Rozhovor

Chci diváky hladit proti srsti
[vydáno: 26.8.2018, Jiří Landa]
Dva roky je uměleckým šéfem Mladoboleslavského divadla, režíruje, hraje, má vlastní Divadlo Anfas, které uvádí především pohádky pro děti. To je jen letmý výčet činností Petra Mikesky, s nímž jsem se sešel krátce před zahájením nové sezony. Ta letošní se v Městském divadle Mladá Boleslav ponese ve znamení Roku nových začátků.


Představil byste mi dramaturgický plán na příští sezonu?
V Boleslavi máme 5,5 tisíc předplatitelů, což je v porovnání s velikostí města poměrně velké číslo, takže se snažíme jako jediná instituce svého druhu v regionu oslovit absolutně nejširší základnu diváků od malých dětí až po seniory, i když představení pro děti kupujeme, na ně už nám nezbývá energie, ani lidské zdroje. Náš model je vcelku jednoduchý. V předplatném, které na rozdíl od většiny jiných divadel vydáváme na kalendářní rok, by měla být zastoupena klasika, komediální, hudební, současný a český titul. To se snažíme dodržovat. Letos na podzim se také připojíme k oslavám 100. výročí založení Československa. Rozhodli jsme se pro tuto příležitost připravit originální projekt Legenda 997 (V+V) s písněmi a hudbou multiinstrumentalistky, skladatelky a zpěvačky Radůzy. Budeme se v něm zabývat příběhem svatého Vojtěcha. Hru napsala Denisa Kábrtová. Zatím jsme ve fázi hledání konečné podoby inscenačního textu, takže vám nic víc konkrétnějšího říci nemůžu.

A další premiéry?
Před Vánoci bude mít premiéru Gogolovův Revizor, který mi v dnešní politické situaci přijde nadmíru současný. Režisér Štěpán Pácl mě obsadil do role Hejtmana, za což jsem moc rád. Kéž bychom se tomu všemu, co je ve hře obsaženo, chtěli stále jen a jen smát… První premiérou roku 2019 bude Deset malých černoušků od Agathy Christie, tentokrát v mé režii. Hra se však dnes musí na přání dědiců uvádět pod názvem …a pak už tam nezbyl ani jeden, původní název prý měl rasistický nádech. Na té hře mě nejvíc baví, že jde o detektivku bez detektiva – je to příběh o deseti lidech, kteří jsou zavření v jednom domě a postupně za záhadných okolností umírají.

Uvedete také nějakou novinku na Malé scéně?
Paralelně s Černoušky budeme zkoušet současnou hru talentovaného francouzského autora Floriána Zellera Pravda. Líbí se mi, jak si umí humorně pohrávat s obyčejnými termíny jako je právě v tomto případě pravda a lež. Víte, co je zvláštní? Jeho hry mají stejné postavy, nebo to jsou možná jiní lidé, nicméně se pokaždé stejně jmenují. Text Pravdy je výborný a hercům nabízí perfektní příležitosti. Režírovat ji bude Peter Chmela, což je můj spolužák z DAMU. V dubnu se k nám pak vrátí režisér Ondřej Havelka v týmu s Martinem Vačkářem. V Boleslavi totiž založili neskutečnou tradici svých hudebních inscenací. Po Mužích v offsidu a Zločinu v Posázavském Pacifiku se nyní zaměří na Cestu kolem světa za osmdesát dní.

Jak dlouho Muže v offsidu už máte na repertoáru?
V prosinci to bude jedenáct let. Podle mě je budeme hrát tak dlouho, dokud všichni z obsazení neumřou. (směje se) Jde fakt o zajímavý fenomén, protože na tohle představení už snad nechodí nikdo, kdo by ho viděl poprvé. Diváci spolu soupeří, kdo byl na více reprízách. Opravdu není výjimkou, že na něm byl někdo i dvacetkrát. Lidi se smějí ještě před tím, než vtip proběhne, inscenace si tak začala žít svým životem… Ale abych se vrátil k letošní sezoně. Zakončíme ji velkým klasickým titulem v režii Petra Svojtky Kočkou na rozpálené plechové střeše od Tennessee Williamse. Budeme ji dělat v novém překladu Zuzany Joskové. Do další, už 110. sezony Mladoboleslavského divadla, se pak vrhneme muzikálem Šumař na střeše, kde se v mé režii představí kompletně celý soubor. Půjde o slavnostní premiéru na počest výročí našeho divadla. A poslední, tentokrát silvestrovská premiéra bude patřit autorovi, který se v Mladé Boleslavi ještě nikdy nehrál, Woodymu Allenovi. Přál jsem si nasadit jeho Výstřely na Broadwayi, jenže na ty Allen neposkytuje práva. Nasadíme tedy jeho neméně úspěšnou komedii Zahraj to znovu, Same.

Chystáte k 100. výročí založení Československa ještě nějaké projekty?
S herečkami ze souboru připravím podle mě výjimečný text Antonína Přidala Sáňky se zvonci, který se profesionálně hrál snad jen jednou - v Divadle Kolowrat. Jedná se o hru poskládanou z dopisů neznámých českých šlechtičen z let 1533 – 1590, což v té době byly vlastně celé čtyři generace. Na jejich bázi Antonín Přidal vytvořil obraz zajímavého světa fungujícího na trošku jiných principech, než je ten náš. Inscenaci uvedeme na Malé scéně. Na jaře pak připravíme se Severočeskou filharmonií melodram od Sergeje Prokofieva Evžen Oněgin. Je to úžasná hudba. Tři role - Oněgina, Taťány a Lenského si zahrajeme já, Svatava Milková a Ivo Theimer, propojíme tak filharmonii s inscenací Divadla Anfas, kterou máme na repertoáru už několik let. Ostatní role ztvární další boleslavští herci. Svůj koncert u nás bude mít také operní pěvkyně Eva Urbanová, jejíž osobnost k podobným oslavám podle mne neodmyslitelně patří.

jako Sir v inscenaci Garderobiér
jako Sir v inscenaci Garderobiér


Rád bych se nyní vrátil k vaší připravované režii hry Agathy Christie …a pak už tam nezbyl ani jeden). Už máte promyšlený koncept inscenace?
V poslední době jsem si dost oblíbil psychothrillery, proto bych chtěl Černoušky inscenovat podobným způsobem. Uvádět hry Agathy Christie je obecně náročné už z toho důvodu, že dědicové autorských práv nepovolují takřka nic, co se týče úpravy textu. Jak už jsem se zmínil, hra mi imponuje i z toho důvodu, že nemá komisaře a je tedy prosta výslechů, které na divadle vždycky působí poměrně zdlouhavě. S Agathou Christie mám nedávnou zkušenost, protože jsem hrál pastora v inscenaci režisérky Heleny Glancové Vražda na faře. Myslím si, že aby bylo dění pro diváka atraktivní a strhující, musí se přesně vybudovat situace a motivace jednotlivých postav. A čím jsou konkrétnější, tím pak divák představení hltá víc. Mně se líbí, že je hra zasazena do doby 30. let minulého století. Kdykoli jsem ale Černoušky viděl na divadle, říkal jsem si, že bych určité věci ještě trochu domyslel, abych jako divák byl krok za vrahem a mohl postupně odhalovat jeho motivace. Od autorky má příběh hned několik konců, já si samozřejmě načetl všechny a trochu si hraju s představou, že bych to pojal ještě trochu jinak. Také přemýšlím, jestli by něco nešlo udělat se známou říkankou o černoušcích, podle níž dochází k úmrtím. Chci rozhodně pracovat na vyčištění motivací a na tom, aby každá postava v určitou chvíli udělala cosi divného, čímž by se stala více podezřelou. Román je podle mě o něco lepší, než jeho dramatizace (autorkou dramatizace je také Agatha Christie, pozn. autora), která přece jen potřebuje určitý zásah. Černoušci jsou také dobrou příležitostí pro soubor hrát jako ansámbl, což se dneska už moc nenosí.

Posilujete nějak soudržnost souboru?
Když je čas, děláme jakousi „hereckou hygienu“, což jsou nejrůznější pohybová a improvizační cvičení na rozvíjení fantazie a tvořivosti. Řeknu vám, kdyby nás při tom někdo z diváků viděl, určitě by nás označil za úplné magory. (směje se) Třeba když jsme připravovali Krás(k)u na scéně, tak jsem asi po čtyřech pěti zkouškách, kdy toho herci o hře ještě moc nevěděli a jednali tedy vůči textu víc intuitivně než racionálně, s nimi zkusil zajímavou věc. Řekl jsem vždy nějakou repliku ze hry a oni k ní měli ve vymezeném prostoru zaujmout za svoji postavu nějakou pózu, co jim ta věta prostě evokuje. To vám jsou kolikrát tak neuvěřitelné věci, se kterými se dá dál pracovat.

ohlédnutí do roku 2002 (Harold a Maude)
ohlédnutí do roku 2002 (Harold a Maude)


Děláte ještě nějaká podobná herecká cvičení?
Cvičíme třeba koncentraci. Herci udělají řadu a snaží se ve stejný moment rozejít. Je to neskutečná energie, která mě v hledišti dokáže až zatlačit do sedačky. Na Krásce bylo třeba jedenáct lidí, kteří se jen drželi za ruce a bez jakéhokoli signálu, jen ve vzájemném napojení se na sebe, se rozešli ve stejný okamžik. Ano, někdy to trvá třeba i hodinu, kdy už ze všech úplně teče, ale v jednu chvíli se to prostě stane. A tímto způsobem se dá vybudovat i napětí v inscenaci, že prostě všichni hrají jednu věc a maximálně se soustředí. Daniel Bambas by se mohl v Krásce uhrát, ale kdyby s ním a na něj nehrálo i okolí, výsledek by byl poloviční. To ovšem vyžaduje, aby se každý z herců okřikl a řekl si, že nebude exhibovat.

Před chvílí jste zmínil inscenaci Vraždy na faře. Při jejím zhlédnutí jsem nejvíce obdivoval, jakou spoustu textu jste se musel naučit.
Ani nevíte, jakou máte pravdu. Řečeno nadneseně: Můj hrdina přišel na začátku na jeviště, pozdravil „dobrý den“ a po třech hodinách se s diváky rozloučil slovy „na shledanou“. Nikdy nemívám problém s učením se textu, ale tenhle byl tak složitý, že jsem šel pravidelně po čtyřhodinové zkoušce domů, kde jsem se dalších pět hodin učil. V příběhu totiž záleželo na strašně malých drobnostech, stále se tam střídaly časové roviny a navíc jsem byl i jeho vypravěčem. Jednou jsem dokonce řekl o hodinu jiný čas, což divák pochopitelně vůbec nepostřehl, ale já se z toho málem zhroutil a říkal si, že to takhle už nebude moci nikdo pochopit. Během představení jsem x krát zažil pocit, jak mi teče ledový pot po zádech, protože jsem věděl, že až skončí daná scéna, nebudu vědět, co dál. Samozřejmě od nějaké páté reprízy už to bylo celkem v pohodě. A víte, co bylo na tomhle zkoušení nejzábavnější? Tím, jak se jednalo o fakt složitou hru, co se týče motivací a jednání postav, častokrát jsme si jako herci vůbec neuvědomili, že ta která postava lže. A tak jsme si nakonec opravdu jako malé děti museli říkat, kdy zrovna mluvíme pravdu a kdy ne. (směje se)

Inscenace Vraždy na faře byla také poslední divadelní rolí Věry Kubánkové, která aspoň na premiéře trochu bojovala s textem.
Předně musím říci, že ona pro mě byla dokonalou slečnou Marplovou. Ano, museli jsme ji pak pro všechny případy jistit naslouchátkem, kdyby jí náhodou vypadl text, což se bohužel stalo právě při premiéře, kdy se zacyklila u jedné věty a my všichni kolem trnuli a nevěděli, co s tím. Ale na druhou stranu to zase od nás všech mělo úžasné napětí. (usmívá se) Derniéru Vraždy na faře jsme bohužel nestihli. Naštěstí ale někdo tam nahoře zařídil, že úplně poslední představení paní Kubánkové bylo úžasné. Sypala ze sebe všechno s neskutečnou lehkostí, byla herecky přesná a měla z toho radost. Nikdo tehdy nečekal, že jde o poslední reprízu…

Během rozhovoru jsme se několikrát dotkli inscenace Krás(k)a na scéně), kterou jste režíroval a Daniel Bambas za ni obdržel Cenu Thálie…
Podle mě je to životní role Daniela Bambase, nebo aspoň jedna z mnoha, které ho ještě čekají. A jak už to u divadla bývá, dostal se k ní náhodou. Roli Edwarda Kynastona jsem měl připravenou pro herce, který mi ale odešel z angažmá do jednoho z pražských divadel, a tak jsem musel začít hledat někoho jiného. Už jsem z toho měl noční můry, až mě jednou takhle v noci napadl Dan Bambas, kterého jsem znal z DAMU. Naštěstí měl čas a porozuměli jsme si, což je základní klíč k úspěchu. Dan je navíc pracovitý, vždy absolutně připravený a pracuje tak, abych i já mohl pracovat. Kromě výrazné hlavní postavy Kynastona tam autor Jeffrey Hatcher napsal další spoustu nezastupitelných rolí, co vyžadují celé herce. Daniel podle mě způsobil i to, že nelze jinak, než se mu chtít dorovnat, takže dokonce i pro mě jako režiséra je každá repríza opravdový zážitek. Rád se na Krás(k)u chodím dívat. Teď už mi to bohužel končí, protože přebírám roli za Libora Stacha, který odchází z angažmá.

Plánujete s Danielem Bambasem další spolupráci?
Rád bych. Třeba bych vám mohl odpovědět takto. Za posledních pár let naše divadlo získalo čtyři vázy Thálie a možná by bylo fajn umožnit jejich držitelům, aby se sešli při společném zkoušení.

Dalším vaším výrazným režijním počinem poslední doby je inscenace hry Brada Frasera Teď mě zabij). Bojoval jste se sebou dlouho, zda tak kontroverzní text uvést?
Ani vteřinu. Chci diváky hladit proti srsti, přestože je mám rád. Podle mě má divadlo povinnost taková témata předestírat. Když jsem kdysi dělal Zlomatku, což je též kontroverzní příběh o ženě, která se rozhodne svého sexuálně menšinově orientovaného syna léčit, což skončí velkou tragédií, mladoboleslavský divák ji také vzal. U Teď mě zabij jsem si říkal, že jestli tohle bude někomu vadit, jen ukáže, jaký je pokrytec. Tito lidé kolem nás jsou a mě samotného zarazilo, že o nich moc nevím. Proč by neměli mít nárok na sex, každý z nás má přece sexuální potřeby?! Byť je autor v Kanadě označován za cool dramatika, podle mě na tom nic moc cool není, i když i tímto způsobem se dá hra samozřejmě inscenovat. Osobně jsem se záměrně snažil dostat spíš k podstatě příběhu. Když jsem hru přečetl, a pak viděl ostravskou inscenaci, byl jsem si jistý, že ji musím u nás uvést. A řeknu vám, nebyla repríza, kdy by si na závěr hlediště nestouplo. Jednak to všichni herci docela slušně hrají a zadruhé jsem si přál, aby lidé odcházeli povznešeně s pocitem, jak se mají sakra dobře, a to se nám, doufám, povedlo. Ta hra má v sobě totiž starořeckou katarzi. Není to jen Brechtovské pozorování, ale je napsaná dost realisticky a skrz soucítění k druhým. I když nemoc, kterou trpí otec, se dneska už dá naštěstí léčit.

Jak probíhalo zkoušení inscenace se dvěma tak náročnými hereckými party?
Paradoxně syn je jednodušší role než otec. Když totiž objevíte princip, jak ztvárnit postižení a my šli ještě trochu těžší cestou, kdy má Joey v tenzi i ruce, máte téměř vyhráno. Cesta kluka v inscenaci vede z nízkého bodu směrem nahoru, nakonec dokáže být samostatný a snad možná nakonec prožije relativně plnohodnotný život. Kdežto u otce je linka opačná, navíc je hodně náročné ztvárnit záchvaty tak, aby na divadle vypadaly věrohodně. Nakonec jsme si museli pro lepší orientaci nakreslit mapu, v jakém stádiu nemoci se postava právě nachází, aby Roman Teprt záchvaty nehrál příliš obecně. A opravdu nejlíp funguje, když postava při záchvatu spíš ztuhne, než aby sebou nějak extrémně házela, což by mohlo někdy působit směšně. Otec je v tomhle směru nevděčná role, nikdy nebude tak impozantní, protože na děkovačce aplaus shrábne vždycky hlavní hrdina, pro herce v tomto věku je však úžasnou příležitostí.

S čím jste si ještě hodně lámal hlavu?
S nahotou, v této hře by se totiž nemělo nic kašírovat. Náš Joey tedy nahý je, nikdo ale nic z jeho nahoty nevidí. I intimní scénu, kdy otec syna uspokojuje, se nám snad podařilo udělat tak, aby nebyla pobuřující, přestože je divák stále u toho a musí si pokládat otázku, jak šílený pocit to pro otce musí být. Tyhle myšlenky samotný fyzický akt naprosto přebíjejí. A víte, kdy jsem pochopil, že se jedná o opravdu výborný text? Nikde to tam sice není psané, ale představte si, že se všechny scény odehrávají v úterý. Jde o rituál úterků.


Úplné zatmění
Úplné zatmění


Zatím jsme hovořili především o inscenacích, které jste režíroval. Zastavme se aspoň na okamžik u Úplného zatmění Christophera Hamptona, které v Mladé Boleslavi režíroval Pavel Khek. Za ztvárnění Paula Verlaina jste získal Cenu Thálie. Co pro vás tato inscenace znamenala?
Šikanu od Kheka. (směje se) Pavel je můj spolužák, byl jsem u jeho prvních režijních pokusů, dělali jsme spolu třeba Utrpení mladého Werthera, který vznikal opravdu studentským způsobem. No a tím, že mě Pavel zná opravdu dobře, nespokojí se s žádnými mými navyklostmi a chce vždycky něco víc. Osud Paula Verlaina je strašný a závěr hry šílený. Nepatřím mezi herce, kteří by se nějak dlouho museli dostávat z role, ale tohle je výjimka. Potřebuji fakt aspoň čtvrt hodiny, abych se dal dohromady. Důležité pro mě bylo, že Rimbauda hraje Matouš Ruml, se kterým se můžeme na sebe vzájemně spolehnout, a to určitě mělo i velký vliv na nečernobílý výraz jejich vztahu. Lidi nám pak snad mohou věřit, že se oba básníci mohli v jednu chvíli milovat i nenávidět zároveň. Velkou odezvu má tahle inscenace hlavně u mladých diváků, ani se pak nesmějí nahotě a vezmou ji jako součást toho, že se člověk dostane až na takové dno, kdy není jiný výrazový prostředek než právě nahota. Rozhodně zde nepůsobí jako schválnost, má tu smysl.

Už dva roky jste také uměleckým šéfem Mladoboleslavského divadla. Jak jste se s touto funkcí sžil?
Než odešel Pavel Khek do Městských divadel pražských, boleslavské divadlo mělo vícečlenné umělecké vedení, jehož jsem byl členem. Spoustu věcí jsme dělali všichni dohromady, takže jsem naštěstí měl celkem jasnou představu, do čeho jdu. Rozhodně ale nepatřím mezi lidi, co by chodili po divadle a vykřikovali: „Já jsem umělecký šéf.“ Překvapilo mě ovšem, kolik úředničiny teď musím zvládat. Nechci, aby mě úředničina odváděla od toho, proč divadlo dělám. S tím bojuji pořád. Když jsem na tuhle pozici nastupoval, dal jsem si podmínku, že mě nesmějí vyhnat z jeviště, protože jinak bych hercům strašně záviděl. (usmívá se) Aspoň jednou za rok chci nazkoušet něco smysluplného. A co se týče režie, té říkám továrna na sny. Něco si vysním a s ostatními mé představy pak dáme dohromady. Jako šéf tak můžu ovlivňovat tvář divadla, což mě baví. Je také pravdou, že role uměleckého šéfa už vyžaduje určitou zkušenost a znalost regionu. Každý je totiž trochu jiný.

...na zkoušce
...na zkoušce inscenace Zlomatka


V čem je specifický mladoboleslavský divák?
Například v tom, že - co se týče ruské dramatiky, Puškina můžete v klidu uvést, Čechov už je trochu komplikovaný, ale Erdman zakázaný. Když jsme uvedli Erdmanova Sebevraha, málem došlo k divácké revoluci. Nikoli proto, že by inscenace byla špatná nebo herecky nenaplněná, herci ji dokonce, myslím, považují za jednu z nejlepších z poslední doby, jenže právě na ní se hodně poznala minulost Mladé Boleslavi, kde po léta sídlila sovětská posádka. Jednak bylo z reakcí ihned zřejmé, kdo byl jak v minulosti zaangažován, a cokoli bylo ve hře sovětsko-ruské, diváci okamžitě odmítli. Před tím jsme dělali Maupassantova Miláčka, což je pro mě stejně prohnilý bonbón, jenomže je krásně zabalený a mluví francouzsky. A ten prošel, lidé tleskali, a přitom je tenhle člověk mnohem amorálnější.

Pokračujte…
Mladoboleslavský divák je měšťák v dobrém i špatném slova smyslu. Jde do divadla, umí se hezky obléci, návštěva představení je pro něj událost, chodí tam rád. Na druhou stranu, když jsem dělal hru Na dotek, byl to velký boj. Já se však tyhle bitvy snažím bojovat, nechci dopustit, aby to byl divák, kdo bude diktovat, co se bude hrát. Chci docílit nepsané dohody, že na repertoáru bude klasická komedie Bez roucha, a hned pak současná kanadská hra o postiženém klukovi Teď mě zabij. Ano, divák se možná nebude tento večer smát, ovšem tohle je divadlo v mém pojetí. Jsem už doslova alergický na argument, že je svět natolik špatný, abych se na to musel koukat ještě večer. Abych nabídl prostřednictvím našeho divadla ucelený pohled na svět, musím ho pootáčet a nazírat na něj ze všech úhlů.

Za jakým divadlem tedy potenciální divák do Mladé Boleslavi vydá?
Snažíme se dělat moderní divadlo bez toho, aniž by bylo založeno především nebo výhradně na formě. Stále si myslím, že by moderní divadlo nemělo rezignovat na obsah. Jako režisérovi je mi upřímně lépe, když mě v inscenaci lidé nepoznají. Nemůžu přece režírovat stejně obrovskou historickou fresku Krás(k)u na scéně a Teď mě zabij, což je zase velmi intimní pohled do současného problému. Naše divadlo je tedy hlavně o hercích a jejich souhře. Chci prostě uvádět inscenace, které by jako diváka bavily i mě.
.......................................................
foto: archiv Petra Mikesky a Městského divadla Mladá Boleslav

Další rozhovory