Rozhovor

Ostravská divadla nevnímám jako konkurenci
[vydáno: 14.12.2017, Jiří Landa]
Patřil mezi herce, na které se do ostravské Komorní scény Aréna tzv. „chodilo“. Byl obsazován do postav různých charakterů, na nevytíženost či malé příležitosti si rozhodně nemohl stěžovat. Přesto se rozhodl odejít z angažmá a založit si vlastní divadlo. Co ho k tomu vedlo a jaké pocity má ze svého rozhodnutí dnes, téměř rok po první premiéře Divadla Mír, jehož je majitelem a ředitelem? Sešli jsme se po skončení představení Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích, kterým Divadlo Mír letos rozšířilo nabídku festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR.

Myslel jsem, že vstoupím do rozestavěného či provizorně upraveného divadla, a teď koukám, jak jsem se mýlil…
Popravdě jsem to tak i zamýšlel, otec mě však přesvědčil, abychom se do toho pustili opravdu pořádně. Můj původní záměr totiž byl, že budeme pro lidi hrát nejdříve tzv. na židlích a v menším prostoru. Nakonec jsme ale nakoupili světla, sedačky, koberce, takže sál je kompletně hotový. Ostatní věci už divák naštěstí nevidí. Například zákulisí je v katastrofálním stavu, rozhodně to není nic, na co by byli herci zvyklí. Ale protože nám fandí, tak jsou schopni tyhle věci pochopit a uskromnit se v nárocích. Nicméně rekonstrukce zákulisí nás čeká v rozmezí dvou let.

Jak první část rekonstrukce probíhala?
Vždycky s trochou nadsázky říkám, že to nebyla rekonstrukce, ale spíš dekonstrukce. Dekonstruovali jsme to, co tu udělali prodejci asijského zboží, kteří tu měli svůj obchod. Dříve zde totiž bylo kino s elevací, jenže oni ten uzavřený sál potřebovali pro své účely otevřít, a tak vybourali dveře a otvory u stropu, aby šlo dovnitř světlo. Elevaci schovali do šílené nadstavby, udělali podhledy, čímž snížili strop, a tak bych mohl pokračovat. To vše jsme tedy začali odstraňovat a dostávat se zpět k původní podobě sálu s elevací. Další věci budeme opravovat postupně. Jak už jsem se zmínil, šlo nám hlavně o to, aby divák, který přijde na představení, měl pocit, že je to hotové a dobře fungující divadlo. To se nám myslím podařilo.

Komorní scéna Aréna - Brýle Eltona Johna
Komorní scéna Aréna - Brýle Eltona Johna


Zajímalo by mě, jaké máte pocity po devíti měsících od zahájení provozu divadla…
Dobré, protože vše, co mělo podle mých plánů v této době fungovat, funguje. Rozhodně svého rozhodnutí nelituji, a ani nejsem v nijak šíleném stresu, jak jsem čekal, i když někdy samozřejmě přicházejí náročnější situace, ale to jsou jen drobnosti, co se dají zvládnout.

A jaké jste měl pocity před první premiérou komedie Sébastiena Thiéryho Dva úplně nazí muži?
Tak to bylo trochu jiné, přiznávám. (usmívá se) Byl jsem pořádně nervní a strašně jsem si přál, aby už to bylo za námi. Zkoušeli jsme v hrozném časovém presu, museli jsme si totiž dát nějaké datum premiéry, navíc spousta věcí v divadle ještě nebyla dodělaná. Asi měsíc před první premiérou to bylo hodně náročné, tehdy jsem zjistil, co to je, když vás bolí břicho ze stresu. Po premiéře se ale všechno celkem zklidnilo a ten šílený balvan nervozity ze mě spadl. Divadlo se rozjelo a už to nešlo zastavit.

Vzpomenete si na moment, kdy jste se rozhodl založit vlastní divadlo?
Nešlo o žádný konkrétní okamžik. Tahle myšlenka ve mně zrála asi pět let. Během té doby jsem přečetl dost knížek, třeba paměti Jaroslava Marvana, kde mě zaujalo, jak vzpomínal na dobu, kdy byl u Vlasty Buriana. Ze vzpomínek lidí ze zákulisí jsem se dozvěděl i hodně zajímavostí o tom, jak fungoval provoz divadla za první republiky. Pak jsem třeba narazil na článek o kabaretech v Ostravě za první republiky, což mě začalo dost zajímat. A tak se to ve mně všechno postupně ukládalo. Navíc jsem nikdy nebyl „pasivní“ herec, vždycky jsem dělal něco navíc. Nespokojil bych se jen s herectvím. Měl jsem třeba firmu na audio-vizuální tvorbu.

Komorní scéna Aréna - Proces
Komorní scéna Aréna - Proces


Proč o ní mluvíte v minulém čase?
Vlastně ji ještě mám, ale není na ni teď čas, takže firma spí. Jednou ji zřejmě převezme můj synovec, který studuje střední filmovou školu ve Zlíně. Víte, firma trochu tříštila moji pozornost. Audiovizuální tvorba sice má něco společného s divadlem, ale jen velmi okrajově. Nevěnoval jsem se pořádně ani jednomu. Bavilo mě však organizovat věci a vymýšlet stále něco nového, a tak jsem si řekl, že bych místo nějakých videí měl produkovat to, co mě baví nejvíc – divadlo. Takhle se mi to tedy postupně vyskládalo, až jsem si řekl, že se do toho pustím.

Co bylo dál?
Našel jsem právě text komedie Dva úplně nazí muži. Zeptal jsem se Vladimíra Poláka, zda by si to se mnou nezahrál. Měl jsem v plánu oslovit ještě dvě herečky, režiséra a hrát to v nějakém kulturáku. Jenže tam jsem narazil na problém, a tak jsem se rozhodl najít nějaký prázdný prostor, kde bychom inscenaci uvedli. V Ostravě je jich spousta, pídil jsem se po tom, v jakých domech a hospodách se za první republiky hrály kabarety a díky tomu jsem zjistil, kde všude jsou volné sály a nevyužité prostory. Nakonec jsem narazil na prostor bývalého kina Mír, kde nyní sedíme. (usmívá se) Jen tu roli jsem pak předal svému kolegovi a kamarádovi z Komorní scény Aréna Štěpánovi Kozubovi. A hraje ji skvěle.

Jak reagovala vaše žena, když jste jí řekl o myšlence založit si divadlo?
Měla z toho samozřejmě obavy, ale nakonec mě podpořila. Je hodně tolerantní, za což jí musím poděkovat. Je sice lékařka, takže pracuje v úplně jiném oboru, nicméně má k divadlu blízko. Její sestra je herečka, maminka a tatínek klavíristi, a i ona sama, než se dala na medicínu, hostovala v Těšínském divadle v několika inscenacích, kde jsme se mimochodem také seznámili. Šli jsme do toho tedy společně.

Máte za sebou čtyři premiéry. Původně jste říkal, že byste zatím ve svém divadle hrát nechtěl. Ovšem nyní už tu máte po premiéře…
(směje se) Ano, říkal jsem, že minimálně zpočátku se do toho pouštět nechci, protože jsem se musel věnovat rozjezdu divadla naplno. Druhá premiéra, komedie Lionela Goldsteina Drahoušku, to chce drink!, byla pro dvě herečky, takže do té jsem se ani obsadit nemohl. Pak přišla hra Yasminy Rezy Bůh masakru, kterou už měli herci v době vzniku Divadla Mír rozezkoušenou, jenže ji neměli kde hrát. Tak jsme se našli a takhle příjemně se doplnili. A v případě zatím poslední premiéry Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích mě přesvědčil režisér Janusz Klimsza, že by bylo fajn, kdybych si v tom i zahrál. A já neváhal.

Žádali jste o grant?
Co se týče grantů a dotací, loni jsme nedostali nic, což nás ovšem neodradilo, a tak letos žádáme znova. Uvidíme, jak to dopadne. Spíš mám do budoucna představu, že pokud budeme o nějakou dotaci či grant žádat, tak na nějaký konkrétní nekomerční projekt.

Divadlo Mír - Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích
Divadlo Mír - Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích


V Praze se ředitelé soukromých scén nezřídka, ve snaze co nejvíc ušetřit, pouštějí do režie. Uvažujete o tom také?
Rozumím jim. Mě režie láká, nicméně mám z toho trochu obavy. Pokud bych do toho šel, rozhodně by nebylo mojí motivací ušetřit. Když už mám totiž „vrazit“ své peníze do vzniku nějaké inscenace, tak ji raději svěřím nějakému profi režisérovi. Kvůli své nezkušenosti bych si nelajznul začít s režií zrovna ve svém divadle. Když se ale najde někdo, kdo mi bude důvěřovat a zafinancuje produkci, tak kdo ví… (směje se) A důležité bude také to, zda s případnou mou režií budou souhlasit herci.

Jaké premiéry pro Divadlo Mír v nejbližší době chystáte?
S kolegou Štěpánem Kozubem píšeme hru, kdy si při psaní dialogy rovnou přehráváme, anebo improvizujeme, a pak hned zapisujeme. Autorské divadlo mě vždycky bavilo a lákalo. Uvidíme, co z toho nakonec vyleze. Říkám ale zcela otevřeně, jsme tak domluveni i se Štěpánem a režisérem Václavem Klemensem, pokud zjistíme, že to není dobré, máme v záloze připravenou dobrou komedii, kterou nastudujeme místo toho. Pak jsem v jednání s jedním polským režisérem, který mi doporučil jednu pěknou hru. V Polsku ji teď uvádějí a myslím si, že by se k nám hodila. No, a pak chystáme docela zajímavé překvapení, ale o tom bych ještě nechtěl moc mluvit. Chci pokračovat v započatém směřování – oslovovat dobré režiséry a ostravské herce, kteří by jinak neměli možnost se při práci potkat. Nedílnou součástí našeho repertoáru jsou a budou i produkce hostujících hlavně pražských souborů.

Pro jakého hrajete diváka?
Děláme divadelní mainstream. Naše inscenace musejí být co nejkomfortnější pro co nejširší skupinu diváků. Je to kumšt, nechceme se na druhou stranu totiž nějak podbízet. Náš repertoár asi nejvíce oslovuje střední třídu obyvatel. Z toho vyplývá, že nejčastěji budeme uvádět bulvární komedie. Věřím, že kritici vnímají bulvární komedii ne jako sprosté slovo, ale jako specifický žánr, který je poměrně dost náročný na realizaci. Má svoje specifika, ale pokud není podbízivý a splňuje určitá pravidla, jde o zcela legitimní žánr jako kterýkoli jiný.

Přijal byste nabídku na hostování z jiného, nyní už „konkurenčního“, ostravského divadla?
Předně musím říci, že ostatní ostravská divadla nevnímám jako konkurenci. Dostávají peníze od města, takže mají úplně jiný společenský úkol. Ano, v některých představeních si možná konkurujeme, ale je to konkurence zdravá a taky nutná. No, a pokud by přišla nabídka, a priori bych ji určitě neodmítal, konec konců v Aréně dohrávám v některých představeních. Když tedy ostravští divadelníci nebudou mít problém mě oslovit, já nebudu mít problém nabídku přijmout. (usmívá se)

Komorní scéna Aréna - Polaroidy
Komorní scéna Aréna - Polaroidy


Do Komorní scény Aréna jste nastoupil po studiích v roce 2005. Jaká tam tehdy byla situace?
Poprvé jsem hrál v Aréně ještě v jejích starých prostorech na náměstí, v inscenaci Merlin - jiný příběh. Během školy jsem nejčastěji hostoval ve velkém Divadle Jiřího Myrona, stará Aréna na mě proto působila trochu stísněně. Soubor byl už tenkrát v mimořádně dobré formě. I když - snad se teď na mě kolegové nebudou zlobit, ale oni to konec konců dneska také přiznávají, byl tam celkem problém s alkoholem, protože vedli dost bohémský život. Někdy to tím pádem bylo náročné, jak pro herce samotné, tak pro diváky. (směje se) Když se pak Aréna stěhovala do nového, už jsem věděl, že půjdu do angažmá. Pamatuji si tedy naprosto přesně, jak jsme šli na prohlídku nového divadla, které jsme měli po prázdninách otevírat. První věc, kterou jsme v Aréně kompletně nazkoušeli a odpremiérovali, byly Polaroidy, což byl pro mě jako začátečníka fakt hukot. Právě totiž dojížděla vlna cool dramatiky, takže jsem lítal v tangách po jevišti, líbal se s klukem, kolegové se svlékali donaha, prostě celkem zběsilost.

Na jakou inscenaci a proč rád vzpomínáte?
Určitě na Brýle Eltona Johna, kterou jsme hráli zhruba šest sezón. Nazkoušel jsem ji krátce po absolvování konzervatoře, takže když jsem po letech viděl záznam asi ze třetí reprízy, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, jak jsem to tehdy hrál blbě. (směje se) Šest let ve vývoji mladého herce je strašně moc, není se tedy co divit, že při derniéře byla moje postava jiná než při premiéře. To, že jsem měl možnost hrát stále stejnou postavu v jedné inscenaci nazkoušené čerstvě po škole a pozorovat díky tomu na sobě určité pokroky, bylo super. Proto nejraději a nejčastěji vzpomínám na ty inscenace, co se hrály nejdéle. „Brýle“ mám taky hodně spojené s Dušanem Škubalem, který už bohužel zemřel. Odešel brzy a nešťastným způsobem. Tato nešťastná vzpomínka mě bude provázet do konce života… A během jednoho představení „Brýlí“ jsem zažil i nejstrašnější chvíli, jakou herec na jevišti asi může zažít.

Jakou?
Když vám kolega uprostřed situace řekne, že nemůže hrát, z jeviště odejde a vy zůstanete před diváky sám. Tyto zážitky vám z paměti hned tak nezmizí. Vůbec jsem tenkrát nevěděl, co dělat. Jednalo se o dopolední představení pro školy, musel jsem rychle něco vymyslet, tak jsem blekotal něco o tom, že kolegu zasáhla velká ztráta v osobním životě a že nemůžeme pokračovat. Pak jsem utekl do rekvizitárny, kde jsem asi pět minut brečel… Studenti to ale vzali v klidu, představení se pak hrálo v náhradním termínu. Abych se ale ještě vrátil ke své předchozí odpovědi. Pro můj herecký vývoj bylo důležité setkání s Ivanem Krejčím a samozřejmě Tomášem Vůjtkem, který mě od prváku na Janáčkově konzervatoři učil kulturní dějiny a český jazyk, literaturu. Byl jedním z mých nejoblíbenějších profesorů, který nás fakt formoval a učil, jak číst divadlo. Měl zajímavé výklady nejen o divadle, ale i dějinách a literatuře obecně. Když se pak stal dramaturgem v Aréně, byl jsem za to strašně rád.

Komorní scéna Aréna - Pension pro svobodné pány
Komorní scéna Aréna - Pension pro svobodné pány


Téměř deset sezón se hrála i inscenace Pensionu pro svobodné pány. Šlo o velký hit Arény, který měl přesto na konci minulé sezony derniéru. Proč?
Přišlo nám už divné, aby v takové hře pro mladé herce hráli samí čtyřicátníci a třicátníci, navíc v téhle inscenaci bylo i několik téměř akrobatických scén. No a s přibývajícím věkem se šlachy zkracují, čím dál víc jsme se také potili, kostýmy se musely přešívat, protože bříška rostla, a tak jsme si nakonec řekli, že i když máme stále vyprodáno, je přece jen čas na derniéru.

Stalo se někdy, že se inscenace minula účinkem?
Některé inscenace sice byly dobře udělané, ale pro diváky těžké. Šlo třeba o Gombrowiczovu Svatbu, což je opravdu hodně náročná filozofická nálož, která není jen tak pro každého. S tím se ale u podobných textů musí počítat. Před pár lety jsme také zažili zkoušení hry Bílé manželství. Inscenace měla relativně dobré ohlasy, jenže my všichni tak nějak cítili, že zkoušení nebylo fajn, část souboru si s režisérkou úplně nesedla a nechápali jsme moc ani její vizi. Inscenace nakonec vznikla, uváděla se, ale nikdo ji nehrál moc rád. V divadle jsme cítili, že bychom touto cestou jako soubor nechtěli jít, a tak se pak stáhla. Ne všechno se vždy povede.

Komorní scéna Aréna - Ruská zavařenina
Komorní scéna Aréna - Ruská zavařenina


Velkým pojmem se mezi diváky a divadelními recenzenty stala inscenace hry Ludmily Oulické Ruská zavařenina. Jak probíhalo její zkoušení?
Bylo to po Procesu moje druhé setkání s Ivanem Rajmontem, kterého u nás předcházela pověst strašného bouřliváka, co je schopný na lidi křičet a vztekat se. Už když jsme ale zkoušeli Proces, všechno probíhalo v klidu a mě bavilo poslouchat jeho výklady, doslova jsem mu visel na rtech. Možná i proto jsem Proces tak rád hrál. A při Zavařenině probíhalo vše obdobně. Po přečtení textu jsem si ale říkal, že jsem opravdu zvědavý, co se s tímhle dá udělat. Hra mi totiž připadala moc dlouhá, pořád se v ní žvatlalo „o ničem“, a tak jsem si myslel, že to bude spíš jen pro divadelní fajnšmekry. Ano, dramaturgicky mi to přišlo zvolené vhodně, už jen kvůli těm všem narážkám na Čechova, kterého jsme hodně hráli, ale myslel jsem si, že tuhle hru diváci moc nevezmou. No a vidíte, nakonec se z toho zrodila úžasná komedie, při níž lidé vybuchovali smíchy. Právě na téhle inscenaci se ukázala genialita Ivana Rajmonta. Nechal nás totiž hrát a jen jemně nás popostrkával k tomu, abychom naplnili jeho představy. Diváci Ruskou zavařeninu měli rádi, i když byla poměrně dlouhá. Při jejím zkoušení si prostě všechno sedlo - dobře napsaný text, dobrý režisér, všechny to bavilo. Třeba taková Dana Fialková v tom předvedla fenomenální výkon, na který nikdy nezapomenu. (směje se)

Závěrem bych se rád zeptal, jestli ještě stále učíte na Janáčkově konzervatoři, nebo jste kvůli svému divadlu odešel?
Učím a naopak ještě víc než dřív! Mám deset hodin jevištního pohybu ve třech ročnících. A někteří moji studenti už dokonce absolvovali – třeba Štěpán Kozub. Stali jsme se kolegy a kamarády už v Aréně a teď hraje i v mém Divadle Mír ve zmiňované komedii Dva úplně nazí muži. Má to jen jednu malou chybu. Tehdy jsem mu dal z jevištního pohybu dvojku, což mi při každé možné příležitosti neopomene připomenout. Chápete – dávám mu nabídku na spolupráci a on na mě: „Jo? Tys mi dal dvojku z jevištního pohybu a teď mi nabízíš roli??“ (směje se)

.......................................................
foto: archiv Komorní scény Aréna a Divadla Mír