PRAHA
aktuální festivalyDivadlo Petra Bezruče
<< Nepřítel lidu | Ochranný reflex >>
Oscar Wilde, Tomáš Loužný, Peter Galdík
Obrazy Doriana Graye
Premiéra: 16.1.2026
Překlad románu: Kateřina Hilská. Dramaturgie: Peter Galdík. Výprava a světelný design: Ján Tereba. Hudba: Ivo Sedláček. Pohybová spolupráce: Andrea Opavská. Režie: Tomáš Loužný.
Adaptace kultovního románu o portrétu, který nedostanete z hlavy. Dorian Gray jako ultimátní krasavec s nejošklivější duší? Nihilistický hedonista? Oběť i zločinec? Všechno a nic. Každý a nikdo. Prázdná nádoba, naplněná jedině vaší touhou či strachem. O krásných slovech, barvách a vůních s příchutí sexu a smrti...
1:45 (bez pauzy) 14!
Hodnocení inscenace
Redakce
80 %
Uživatelé
68 %
Hodnocení redakce
Helena Grégrová 80 %
Helena Grégrová 80 %
Chci vidět - přidat do seznamu
Hodnocení (9)
HODNOCENÍ REDAKCE
Helena Grégrová 80 %
7.6.2026 | 1874 hodnocení
+ souhlasím
"Každý má duši, vím to."
Wildeův román ožívá v originální jevištní adaptaci Tomáše Loužného a Petera Galdíka. Divák se zde stává svědkem rekonstrukce příběhu prostřednictvím jeho pozoruhodné dekonstrukce, inscenace Doriana zkoumá a prezentuje z různých úhlů pohledu. K perspektivě zrakem ostatně odkazuje i průřez oční bulvou, dominanta scény (oko, okno do duše). Konflikt vnější a vnitřní krásy, povrchnosti a oduševnělosti, kultu mládí a dokonalosti a obav ze stárnutí interpretuje herecká šestice v naprosté souhře, bravurně zvládá kombinaci vyprávění, zcizovacích diskusí, citací a poznámek, variování konkrétních situací a prostřídávání rolí.
Wildeův román ožívá v originální jevištní adaptaci Tomáše Loužného a Petera Galdíka. Divák se zde stává svědkem rekonstrukce příběhu prostřednictvím jeho pozoruhodné dekonstrukce, inscenace Doriana zkoumá a prezentuje z různých úhlů pohledu. K perspektivě zrakem ostatně odkazuje i průřez oční bulvou, dominanta scény (oko, okno do duše). Konflikt vnější a vnitřní krásy, povrchnosti a oduševnělosti, kultu mládí a dokonalosti a obav ze stárnutí interpretuje herecká šestice v naprosté souhře, bravurně zvládá kombinaci vyprávění, zcizovacích diskusí, citací a poznámek, variování konkrétních situací a prostřídávání rolí.
HODNOCENÍ UŽIVATELŮ
Verienna 80 %
20.3.2026 | 6 hodnocení
+ souhlasím
Velmi zdařilá originální inscenace založená na kolektivním ztvárnění jednotlivých postav, stírání hranic, ať už mezi Dorianem a jeho obrazem, mezi krásou a ošklivostí, dobrem a zlem, mužem a ženou, jevištěm a hledištěm. O to silnější, když si uvědomíš, že i ty si v sobě neseš svého Doriana.
Franz.K 100 %
20.1.2026 | 76 hodnocení
+ souhlasím
Tak tenhle Dorian mi hodně sednul. Chytré. Zábavné. Z odstupem a přitom umí dojmout a zasáhnout. Připadal jsem si hercům fakt blízko. Jako na čtené, na zkoušce, v diskuzi s nimi. A pak mě dokázali hned zas vzít do situace a příběhu. Super, já si to fakt užil. Finále bylo hodně silné. Staří a mládí, krásně to po tom všem zapadlo. A to jsem to popravdě nečekal, protože mám pro knížku až moc velkou slabost. Nejoblíbenější z gymplu. Díky Bezruči.
Prokop Dveře 60 %
17.1.2026 | 311 hodnocení
+ souhlasím
65%, bavil jsem se.
Inscenace Obrazy Doriana Graye v DPB se představila jako silně imerzivní divadelní experiment pracující se směsí žánrů či žánrových prvků (např. groteskní scéna Jáchyma Kučery nebo akrobatické šplhání po konstrukci). Inscenace cíleně boří hranici mezi jevištěm a divákem, který se stává součástí dění. Klíčovým principem je kolektivní herectví, postavy nejsou pevně obsazené a jejich identita se proměňuje. Fragmentární struktura vyprávění nahrazuje lineární děj sledem obrazů a situací. Dunivá bicí hudba v závěru zesiluje fyzickou intenzitu a temnou atmosféru celku.
Lehce mi to připomnělo Lekci Hitchcock.
Inscenace Obrazy Doriana Graye v DPB se představila jako silně imerzivní divadelní experiment pracující se směsí žánrů či žánrových prvků (např. groteskní scéna Jáchyma Kučery nebo akrobatické šplhání po konstrukci). Inscenace cíleně boří hranici mezi jevištěm a divákem, který se stává součástí dění. Klíčovým principem je kolektivní herectví, postavy nejsou pevně obsazené a jejich identita se proměňuje. Fragmentární struktura vyprávění nahrazuje lineární děj sledem obrazů a situací. Dunivá bicí hudba v závěru zesiluje fyzickou intenzitu a temnou atmosféru celku.
Lehce mi to připomnělo Lekci Hitchcock.
Kočk 30 %
8.5.2026 | 1 hodnocení
+ souhlasím
Musím přiznat, že mi toto uchopení románu absolutně nesedlo. Nemyslím si, že by chybou byl zvolený formát, naopak spíše jeho provedení. Většina vstupů herců mi přišla naprosto zbytečná, občas i trapná, například s "vtipem" true ctíme, teda untrue crime. Časté jednoduché vyprávění děje je jednoduše nezajímavé. Musím vyzdvihnout pohybovou část ke konci inscenace, která mne konečně nějak oslovila, jelikož byla konečně pořádně využita scéna. Skvělá byla také poslední promluva lorda Henryho a Doriana, škoda, že takto nevypadal zbytek inscenace. Raději bych Doriana i viděl, než aby mi byl pouze popisován.
Komentáře uživatelů nevyjadřují stanovisko redakce. Názory jednotlivých redaktorů nemusejí vždy vyjadřovat stanovisko celé redakce.
