JaroslavTymich

Všechny problémy této inscenace pramení už ze samotného textu - řemeslně je odvedená perfektní práce. Efektní a atmosferická je výprava a hudba (zvukový design, obzvlášť ve zredukovaném IV. dějství). Hra je založena především na dialozích a ty působí na velkém jevišti přespříliš staticky, ačkoliv jsou vsechny herecké výkony soustředěné a precizní. Jediné co, tak občas skokově oscilují mezi civilním a patetickým projevem. Inscenaci by prospělo zkrácení monologů, které pomocí zkratky divákovy expresivně zprostředkují "nezahraná" témata. Na prázdno vyzní pokus o fúrii i motiv dopisu. Z. Stivínová opět dokazuje že je herečkou první scény právem.

Geniální a zdánlivě neinscenovatelný text je v režii M. Langa uchopen nápaditě, svěže, dynamicky, aktuálně a v příjemném tempu (pokulhávají pouze některé obrazy II. dějství), s výraznými hereckými výkony (lehce zaujatý obdiv K. Hrdinové a M. Krátké) mezi kterými byste těžko hledali slabší. Zde je rovněž potřeba vyzdvihnout hereckou souhru a napojení, které je téměř hmatatelné a precizní. Dramaturgie (nebo spíš "dramatizace") je skvostná a vytváří tak spolu s výraznou audiovizuální složkou katarzní inscenaci (těch silných okamžiků je tam dost), ve které vám může vadit snad jen přemíra AI projekcí. Takhle si představuju DIVADLO 21.STOLETÍ.

Tak tady jde stěží něco vytknout - poetická inscenace v tradičním pojetí komorního divadla bez efektu, ač s velkolepým přesahem. Po herecké stránce perfektní, nadčasové - obzvlášť potřeba ocenit T. Dlugoše, I. Bareše a záskokáře R. Slováka. Výprava je decentní, symbolická (ač některé prvky ve finále působí zbytečně), pečlivá režie stojí na zdařilé dramatizaci a v zásadě baladický děj na jevišti rozehrává humornými situacemi. Což je občas na škodu. Finále by mohlo způsobit daleko monstróznější katarzi, kdyby ubylo vtipu a lehkosti. Zrovna u takové látky si to lze dovolit.

DRAMOX.

DRAMOX.

DRAMOX.

Přiznejme si - dnes opravdu nikdo netuší kdo Marlene Dietrich byla, a netuší to ani ti, kteří se jejím pohnutým životem/osudem zabývají. Proto ztvárnění třemi (skvělými) herečkami, proto jako rámec slouží muzeum figurín, proto inscenace nehodlá soudit, jen nabízí určitou impresi a pohled z obou stran mince. Nesoudí, ale je si jistá v tom, že má každý mít svůj pevný názor a směr a vytrvat v něm. Inscenace běží v příjemném tempu, hýří scénickými nápady (více či méně dotaženými), hudební čísla jsou za skvělého klavírního doprovodu epesní, stejně tak výkony všech představitelů, kteří látají občas nedotažený text a technické nedostatky.

Stejně jako kniha je i představení založené na pečlivém probírání se zdánlivě nesouvisejícími archivními materiály a stopami, které postupně utahují smyčku nad hrdinkou samotnou. Tu naprosto bravurně hraje P. Gajdošíková, která plynule přechází od dospělé ženy k šestileté holčičce, je energická, zapálená, lehce cynická a ve všech ohledech pravdivá. Na její bedra padlo až antické téma, kdy je člověk zrazován před výsledky svého hledání - na potemnělé scéně pozoruje osudy lidí, které semlela doba i podivná záliba v přírodním léčitelství. Velmi oceňuji použití chóru, efektní scenografii i herecké výkony všech zúčastněných, které jsou bravurní.

Přes zmatenou a špatně dramaturgicky i režijně uchopenou první část (kde by se našla snad každá ze začátečnických chyb) hra dospěje do "Čapkovsky" katarzního finále. Inscenace je herecky hodně nevyvážená a kvalitativní rozdíly téměř bijí do očí (největším překvapením je představitelka E. M.). Scénické řešení je vkusné a adekvátní (ačkoliv význam některých prvků je mi záhadou) stejně tak kostýmy (výrazně působí motiv střídání paruk). Velkým přešlapem je zařazení inscenace na program pro studenty. Čapkova filozofická, až noetická poetika je v textu hutná a bez výraznějších škrtů špatně stravitelná, zvlášť v kombinaci s ryze současnými prvky.

Dan K. si posunul text blíž ke svému naturelu a díky tomu dokáže střídat emoce, tempo i dynamiku představení naprosto přirozeně a bravurně. Je perfektně napojen na diváky, kteří jsou důležitou součástí a na dnešní repríze byli obzvlášť dobře obsazeni. Tahle hra se dá hrát jako totálně depresivní patetická agitka o sebevraždách, nebo jako komedie, i díky diváckým výstupům - a mám pocit, že se tady podařilo najít velmi tenkou hranici někde mezi kde sice hrdina má co chvíli na krajíčku, ale v zádech cítí naději. Občas má člověk pocit, že se dostal hodně hluboko do jeho duše a to na vás chtě nechtě zanechá stopu.
1000001.Dan Krejčík v téhle roli

Ač je inscenace založena na ne příliš šťastně vypointovaném textu - Anička Polívková opět dokazuje, že je geniální herečka, komička, mimka a na dvě hodiny zástupcem všech bláznivých a osamělých, často opilých pábitelů, nebo prostě těch, kteří nemají v osobním životě úplně štěstí a tak radši pořád mluví, aby je nepohltilo ticho. Text občas disponuje tesknými a smutnými motivy, které by šlo více akcentovat. Komediální talent hlavní protagonistky je ohromující - a její přirozené klaunství téměř hmatatelné v každém sebemenším pohybu a to vás drží po celou dobu představení a nutí jít s ní.

Nechte se unášet točnou magickým světem - z nejspodnější lůzy panoptika (které je divákovi na dosah jak jen může být), k nekonečným výšinám, které zná jen létající muž. Krumlovská zahrada je v tomto představení bezbřehým panoptikem všech možných i nemožných efektů, a vytváří z obyčejného "letního amfiteátru" cosi, co vás chytí a nedovolí vám vydechnout. Tajemnost a vábivost divadla hýří naplno. Ač by šel příběh i dialogy vylepšit, vizuální stránka si bere všechnu pozornost na svoje bedra a ladí dohromady s větrem, deštěm i všudypřítomnou tmou. Magnetizující zážitek.

Nepolevující strhující herecké výkony všech zúčastněných sráží snad jen nepřiměřená délka inscenace, ačkoliv má každá scéna v textu své pevné místo. Skvělá a efektní je práce kostýmní výtvarnice, i scénografa - jen význam Stalinovy hlavy jakožto scénografického prvku mi trochu uniká. Inscenace zaujme rovněž výraznou prací se světly. Je silná, upřímná, precizně zachycuje atmosféru, je skvěle postavená a vás jako diváka donutí s ní jít až do dojemného katarzního konce (bodejď by ne, když vychází z tak geniálního textu). A. Elsnerová a T. Císařová si zaslouží uznání a obdiv.

Jedna z nejlepších féerií, které jsem v divadle kdy viděl. Obrovská exploze nápadů, gagů, pantomimických čísel podaných tak, že vám na první dobrou nedojde že je to "ta klasická etuda". Herecky naprostý koncert...zjistil jsem že mnohem líp se píše recenze negativní. Když jsem v pozici, kdy se mi představení naprosto nejvíc líbilo, píšu plytkosti. Tahle inscenace by se nejlíp hodnotila beze slov. V tom je síla. Klaun stojí na forbíně, nehýbe se a hlediště nedýchá. Pak udělá jedno miniaturní gesto a obecenstvo zařve. V tom je skrytá magie divadla. A dnešní dojmy? Pán vedle přes uličku mě v jednu chvíli okřikl abych se trochu ztišil. Tož tak.

Avizované komedii, která má rýpat do všeho co jde se v prvním dějství nejde zbavit spíš řečnických než palčivých otázek o hyperkorektnosti, které čeří pubertálními vtipy O. Sokol. Vše se výrazně zlepší s nástupem ohromující R. Pavlovčinové a geniální A. Polívkové které drží druhou část, aby se neutopila v omílaném slovíčkaření s rody názvů věcí, debatách o zrovnoprávnění rostlin, a v prehršli running gagů, co nikam nespějí. Člověk se sem tam zasměje (v mém případě jinde než ostatní) ale odhlédneme-li od toho, že to má být sranda, dostaneme se ke katarzi, ze které mrazí. Realita přestává být reálná, nebo je její dystopický odraz reálný až moc?

Zdatně zadaptovaný text pro potřeby divadla Viola obdařen vším, co je pro takový prostor kýžené - hořký vtip a cynismus v rukou povolaných herců jiskří. Všichni herci hrají ve svých multi-rolích báječně (obzvlášť O. Brousek si viditelně užívá jejich rozmanitost). Jen by hře trochu prospělo občasné "vážno". Situace jsou komicky vypointované, ale jakýkoliv náznak filozofična je udupán nějakým gagem. Atmosféra večera je skvostná, čemuž dopomáhá decentní, leč mnohoúčelová scéna a spolu s kostýmy i výborná hudba (včetně zvuků a tajemných hlasů). Viola si může připsat další bod.

Divadlo Viola je výjimečný prostor. Divák si přichází posedět s vínem, prohodit pár slov s náhodnými lidmi s nimiž máte čest sdílet stůl, a k tomu se královsky bavit. Díky všem zúčastněným (režisérku nevyjímaje) především to poslední dostává všem možným kladným přívlastkům. Tady je perfektně vidět co znamená "dobré režijní vedení". Každý z herců přistupuje k textům jinak. Jeden hledá sílu v jednoduchosti, druhý se rozpíná do všech stran jeviště, další sází na hlas a mluvené slovo tak ještě nikdy nebylo silnější a čtvrtý hraje jako o život a díky tomu neodvratně mládne. Čechov funguje - nejlépe na tom jsou Román s basou, Kýchnutí a Jubileum.

Vypálený kostel-nehostinnost, urvaný zvon na podlaze, obilí v modlitebních lavicích, pokroucený strom vzrůstající z podlahy, ve stropě díra jakoby skrz ní ďábel proletěl, zchátralá kazatelna a pár pokřivených křížů-vzpomínka na časy minulé, z nichž nám po prorostlých lidech, hříšnících bez naděje na odpuštění, zbylo pár perel, zlatých nití, kusů ledu a střepů po rozbitých mateřských vztazích. A duše jeho se vrátila.
Mohl bych psát o genialitě režie, scény i hudby ale neboť se to o téhle inscenaci, která jediná v repertoáru ND dostává svou kvalitou místu uvádění, všeobecně ví radši vyzdvihnu R. Máchu, P. Štorkovou, J. Bidlase a T. Medveckou.

Eli, Eli shelo yigamer leolam...
Židovské zpěvy nás provází, po předem určené a nevyhnutelné cestě vybarvené režisérkou Šoltýsovou do barev největšího temna, do překvapivě křehkého nitra burácejících a vypjatých scén - v tyfem zamořeném Meziříčí, v srdci Osvětimi. A jakmile se opona po přestávce roztáhne, dojdou vám rázem slova. Hana (Andělová) je skvělá, o tom žádná. Mě dnes večer nejvíc zaujali Mira (Kratochvílová) a Elsa (Sedlárová). Režisérka si může na svůj divadelnický šat přišít další hvězdu... Ale tyhle slouží k úctě a obdivu.
Eli, Eli hakhol ve hayam...

Záznam.

Bez scény, bez kostýmů, bez herectví a (co je hlavní) bez smíchu. Během večera stráveného na Revizorovi Evy Holubové jsem se nezasmál ani jednou. Na něj se dnes už nechodí proto, aby se mohla opěvovat Gogolova genialita, chodí se na něj z toho důvodu, že diváky, kteří text nesporně znají, zajímá ta či ona intepretace režiséra a jeho pojetí. Režisérka před premiérou prohlásila něco v tom smyslu, že tenhle Revizor bude tak jak ho Gogol napsal. Jenže tím popírá základ režijní práce - a je to dost vidět. Sabina Remundová a Bob Klepl jisté pokusy a snahy měli nicméně ani to mě nedokáže obměkčit, neboť horší inscenaci na divadle jsem zatím neviděl.

Dá se slovy vylíčit atomová exploze? A existují pro to slova, která zvládne pochopit každej? Teda, pardon - "každý"! Toho nejlepšího už bylo o téhle inscenaci napsáno dost, ale i přesto se o ní dá mluvit a přemýšlet a jen se zatajeným dechem (od smíchu, pochopitelně) obdivovat tu její mnohovrstevnatost - v geniálních hereckých výkonech, "nadupané" režii, bezchybné změti gagů a džouků (v čemž jsou všichni tři nezpochybnitelnými mistry), fantastické scéně a všech těch superlativech která se po zhlédnutí rojí v hlavě! - p.s. za to "mnohovrstevné" se omlouvám, a už se psaním recenze končím, protože se blíží vrchol...

Na inscenacích Divadla Pod Palmovkou jsem vždy obdivoval vizuální stránku a herecké výkony. Ani dnešní repríza Shakespearovi opulentní svatojánské noci nebyla výjimkou. Nejvíce zaujmou Denny Ratajský, který hraje ďábelsky, až Funésovsky a Barbora Kubátová jako vždy precizní, včetně tklivě provokativního zpěvu. Potíž v celé hře snad tropí jen jediný aspekt - a to samotný text. Místy rozvleklý, vršící citově přebarvená slova přes sebe - zkrátka dost často ubírá na dynamice, která naopak bují v četných režisérských nápadech od košíků s cukrovou vatou, několika vrstevných projekcí, stanu, po brilantní provedení vztahů v herecké společnosti.

Líbí se mi na Vás vaše duševní odvaha
- Vás, co to sledujete a Vás, co to hrajete. Geniální Žáček neplive do ksichtu jen neméně dobré Sidonové. Špiní vás všechny. Stejně si to zasloužíte. I tenhle oduševnělý rozhovor sami se sebou. A můžu si vás u toho natočit? I když se ke mně točíte zády? A můžu se pak smát Plodkové nebo Kaplanové v klaunských maskách, zatímco bude Hájek na forbíně vést těžký monolog o tom jaká jsme všichni verbeš? A musím se ptát jestli můžu, přestože to pak stejně udělám ať chcete nebo ne? Jako Johanina Joana, která je okouzlující. Jen s úžasem čekáte, kdy si něco zlomí a občas stihnete taky čekat na herce z Národního.