Recenze

Starý dobrý mistr provokativního pera
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 4.10.2004, Helena Grégrová
S inscenací dalšího z děl mistra provokativního pera Thomase Bernharda se máme nyní možnost seznámit v Divadle Komedie. Jak už si u této scény pomalu zvykáme, jedná se opět o svým způsobem jevištní experiment, který v tomto případě spočívá zejména v nutné redukci románové předlohy a v její úpravě z monologického textu na part pro dva hlasy. Hlasy zřízence vídeňského Uměleckohistorického muzea Irrsiglera a hudebního kritika Regera. Režisér Dušan D. Pařízek si pro role těchto starců vybral bratry Karla a Mariana Rodenovy. Jak sami přiznali v rozhovoru před premiérou, tak úzké partnerství si na jevišti ještě nevyzkoušeli. Příbuzenský vztah nikterak neosvobozuje, při niterných prožitcích se mohou dostavit větší zábrany, ale na druhou stranu také i větší zodpovědnost.

Reger již 30 let chodí každé druhé dopoledne do stejného muzejního sálu, kde pozoruje Tintorettův obraz Muže s bílým plnovousem. Má tu své stálé místo na lavici a především stálého a vděčného posluchače Irrsiglera, který je vždy – místy až masochisticky ochotně – připraven naslouchat kritickým, nenávistným, nevybíravým, demagogickým, někdy i absurdním, v každém případě však notně nesnesitelným Regerovým výlevům. Svým břitkým jazykem řeže do státu a jeho institucí, státní moci, ale také do spokojení se s průměrností, učitelských metodik, obecného upadajícího vkusu a nakonec také i malířského umění starých mistrů, jež nejsou dle jeho slov víc než staří "státní" mistři. S nádechem paradoxu však nešetří ani kritiky či dokonce historiky umění, které neváhá kategorizovat jako zbytečné a nebezpečné nýmandy.

Čím víc Reger tlačí na pilu, čím víc zkrátka přehání, tím jasněji se postupně odtajňují obrysy skutečného důvodu jeho návštěvnické posedlosti. "Rozmluvy" s Irrsiglerem mají až jakýsi terapeutický účinek, neboť Reger si nejenom očistně uleví od problémů, jež ho stále víc a intenzivněji stravují, ale navíc je vyslyšen. A to dokonce člověkem, který svůj obdiv dokazuje nejen místy až mechanickým reprodukováním Regerových myšlenek, ale i ztrátou vlastní identity ve chvílích, kdy nedokáže přesně určit, je-li připomínaný zážitek jeho vlastní, nebo si ho neustálým obdenním opakováním vzal za svůj. Nejsilněji je to patrné při oživování nepříjemných vzpomínek z dětství a dospívání, při nichž lze pochopit, že bolestný citový deficit z tohoto životního období oba muže spojuje asi nejvíce. Stylizací do "rolí" řečníka a naslouchajícího se snaží patrně zastínit své pocity vlastní vykořeněnosti a zbytečnosti. Zdánlivá symbióza, ve svém důsledku však nic jiného než odporně parazitující zoufalství.

Ke skutečnosti, že tím hlavním, co má vyniknout v čase a prostoru, je slovo, přivádí divákovy smysly téměř prázdná scéna bez kulis, s minimem rekvizit a téměř statická režie. Herci se rozpohybují jen zřídka a velice uměřeně, když už k živočišnějšímu rozpohybování dojde, děj se vítaně oživí a vytvoří se také prostor pro jakési nadechnutí se před ponorem pod hladinu dalšího Regerova spílání. Při prvním takovém nádechu se Reger chystá s nůžkami zúčtovat s Tintorettovým obrazem, při druhém se demonstrativně pokouší oběsit. V obojím mu však včas zabrání Irrsigler. Následné okamžiky jakési odevzdanosti mají hlubší existenciální podtón znějící neschopností jakékoli změny, natožpak úniku. K velice působivým momentům patří také scéna, při které oba pojídají řízek. Reger i při tom pokračuje v projevu, ve kterém opět nešetří nic a nikoho a rozohní se v jednu chvíli natolik, až do všech stran lítá osmažená strouhanka. Ta odpadává z řízku jako něco navíc, něco vlastně zbytečného, odkryje se maso. Obdobně padá z Regerových úst spousta zbytečných slov navíc.

Herci nejsou nijak maskování na starce, což jednak jejich projev ještě více zcivilňuje a současně může také brnknout na asociační strunu, rozšířit možný generační záběr, neboť nejsou to vždy jen starci, pro něž kritizování čehokoli vytváří domnělé alibi absenci vlastních konkrétních počinů.

Složitě vrstvený text bylo pravděpodobně obtížné nastudovat, stejně tak, jako ho s každou reprízou bezchybně oživovat. Navíc, princip použité řeči, jež je téměř prosta respektu k interpunkci, je velice náročný na soustředění a vnímání, myšlenka střídá myšlenku o překot, než nám jedna stačí plně doznít včetně významu, rozplyne se mezitím několik dalších v nenávratnu. Oběma bratrům se však podařilo poměrně úspěšně proniknout pod slupku svých hrdinů, nehrají je nikterak ploše, ponechávají prostor pro tajemství. Většině z diváků se snad nakonec přece jenom poskládá zajímavá a originální mozaika podnětů k zamyšlení, např. nad žebříčkem našich životních hodnot. A to prostřednictvím nelichotivého, mrazivého a smutného obrazu vyčerpaných duší dvou podivínských starců, na jejichž rozpoložení zřejmě už žádné pozítří nic nezmění.

Hodnocení: 70 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.