Recenze

Některé vztahy lze přirovnat k básni, jiné k boji...a některé k obojímu
psáno z představení: 16.2.2006, Helena Grégrová
foto: Hana Smejkalová
foto:
Na první pohled obyčejný stárnoucí manželský pár. Edward si s oblibou pročítá historickou válečnou literaturu, Alice již po nějaký čas pracuje na antologii poezie, kterou miluje. Ostatně, trefná citace z básně byla tím, čím ho při jejich prvním setkání doslova okouzlila. Každý den večer si uvaří čaj, on se pohodlně usadí do křesla a pokud si zrovna nelistuje v tlustých knížkách, luští křížovky, kdežto ona by si ráda povídala. Jenomže právě v komunikaci se jim daří stále méně, až pod pokličkou stereotypu a zdánlivé zpohodlnělosti vybublá u obou touha po změně. Potíž je v tom, že onu změnu si každý z nich představuje zcela odlišně. Zatímco jí připadá, že vše lze přece jen ještě nějak očerstvit a zachránit, Edward se rozhodne odejít. Tato téměř banální zápletka se záhy promění v psychologicky propracovaný náhled na příčiny a důsledky ztroskotání třiatřicetileté společné existence. Ten zásadní životní zvrat přichází navíc zrovna v den, kdy rodiče navštíví jediný syn, který má sám dost vlastních problémů s navazováním a udržením partnerských vztahů. O to citlivěji nenadále nastalou situaci vnímá a prožívá.

V samotném názvu hry obsažený ústup vyznívá jako nejsilnější a nejčitelnější motiv, text si s ním pohrává v několika symbolických rovinách. Promluví k nám prostřednictvím Edwardova pozastavení se nad pasáží z knihy s úvahou o tom, zda vojáci při tažení mrazivými sněhovými závějemi se mají v boji o přežití zabývat pouze sami sebou, bez ohledu na své spolubojovníky, a do jaké míry může být smrt v takových krutých chvílích vysvobozením. On sám při svém odchodu od manželky v podstatě formu ústupu volí a drží se jí i nadále, například při návrhu majetkového vypořádání. Alice hodnotí svůj momentální stav, kdy před sebou tuší už jen vidinu slevování ze svých snů a představ, také jako jakýsi doživotní ústup. Syn balancuje mezi tím vším a stále zřetelněji si uvědomuje, že jakkoli se o to pokouší, nedokáže být víc než pozorovatelem, kterému intenzivní cit k matce i otci nedovoluje nestrannost a tlačí ho k nechtěným kompromisům, tedy ústupům. Všichni tři se stávají účastníky tohoto svým způsobem nedůstojného boje, přičemž jsou vlastně konfrontováni s velice obtížně definovatelnou mírou odpovědnosti člověka za svůj vlastní život a za ovlivnění životů těch druhých. K podtržení této vzájemné bytostné provázanosti velmi zdařile přispívá nápad, že žádný z protagonistů neopustí po celou dobu jeviště, pokud není přímým aktérem konkrétní fáze děje, zůstává přesto přítomen téměř nehybně mimo světla reflektorů.

Za zmínku určitě stojí vyrovnanost mimořádných hereckých výkonů, které komorní prostředí scény ještě umocňuje a v jistých chvílích v nás pomáhá vzbudit soucitné pochopení pro jednání všech tří postav. Iva Janžurová obdařila Alici svéráznou citlivostí k veškerým vnějším podnětům. Dokáže být dojemná v okamžicích, kdy při svých návratech ze sfér veršů a víry do světa reálných problémů ztrácí pevnou půdu pod nohama, roztomile neohrabaná, když se nehodlá smířit s Edwardovým odchodem a podniká při tom roztodivné kousky, ale i lehce nesnesitelná při svých občasných hysterických výbuších, nebo když tvrdošíjně vyžaduje po svém okolí pragmatická zdůvodnění a logické odpovědi, a přece se zdá, že vyřčenému sama snad ani nevěří. Přesvědčivý František Němec nechává z pod slupky rozvážnosti, serióznosti a jakési až ledově chladné racionálnosti vyznít i podtóny určité zbabělosti a slabošství, kvůli nimž snad tak dlouho absentoval s pokusem o vymanění se ze vztahu, ve kterém se mu nedýchalo volně. Saša Rašilov nezůstává nijak pozadu, jeho Jamie je přemýšlivý, ale velmi nerozhodný mladý muž plný pocitů nejistoty, tápání a obav z budoucnosti.

Celý příběh se velice dobře a slibně rozvíjí, nechybí tu jiskření zprvu jemně, postupně až palčivě ironického humoru, který pozvolna odkrývá duševní zmatky a bolestnou realitu prohlubujícího se nedorozumění, odcizení a rodinné krize. Očekávaná katarzní tečka se ale bohužel nedostaví. Inscenace se totiž ke konci poměrně rozmělňuje v tak trochu zdlouhavě opakovaném vykreslování pocitů bezvýchodnosti a beznaděje. Některé z těchto pasáží se zdají být zbytečné, nebo přinejmenším navíc, vše ztrácí tempo a úvodní sympatický švih. Zejména ve druhé polovině hry by stručnější kabát slušel výpovědi lépe, aby pod stále znatelnějšími dávkami sentimentu a patosu nepoztrácela tolik ze své naléhavosti. Takto zůstává na povrchu spíše sdělnost, možnost spoluprožití poměrně silných emocí a především brilantní herecké kreace, což není málo, ale neodbytný pocit, že z tématu by se dalo vytěžit více, se přece jenom vkrádá.

Hodnocení: 70 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.