Objal mě bůh a nic

Petr Lébl patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla 90. let, jeho umělecký odkaz je stále živý, stejně jako povědomí o dobrovolném odchodu ze života. Zpracování nezveřejněných deníků z posledního roku života, kdy se souhrou okolností ocitl v milostném trojúhelníku a jeho duše v bludném kruhu, sice zobecňuje bolest pramenící z neopětované lásky, ale zhlédnutí bude větším přínosem pro zájemce o jeho osobnost. Mluvené slovo není v popředí, významné zastoupení mají pohyb a hudba. Některé nápady mohou oslnit, s jinými se divák ztotožnit nemusí, případně může tápat nad jejich smyslem. Specifičnost však činí počin nepřehlédnutelným!

Daniele Špinar se v působivé jevištní koláži podařilo neotřele zachytit atmosféru intimních deníkových zápisů Petra Lébla. Jde o zpověď nebývale křehké duše zkoušené v rámci neopětovaných citů, přes okraj přeplněných pouze jednostranně. Její (sebe)trýznivý a nerovný zápas promlouvá prostřednictvím propojení herecké akce, tanečního pohybu, hudby a projekce v sugestivní obrazy. "Čas je jak rozmazaný pták," zmínil Petr Lébl v jedné z poznámek, konturu konce vlastního života si vymezil předčasným sebevražedným odchodem. V závěru inscenace Objal mě bůh a nic symbolicky rozpíná jeho poraněná duše pestrobarevná křídla a osvobozená míří za světlem...