Verienna

Při představení se mi vybavily vzpomínky na babičku, která měla základní školu, mluvila nářečím a většinu života strávila v domácnosti. Jo, mezitím byla v Německu na nucených pracích (a já s ní o tom nikdy nemluvila...). Oběsila se, když jí bylo 67... (tehdejší doba dožití...). Máma má maturitu a ty roky navíc, které má oproti ní, tráví v křesle před nekonečnými seriály. Neumí anglicky. Já sice mám vysoškolský diplom, anglicky se domluvím, ale stejně na konci měsíce skončím s účtem v mínusu. Dcera, která právě odmaturovala, mluví anglicky jak rodilý mluvčí a chce studovat dvě vysoké školy. Bude šťastnějsí než já, moje máma nebo její máma?

Asi nemám smysl pro humor. A nebo mi vadí přílišná doslovnost a přehrávání? Raději katarze, která zabolí a sevře duši v sále, kde nikdo ani nedutá, než divoká řachanda publika? Petr Panzelsberger byl skvělý, ale více mi sedl jako jeden ze Dvou ubohých Rumunů, co mluví polsky. Ano, Tomáš Svoboda se s žánrem commedia dell'arte vypořádal se ctí a veskrze originálním způsobem, jeho autorské interpretaci Goldoni nejslavnější hry není co vytknout. Nevyhnu se srovnání se hrou Arlecchino magnifico aneb šťastná Isabella v podání herců z Komorní scény Aréna, která alespoň pro mě měla mnohem více lehkosti a hravosti a kde mi humor nepřišel tak trapný.

Život se nežije, ale užívá... Ale stejně ho nikdo nepřežije. Přiznávám, že mám slabost pro hry Tomáše Vůjtka a jeho dramaturgické pojetí obrazů z moderní historie. Ztvárnění konkrétních lidských osudů na pozadí dějinných událostí, zvrácenost doby, fatalita, tragikomické jednání postav, ztracené (nebo snad zvrácené) lidství... Jo, přesně tohle jsem dnes večer v Aréně dostala. Děsivě aktuální hra, která vyniká nejen silným originálním textem a poselstvím, ale stojí i na vynikajících hereckých výkonech všech protagonistů. Chemie mezi herci funguje, stejně tak i kabaretní výstupy. Rozhodně doporučuji.

Velmi zdařilá originální inscenace založená na kolektivním ztvárnění jednotlivých postav, stírání hranic, ať už mezi Dorianem a jeho obrazem, mezi krásou a ošklivostí, dobrem a zlem, mužem a ženou, jevištěm a hledištěm. O to silnější, když si uvědomíš, že i ty si v sobě neseš svého Doriana.

Další z her, která v sobě nezapře Vůjtkův dramaturgický rukopis. Nadčasové tragikomické téma, morální dilemata obyčejných lidí, solidní herecké výkony. Tohle je přesně ten typ her, který Aréně sedne.

Tahle hra mě teda naprosto minula. A nezachránily to ani skvělé herecké výkony. Absurdita. Křeč. Despotický principál ovládající lidi kolem sebe, nemožnost říci NE a vymanit se z koloběhu věcí, které člověk nechce dělat a přesto je neustále opakuje. Téma možná aktuální, ale PROČ? WTF? Síla vlivu rozhodně vzbuzuje emoce. A to je nakonec pozitivní. Stopa na duši zanechána.