MarekT

Podnětný Škvoreckého text je zpracován typizovaným rukopisem J. Mikuláška (podobnost s jeho Maryšou je zjevná-kombinace historických a soudobých předmětů na téměř holé scéně+popisy do mikrofonu). Inscenace především trpí v první půli rozkolísaností a neschopností soustředit se na klíčová témata, je retardována dělením na kapitoly a padá do banální roztříštěnosti, vizuálně (scéna) je bohužel velmi nehezká. V druhé půli naštěstí zaostří a dokáže silou příběhu zaujmout až k uspokojivému zdařilému konci. Iritujíci je ale zbytečná doslovnost (nadbytečné projekce, parohy), oslabující efekt. Herecké výkony jsou velmi solidní (především Š. Krupa).

Primitivní a špatné představení bez děje, vyplňující stopáž estrádními písněmi a laciným prvoplánovým vulgárním humorem. Z každé části hry je vidět, že chyběla opora v pevném textu, jedná se pouze o směs bizarních černohumorných nápadů bez ladí a skladu. Nabízí se otázka proč? Herecky taktéž o ničem, přestože soubor DD je vysoce kvalitní a je o co se opřít. Po hodině a čtyřiceti minutách představení zničehonic skončí, nejspíše byla potřebná stopáž naplněna. Ještě nedávno Dejvické hrálo fantastického magnetizujícího Racka, oproti němuž je Kde je ta ryba banální a tuctovou oddechovkou pro odreagování nenáročného diváka po náročném dni.

Opravdu fantastické představení spojuje devízy velmi kvalitního textu s filosofickými motivy a vyzrálé, autentické herectví M. Kňažka. Divadelní událost sezony, navíc nečekaně v soukromém divadle.

Monumentální adaptace mnohovrstevnatého románu je dokonale propracovaná po všech stránkách, ať již se jedná o vhodnou dramatizaci, udržení stěžejních linií, funkční scénografii, důmyslnou režii či mimořádné herecké výkony. Ukázkový příklad, jak má vypadat moderní přístupné divadlo pro 21. století, které ani na okamžik neztrácí tempo a vyvarovává se rozvleklosti a popisnosti.

Uměřený Drábek se šťastně potkal s ruskou klasikou a vzniklo výsostně komediální a hravé představení, které zaručeně pobaví. Řada nápadů je skvělých (okusování židle a obrazu), jiné jsou nadbytečné (stěna pravdy), hlavní devízou inscenace jsou ale skvěle vygradované komické situace, které jsou opravdu nenuceně vtipné (etuda s hlávkou zelí). Režisér přirozeně dotvořil text způsobem, kdy nelze poznat, co již v textu obsaženo bylo. Škoda slabší druhé poloviny, ale i díky vhodné hudbě, vkusnému vizuálu a zejména triu Havlínek, Kopta, Tomicová se jedná o kvalitní inscenaci ctící žánr.

S rozsáhlým románem se Vinohradské divadlo popasovalo velmi dobře, děj je srozumitelně přenesen na jeviště způsobem, který umožňuje pohodlnou orientaci i nečtenáři, což jistě nebylo jednoduché. Styl odpovídá vinohradskému velkému plátnu, režisérovi se daří pointovat situace a přecházet plynule mezi obrazy, aniž by tempo vázlo. Herecké výkony v čele s A. Elsnerovou jsou silné a budují pohnutý příběh, který obsáhne klíčové zvraty 20. století prostřednictvím lidských osudů.

Pozoruhodná Albeeho hra se po delší době dostala na česká jeviště. Netradiční text čerpající z absurdního a existenciálního dramatu skrývá řadu myšlenek a akceptuje téma osamělosti moderního člověka. Na druhou stranu provedení až tak dokonalé není, text trpí zejména v prostřední rozvleklou bezdějovostí a utíká k nahodilosti. Přesto za zhlédnutí stojí, vyznění podporují i výborné výkony D. Švehlíka a O. Brouska, který má úkol o to náročnější, neboť hraje takřka výhradně mimikou.

Výborné představení volně dokumentárně zpracovává osudy 5 žen, které se po konci války scházejí v cele pankrácké věznice. Obratně napsané dialogy, silné osudy, kvalitní herecké výkony a intimní prostředí studia Švandova divadla dělají z inscenace jedinečný divadelní zážitek a přivádějí k hlubšímu zamyšlení o vině a trestu v lidské společnosti. Škoda, že již proběhla derniéra.

Trochu nevyužitý potenciál fascinujícího osudu manželů Škvoreckých, nicméně i tak má představení silné momenty. Působivé vyzdvihnutí milníků v jejich životech a exilové české literatury v 2. pol. 20. stol., škoda ale příliš přepálených karikatur někdy zbytečných vedlejších postav a nadbytečné postavy robota. Ústřední dvojice ovšem inscenaci táhne.

Silný scénický koncert odhaluje jedinečné dispozice hradeckého souboru ve vrcholné formě. Není to úplně činoherní představení), jedná se ale celkově o propracovaný, působivý a citlivý kus. Jen tak dál.

Doposud jsem z představení trochu rozpolcený. Na jednu stranu místy opravdu nesmyslně ujeté a mimo, na druhou stranu se podařilo nalézt originální a novátorský výklad a přístup, přičemž celkový dojem je spíše pozitivní. Brechtovský odstup představení sedí a dodává mu další rozměr. Již samo uvedení tohoto kusu je neskutečná odvaha, ovšem v Hradci již běžný jev. Výborní J. Zapletal, P. Kult a M. Czyžová. Určitě je dobré představení vidět, v druhé půli se sice místy se jedná už o vyprázdněné šaškování, ale jindy přivede na nové myšlenky a odhalí další roviny Shakespearova textu. Stačilo by Hábu trochu zkrotit a bylo by to výborné.

Privatizace rozhodně stojí za zhlédnutí, na české divadelní scéně jde o ojedinělý projekt, jehož prostřednictvím se divadlo vyjadřuje k aktuálnímu dění (což by tak mělo být, ale ne vždy se to děje). Vhodně zvolený formát arény a komunikace herců s diváky. Navzdory názvu je ovšem samotné privatizaci věnováno málo prostoru, daleko větší roli hraje příběh P. Kellnera. Podařilo se vybalancovat jeho vykreslení, vyznění tedy není černobílé. Některé jevištní obrazy jsou ovšem zdlouhavé a mně nekonvenující, jiné ale silné a závěr je funkční a působivý. Nejsilnější je představení v momentech debaty mezi Kelnerovými spolupracovníky a známými.

Úplně bezvýhradně nadšený nejsem. Nina Segal sice předvedla kostru hry do nového příběhu zručně, přičemž většina motivů ve nové hře nějakým způsobem zůstala, ovšem divák bez znalosti Ibsenova textu nemá řadu narážek a aluzí vůbec šanci pochopit a uniknou mu, přestože lze tušit, že na něco odkazují. Samo o sobě totiž představení obstojí jen zčásti a zážitek je poloviční, prostředí filmového natáčení je totiž zprvu zajímavé, jenže pokud zmizí druhý plán v podobě zakódovaného dramatu, klouže se po povrchu a pocit zaujetí rychle mizí. Nevím, zda lze běžnému divákovi doporučit, pro znalce Hedy Gablerové ovšem zajímavá a důmyslná variace.

Nejedná se o špatnou inscenaci, což je dáno především vynikajícím Shakespearovým textem. Invence je pomálu, scéna jednoduchá, s humorem se u postavy Chabruse příliš tlačí na pilu, nicméně jinak jsou herecké výkony sympatické a zkušeně zrežírované představení působí celkově velmi příjemným dojmem. Z jeviště vychází energie, dobří E. K. McIntosh, F. Beleš, P. M. Cibulka, M. Holý a V. Javořík. Pojetí šaška jako průvodce dějem je dobrým nápadem, závěr je zdařilý.

Nejedná se o představení v pravém slova smyslu, nicméně improvizační večer respektuje nejlepší tradici Ypsilonky a patří sem. Neodolatelné propojování reality a fikce, reagování na současné události a interakce s publikem vytvářejí uvolněnou atmosféru a účinkující pánové i diváci si ji užívají. Tradičně nejlepší J. Lábus. Na odreagování a zasmání ideální večerní program, bohužel studentská sleva chybí, a tak je cena vstupenky velmi přepálená.