294 statečných

65%. Osudy odvážných lidí kolem operace Anthropoid inspirovaly T. Dianišku k napsání hry, v níž „hrdiny“ s úctou znázorňuje jako smrtelníky žijící jinak obyčejné životy. Autor se nebojí užít humor, nejednou černý a morbidní; tím si pomáhá i u antihrdinů, kteří tak nevyznívají prvoplánově. V možná až nadmíru zjednodušujícím vyobrazení je zřetelnější podstata událostí a povah. Záměr smysl dává, závisí na divákovi, zda osobité uchopení (ne)přijme. Rozvláčnější první část, dynamiku a spád nabere představení až po přestávce. Odpovídající herecké ztvárnění, ve zdařilé hudební složce zaujme hlavně práce s motivem J. Bulise.

Přiznávám, že jsem o přestávce řešila, jak nejsem úplně pocitově srovnaná s tím, že se u tak silného dějinného tématu zdánlivě nahodile střídá jevištní nadsázka a vážné tóny. Druhá polovina a emotivně absolutně katarzní finále mně objasnily, v čem spočívá koncepce inscenace a její opravdový tah na diváckou/lidskou branku. Víc než 294krát smekám!

P.S.: Doplněná procenta u hodnocení jsou to poslední, na čem v tomto případě záleží.

Přiznávám, že mi zde úplně nesedl ten koncept střídání crazy scén s těmi vážnými, zvláště v první polovině. Více by mě sedlo držení se té vážnější linie, což z větší části splnila druhá polovina a určitě pro mě vylepšila celkový dojem. Samotný závěr byl též hodně vydařený a správně silný. Mimo to se hodně povedla hudební složka, která spoustu scén krásně dokresluje. V každém případě jsem určitě rád za tuto poctu všem, co se jakkoli podíleli na operaci Anthropoid a v mnoha případech jejímu úspěchu obětovali své životy. Zajděte se na toto podívat a připomenout si to.