohem víc o čem hrát, než v rolích mladičkých dívenek.

Zmínila jste se o svém mateřství. Nescházelo vám v období těhotenství divadlo?
Hrozně moc! Někdy jsem se kvůli tomu dokonce cítila jako krkavčí matka. V té době jsem myslela, že se snad zblázním. Stále ve mně hlodal pocit, že nemám žádné vnitřní soukromí, že pořád někomu jen sloužím, uklízím a chodím se psem... Já to sice dělala ráda, ale chyběl mi můj druhý svět, na který jsem byla zvyklá. Postrádala jsem to ustavičné přemýšlení o roli nebo o tom, co mě čeká nového v práci. Ale hlavně mi připadalo, že se vůbec duševně nevyvíjím.

Rozhodla jste se tuto situaci nějak řešit?
Terezku jsem dala ve čtrnácti měsících do jeslí a já nastoupila do práce. Po mírném rozjezdu jsem pak nabrala plyn a jela šest let naplno. Dceři se naštěstí v jeslích hned zalíbilo, a tak jsem vůči ní neměla ani žádné výčitky svědomí. Všechno se to tehdy celkem příjemně propojilo a vyřešilo.

Jak jste se cítila po dvouleté pauze na jevišti?
Měla jsem pocit, že tam vůbec nepatřím. Najednou mi totiž přišlo strašně divné, že bych měla hrát úplně jiného člověka. Připadala jsem si jako cizinec a nevěděla, jak se dostat do normálu. Mojí první rolí po mateřské byla jedna ze sester v pohádce o Popelce, díky které jsem se mohla zlehka rozkoukat a psychicky se pořádně připravit na ztvárňování náročnějších postav. Bylo také zapotřebí, abych více trénovala mozek, protože mi za ty dva roky pořádně zlenivěl. V prvním týdnu mě dokonce napadaly myšlenky, že jsem herectví úplně zapomněla, protože mi dělalo problém snad skoro všechno.

V čem zásadním se lišil vstup na jeviště po mateřské od toho úplně prvního po studiu na konzervatoři?
Tehdy mi bylo dvacet let a já si připadala jako nadupaný kůň plný síly, který je připravený ke stratu - jen otevřít ta dvířka. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla dělat něco špatně. Byla jsem přesvědčena, že dobiji celý divadelní svět a stane se ze mě hvězda. Až postupně jsem začala chápat, jak málo umím a že divadlo je něco zcela jiného než škola. Naštěstí mě potkala spousta zajímavých hereckých příležitostí, na kterých jsem se mohla zdokonalovat. Má první velká role po absolvování brněnské konzervatoře byla v hradeckém Klicperově divadle. Hrála jsem Forestiérovou v Maupassantově Miláčkovi.

Podporovali vás rodiče v rozhodnutí stát se herečkou?
Vůbec. Maminka mi dokonce vždycky tvrdila, že dělám zbytečné zaměstnání, při kterém se budu jen neustále trápit. Nikdy nechodila na mé premiéry a na jevišti mě viděla pouze čtyřikrát. Naposledy byla na představení Krásky z Leenane, díky které jsem ji, alespoň doufám, snad konečně trochu přesvědčila o zajímavosti a smysluplnosti mého povolání.

Jak vnímáte fakt, že maminka vaši profesi neuznává?
Právě i díky tomuto jejímu názoru mezi námi dříve docházelo k častým sporům a vznikala tak celá řada nejrůznějších nedorozumění. Dodnes si sice moc nerozumíme, ale máme se rády. A to i přesto, že každá vidíme svět ze zcela jiného úhlu pohledu.

Vynahrazuje vám absenci rodinných příslušníků na představeních alespoň manžel?
Jasně! Hodně mě podporuje a vždycky mi drží pěsti. Nevynechá jedinou premiéru a pokaždé má pro mě krásnou kytici růží a popremiérové láskyplné objetí.

Dovede vás i zkritizovat?
Ano, ale já to těsně po premiéře nikdy nechci slyšet. Je to totiž jediný večer, kdy si můžu vychutnat onen slastný pocit naprostého klidu a uvolnění. Už si na to zvykl, a tak mi své případné postřehy a připomínky sděluje až druhý den.


Vraťme se ale k vašim divadelním začátkům, od kterých jsme se trochu vzdálili...
V Hradci Králové jsem zůstala tři sezóny, a pak přišla nabídka z Národního divadla v Brně, kde mě také zastihlo úžasné období listopadové revoluce. Jezdili jsme do pražského Národního divadla pro nejrůznější letáky a hovořili k lidem přímo na ulicích. Jednalo se o krásnou dobu plnou až neskutečné euforie. Když se pak v Brně změnilo umělecké vedení, nebyla mi prodloužena smlouva a já se i díky tomu rozhodla odstěhovat za svým partnerem do Českých Budějovic.

Jak vypadalo vaše namlouvání s Jihočeským divadlem?
Jiří Šesták mi hned po mém příchodu na jih nabídl angažmá, ale já se rozhodla vstoupit do nového projektu Vaška Martince. Naše seskupení vystupovalo pod značkou Divadlo M a jednalo se o zvláštní typ pohybového divadla. Prožila jsem tak hrozně krásné dva roky.

Jaké inscenace jste hráli?
Jako první se mi vždy vybaví například Večer tříkrálový. Byla to sice činohra, ale celé představení se zakládalo hlavně na pohybu a propracované choreografii. Dělali jsme také spoustu zajímavých představení s Lumírem Tučkem. Celý soubor byl velmi intenzivně propojen a to jak v duchovním, tak v pracovním slova smyslu. Přestože se jednalo o skvělé období, přineslo mi také jednu velkou nepříjemnost. Při představení na mezinárodním festivalu jsem nešťastně spadla na záda a zlomila si páteř.

Mohla byste se o této události zmínit podrobněji?
Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo stát. Prostě mi asi najednou úplně vypnulo myšlení. Zcela přesně si vybavuji okamžik, kdy jsem vyskočila do vzduchu a až nahoře se zkratkovitě rozhodla, že udělám salto. Jenže v tu chvíli jsem už neměla potřebnou výšku ani rychlost... Po převozu do nemocnice zjistili, že mám naštípnutý pátý hrudní obratel a zlomené plotýnky, což mě na osm měsíců zcela vyřadilo z provozu. Od té doby nevěřím svým rukám, bojím se udělat třeba i hvězdu.

A věříte svým hereckým partnerům v momentech, kdy jste v některých představeních odkázána na jejich fyzickou sílu a postřeh?
Určitě. Obavy z jejich případného selhání nikdy nemívám. Vždycky si ale dávám instinktivně pozor, abych se nějakým způsobem jistila.

Proč jste z Divadla M nakonec odešla?
Ale já neodešla! Město se jednoho dne rozhodlo náš soubor zrušit, protože na jeho provoz prý nebyly finance. Čtyři měsíce jsme stávkovali, chodili po městě a diskutovali s lidmi. Velkou odezvu jsme tenkrát pociťovali hlavně od studentů. Nakonec ale celé naše snažení stejně dopadlo špatně a definitivně nás rozpustili. A tehdy mi hodně pomohl Jirka Šesták, který zopakoval svoji nabídku na angažmá a já si ji už nedovolila nepřijmout.

V Jihočeském divadle působíte již třináctou sezónu, která je zároveň i vaší nejúspěšnější. Získala jste Jihočeskou Thálii a ocitla se v širších nominacích na cenu Thálie 2006. Přikládáte těmto oceněním nějakou váhu?
Herecká asociace v buletinu k Tháliím napsala, že mé Maureen na konci představení zcela zmrtví oči. Nebyl to úmysl, ale je fakt, že se ji snažím hrát tak, aby z ní nakonec vyprchal veškerý život. A když teď dostávám tyto ceny, cítím, jak je do mě tento život zase krásně vléván. Ačkoli jsou pozitivní reakce diváků nenahraditelné, pocit, že si vašeho výkonu všimla i odborná veřejnost, je také celkem příjemný.

Co konkrétně pro vás role Maureen znamená?
Když jsem hru Martina McDonagha Kráska z Leenane poprvé dočetla, poděkovala jsem našemu uměleckému šéfovi za tak krásný dárek. Jedná se totiž o perfektně napsaný příběh s koncertem pro dvě herečky, v němž je navíc i skvěle vykreslena touha čtyřicetileté ženy po lásce. Maureen má v sobě obrovské vnitřní napětí způsobené hlavně její sexuální a citovou frustrací, z čehož pak vzniká velké drama. Takže jsem na ni musela jít opravdu velmi opatrně.

Jak jste se s Maureen sžívala?
Snažila jsem se na ni dívat svrchu a také hodně diskutovat s režisérem Michalem Langem. Musím říci, že jsme si dost porozuměli. Už na čtených zkouškách jsem přišla například na to, že moje Maureen bude mít tik, poněvadž se její vnitřní neklid musí zákonitě nějak projevovat i navenek. S Michalem jsme se také shodli, že je zapotřebí celou inscenaci vystavit tak, aby pořád něčím překvapovala. Ono je to sice v té hře všechno napsané, ale potřebuje se to umět správně rozklíčovat a zachovat jakýsi oblouk napětí, aby divák zůstával v neustálém střehu. Do Maureen se samozřejmě promítly i mé osobní zkušenosti s muži a maminkou, i když byly třeba úplně jiného druhu.

Váš repertoár čítá postavy nejrůznějších charakterů. Které z nich vám jsou nejbližší?
Nejraději vyhledávám role, které mě nutí přemýšlet o tom, jaká ta postava je, co cítí a jak by se dala nejlépe "vyrobit". A protože mám ráda i legraci, nacházím se hlavně v tragikomediích. Postavy typu již několikrát zmiňované Maureen z Krásky z Leenane nebo také Eileen z Mrzáka inishmaanského, kterého hrajeme na scéně Malého divadla, mě zajímají asi ze všeho nejvíc, přestože jsou samozřejmě i těmi nejnáročnější.

Zdá se, že vám v pracovním životě přeje štěstí. Vzpomenete si ale na období, kdy jste zažila největší divadelní deziluzi?
Myslím, že jsem ho právě snad konečně překonala. Šest let jsem velmi intenzivně pracovala s Martinem Glaserem a za sezónu měla třeba i tři velké premiéry. Pak mezi námi došlo ke konfliktu a já prakticky skoro celý rok a půl nehrála. Musím říci, že mě ani tak netrápil fakt mé stagnace, ale překvapilo mě, kolik závisti dovedu v lidech probudit. Když jsem se totiž ocitla na dně, náhle se našlo celkem dost "dobráků", kteří mi přiložili další polínko a přáli si, abych se z toho dna už nikdy nezvedla. Bylo to poučné období, díky kterému se už nesnažím být za každou cenu přátelská. Pokud není správná odezva i z druhé strany, není se oč snažit. Moc příjemně mě ale tehdy překvapila kolegyně Jarka Červenková a já díky tomu zjistila, jak úžasným je člověkem.

Stalo se vám někdy, že jste odmítla nabízenou roli?
Ano a právě to byl důvod mého konfliktu s Martinem Glaserem. Odmítla jsem totiž hrát v jeho inscenaci Muž sedmi sester nahá.

Jste proti nahotě na jevišti?
V zásadě ne, ale pokud bych měla na něco podobného přistoupit, musím v tom spatřovat smysl, který jsem právě v tomto případě naprosto postrádala. Uznávám ale, že je to věc názoru.

Jaké věci vám na současném stavu Jihočeského divadla vyhovují a co byste ráda změnila?
Možná to bude znít alibisticky, ale mně opravdu vyhovuje naše vedení. Jsem ráda, že je ředitelem právě Jiří Šesták, kterému na nás hodně záleží. Dovedu si představit v kolika nelehkých situacích se už asi musel ocitnout. Líbí se mi, jak náš umělecký šéf Martin Glaser vidí a chápe moderní divadlo a to i přesto, že s ním v některých případech nesouhlasím. Velké plus spatřuji také v našem vyváženém souboru, který sezónu od sezóny herecky roste. A co se mi nelíbí? Moc bych si přála, aby lidé brali herce a vlastně celé divadlo více za své. Často se tu totiž dostáváme do situací, kdy se nedostává finančních prostředků. Jsem přesvědčena, že si České Budějovice zaslouží mít dobré divadlo, nehledě na to, že je to v jižních Čechách jediná profesionální instituce svého druhu. Díky výsledkům posledních voleb jsem se dostala do kulturní komise města, a tak bych byla moc ráda, kdyby se mi tento stav povedlo alespoň trochu zlepšit.

Jste tedy politicky činná?
Ne, ne! Byla jsem ale na kandidátce Strany zelených. A protože je předsedou této strany také jeden divadelní nadšenec a v jejich programu není nic, s čím bych nesouhlasila, jejich nabídku na kandidaturu jsem přijala. Naprosto mě šokovalo a příjemně překvapilo, kolik hlasů jsem od lidí získala.

Čeho jste za dobu své působnosti ve funkci dosáhla a co byste ještě chtěla prosadit?
Zasloužila jsem se například o to, aby dostaly potřebné dotace nejen profesionální soubory, ale i malé amatérské formy a jedinci, kteří hrají divadlo pro děti. Myslím, že si to opravdu zaslouží. Ráda bych se také podílela na vytvoření jednotné koncepce kultury města, která zde citelně chybí. Zároveň by nebylo od věci, kdyby se v Budějovicích konal nějaký festival, který by město alespoň trochu zviditelnil. Zatím ho zde supluje právě vznikající pouliční divadelní přehlídka Na prahu.

Dřív se často hovořilo o přestavbě historické budovy Jihočeského divadla. Jak to s ní vypadá v současné době?
Díky tomu, že se zcela vyměnila vládnoucí garnitura města, bude muset zřejmě veškeré vyjednávání začít znovu. Všichni vědí, jak je ta přestavba potřebná, ale zároveň si také uvědomují, kolik by stála peněz. A z tohoto věčného problému zatím není východisko. Doufám ale, že všechna jednání budou opravdu pokračovat a město konečně získá peníze, aby do svého divadla mohlo investovat potřebný finanční obnos.


Další rozhovory

Instinkt je nejen o problémech rodinných a intimních
(rozhovor s: Gabriela Pyšná, Petr Štindl, 4.9.2021)
Cabaret jsem měl na listu přání
(rozhovor s: Adam Skala, 30.8.2021)
Motivů k odchodu z Violy bylo víc
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 5.8.2021)
Ungelt mi pomohl v hereckém sebevědomí
(rozhovor s: Lucie Štěpánková, 27.7.2021)
Uvědomil jsem si, že má život i další hodnoty
(rozhovor s: Pavel Kikinčuk, 28.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)