Recenze

Někde mezi aminokyselinami a houslovým klíčem
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 24.5.2004, Helena Grégrová
foto: archiv Divadla na Vinohradech
foto: foto:
Charlie: "Vy jste rasista. Xenofob."
Leslie: "A co to je?"
Charlie: "To je ten, komu nejsou dost dobří ostatní, protože mu vadí, že jsou jiní."
Leslie: "Tak to já nejsem. Mně nevadí, že jsou ryby jiný. Mně vadí, že jsou blbý, špinavý a že jsou všude!"


Pobřeží není jen název, ale současně i jediné místo děje Albeeho hry. A také čtvrtý titul tohoto amerického dramatika uvedený na scéně Divadla na Vinohradech v posledním desetiletí (předcházely Křehká rovnováha, Tři velké ženyKdo se bojí Virginie Wolfové?). Je to však i poměrně průhledné synonymum hranice. Samozřejmost hranice mezi pevninou a mořem se s vývojem děje dočká zajímavých významových posunů, které prvořadě souvisí s Albeeho ovlivněním psychoanalýzou a existenciální filozofií. Jsou nám kladeny otázky k podstatě a smyslu bytí, stejně tak civilizace, ale ona naléhavost sdělení přitom obsáhne podstatně širší spektrum.

Stárnoucí manželský pár, Charlie a Nancy (Viktor Preiss a Daniela Kolářová), tráví svou dovolenou v přímořském letovisku. Snad si chtěli jen odpočinout od všedních starostí, ale vybočení ze stereotypu každodennosti je nakonec nečekaně vyprovokuje k relativně nelítostné analýze jejich dlouhodobého vztahu. Ta rekapitulace je zprvu zdánlivě neškodná až ozdravná, oba partnery však ale postupně opouští vtip, ironie a potřebná míra nadhledu a rozkrývaná minulost začíná být místy opravdu velice bolestná. Kam by se asi proud jejich konverzace ubíral, kdyby se z mořských hlubin náhle nevynořila ještěří dvojice – Leslie a Sára (Jiří Dvořák a Vendulka Křížová)...? Střih!

Svět lidský a zvířecí se díky neutuchající zvědavosti ještěrů dočká opravdu důkladné konfrontace odlišných životních postojů a zkušeností, jiného způsobu myšlení a v neposlední řadě cítění. To vzájemné poznávání přinese oběma dvojicím netušené rozměry obohacení. Při osvětlování nejrůznějších lidských pojmů, které ještěry zajímají, zazní z Charlieho úst i "pohádka" o evoluci. Jde o jakýsi (kvůli srozumitelnosti) mírně zidealizovaný pohled na nezadržitelnost vývoje okořeněný originálním postřehem, že celé to vlastně začalo někde mezi aminokyselinami a houslovým klíčem. S inspirativní chvílí se ovšem otevře nekompromisní otázka: Je ten dosavadní vývoj vlastně vůbec vývojem k lepšímu? Jednoznačnou odpověď nelze očekávat, narozdíl od jednoho z nejzásadnějších podnětů k zamyšlení.

Ve finále hry dochází ke zlomovému momentu – Charliemu se podaří Sáru rozplakat a v Lesliem tak vyvolat zuřivost, v jejímž záchvatu se sápe Charliemu po krku. A? Jak říká sama režisérka v rozhovoru k inscenaci: "Zvíře, které pláče nebo škrtí, už není zvířetem. Už je jakýmsi mezistupněm od jedné vývojové etapy ke druhé, už nemůže zpátky do vody, musí pokračovat v cestě dál. Kam? Do naší civilizace. Šťastnou cestu, milé zvíře!"

Úsporná scéna na velkém jevišti nechá vyniknout nedohledné šíři horizontu, tedy i podtextu všudypřítomné osamělosti. Nelze opominout ani mimořádně povedené kostýmy ještěrů a černobílou filmovou projekci mořských vln, která vše vždy v pravý čas nepodbízivě, ale působivě podtrhuje. Divácký zážitek však maximálně umocní přesné, naprosto mistrné herecké výkony všech protagonistů. Každý s absolutní jistotou vede svou postavu tou trnitou cestou konfrontace bez sebemenšího zaváhání, s citlivým přístupem umožňujícím adekvátní vyznění všech důležitých okamžiků. Opravdu, dokonalá souhra. Lze s potěšením konstatovat, že všichni čtyři herci tak po delší době konečně dostali na mateřské půdě důstojnou příležitost potvrdit své nesporné kvality (u Jiřího Dvořáka se vlastně jedná o šťastné setkání už druhé v pořadí, předchází role Arama v Měsíčním běsu ve Zkušebně).

Stejně jako každý Albeeho příběh, tak i Pobřeží zasáhne obecenstvo především hluboce lidským poselstvím, jež nepostrádá silný emocionální náboj, který dokáže zamířit i na taková témata, o kterých se člověk obvykle zdráhá mluvit, o kterých se v duších spíše šeptá. Nevtíravým způsobem v nás probouzí vůli a potřebnou touhu konstruktivní komunikace. Jemně, a přesto důsledně nám poodkrývá propastné nebezpečí každého rozhovoru, jakým jsou zbytečné, prázdné a na sobě nezávislé monology. Učí nás tedy tak vlastně i kouzlu umění naslouchat. Ta lekce rozhodně stojí za zápisné.

Hodnocení: 80 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.