Zeyer

16. 4. 2026 jsem z galerie zhlédl inscenaci Paní Bovaryová v režii Tomáše Loužného, který zároveň zdařile adaptoval literární předlohu. Z poněkud vyčpělého románu dokázal vytvořit překvapivě aktuální dílo - život bez Boha, nárůst exekucí, nespokojenost s tím, co mám - témata rezonující i dnes. Díky Denise Barešové, Martině Preissové a Radúzi Máchovi šlo o zážitek, který dosáhl až do nejvyšších řad hlediště. Denisa Barešová navíc předvedla neuvěřitelně přesvědčivý oblouk postavy - od rozkvětu až po úplný rozpad. Martinu Preissovou jsem viděl v krátké době ve třetí hře a pokaždé roli uchopila skvěle. Výkony 90 %, příběh 50 %, výsledně 70 %.

Veselé a příjemné představení ... pohled vývojové psychologie na dětský svět v reáliích ČSSR 70. let. Chlapec, který víc vnímá opilého otce, výprask, sexy psycholožku, znělky z televize a školní poznámky, než aby dumal o režimu, vládě jedné strany a cenzuře ... co se týče staršího školního věku/pubescenta a dospívajícího v rozmezí cca 5 let (1976-1980) působí reálie autenticky a pravdivě. Herecké výkony všech čtyř představitelů byly sympatické a 100. repríza hovoří za vše.

Jedná o jedno z kmenových představení Národního divadla, což podtrhuje fakt jedenácti let na scéně. Inscenace je zajímavá historicky, osobnostně a také neskutečným množstvím textu pro Ivu Janžurovou. Diachronní pohled na vývoj Velké Británie je bonusem - takto vypadá propojení demokracie a monarchie v praxi, Nejen monarchie, ale i divadelní publikum se (mj. vlivem klipovitosti doby a sociálních sítí) mění - tři hodiny činohry už je pro některé jedince nadlidský výkon. Mně je ovšem tento klasický přístup, který volí Alice Nellis, sympatičtější než osekávání inscenací na 55 minut bez přestávky.

Viděno v roce 2019: Režisérka Hana Burešová POMĚRNĚ úspěšně modernizovala POMĚRNĚ zábavnou Shakespearovu komedii, herecké výkony byly POMĚRNĚ dobré a některé detaily i POMĚRNĚ zábavné. Za mne byla celá inscenace věrna názvu - mnoho povyku pro nic s malým "m" a velkým "P" = průměr - trvalejší divadelní zážitek nepřinesla. Takové POMĚRNĚ solidní divadelní představení pro Klub mladého diváka do čtenářského deníku ...

Viděno 21.5.2019 - solidní představení Laterny Magiky pro děti i věčné děti - dospělé. Oproti Kouzelnému cirkusu se trochu vytratilo magično a poetično, což se odrazilo v nepoměrně kratší době uvádění. Jasný doklad toho, že technické možnosti současné doby nejsou všechno. Taneční výkony působily spíše jako kulisa, než že by byly podstatnou součástí děje. V současné době mi prostor Nové scény s těmito druhy představení chybí a těším se, až se něco podobného Zahradě v o něco vyšším standardu vrátí na scénu.

Vizuálně působivé představení režijního dua SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský). Červený dům jako prostor pro vzpomínky, emoce a poezii. Zhlédnuto 11.3.2019 - po 7 letech si z pamatuji plyšového medvěda a z obsahu velké "nula", na druhou stranu ta zajímavá atmosféra měla něco do sebe a podobná snová představení svůj smysl mají. Bylo to zkrátka něco úplně jiného, než na co je český divák zvyklý, a za to uděluji 65 % (zaokrouhleno na 70 % :-)

Novela patřila před rokem 1989 k povinné četbě a díky jejímu nevelkému rozsahu ji řada studentů taky skutečně četla. Tato dramatizace (zhlédnuto 17.6.2019) šla ruku v ruce s předlohou: neprovokovala, převyprávěla příběh jednoduše a bez patosu. Režisérka Hana Burešová odvedla dobré řemeslo - výsledkem bylo naplněných 90 minut v odpovídajícím tempu.

Zhlédnuto 9.6.2019, tehdy šlo o 850. reprízu. Představení si zaslouží pozornost už jen pro dobu, po kterou je uváděno. Aktuálně v roce 2026 se jedná o 28 let této hry na scéně, což ji řadí k nejúspěšnějším inscenacím v ČR. Lze najít jiný doklad dobrého standardu než návštěvnost? Režisér Jiří Menzel připravil hru, která může diváky provázet různými životními etapami, přežít covid a pokračovat svým životem i v době postfaktické směr repríza Nr. 1000 ... Z hereckých výkonů si nejvíce pamatuji Václava Vydru a Josefa Cardu. Spíš než o převratný příběh jde o veselohru solidní úrovně, což pro uvolnění po práci vrchovatou měrou stačí.

Mistrovská inscenace, která nese stopu tří osobností - režiséra Jana Mikuláška, herce Martina Pechláta a herečky Lucie Polišenské. Divadlo nemělo ambice konkurovat filmovému zpracování a šlo svou cestou. Bohužel film mám tak silně zakořeněn, že srovnávání se nešlo ubránit. A inscenace Národního divadla z toho vůbec nevyšla špatně. Rovněž timing mého zhlédnutí 10.6.2019 byl vhodný, na zimní dobu bych si takové smutné téma nezařadil.

Notoricky známý příběh v tomto pojetí propojil činohru, tanec, hudbu, zpěv a filmové projekce. Potenciál Laterny Magiky nebyl využit, nicméně nadčasovost děje byla garancí, že divák neodejde se zcela prázdným srdcem. Zhlédnuto v roce 2019.

Inscenace nabízí několik výrazných vizuálních nápadů: svádění faráře s nafukovacím kruhem, srdce ze slámy či efektní zrnění televizoru. Působivá je také scéna Dragana Stojčevskiho, který vytvořil na velkém jevišti prostor pro nadčasový příběh - zejména trojice Martina Preissová, Šimon Krupa a Igor Orozovič jsou skvělí jak herecky, tak hlasově. Co mi však vadilo, byla horší srozumitelnost natočených rozhovorů (méně by bylo více) a  sborového slova (např. při uvádění kapitol). Místy jsem se musel výrazně soustředit, abych rozuměl, případně jsem sledoval anglické titulky. Vstupující hudba a ruchy bohužel narušovaly jinak SILNÝ DIVADELNÍ ZÁŽITEK.

Nezapomenutelný zážitek a mistrovství Martina Stránského. I po sedmi letech od zhlédnutí (9.9.2019) si pamatuji scénu, dialogy, příběh - nešlo se tehdy při happy endu ubránit dojetí. Navíc coby učitele jazyků se mne tématika bytostně dotýkala. Málokterá hra o rozsahu tří hodin dovede udržet v plném soustředění jako inscenace Pod Palmovkou.

65 % (zaokrouhleno 70 %): Naši furianti v režii Martina Františáka představují poctivé divadelní řemeslo. Herecké výkony jsou spolehlivé - stojí za zmínku zejména Ondřej Pavelka, David Matásek a Martina Preissová. Je dobře, že se tato klasika na jevišti Národního divadla objevuje, protože má stále co říct i dnešku. Přesto ve mně zůstává vzpomínka na Pitínského inscenaci, která pro mě byla skutečnou událostí. Tentokrát mám spíš pocit, že cílem bylo diváka neurazit, aby si mohl doma bez rozpaků vyprávět, že "byl v Národním". Představení nenadchne ani nezklame - je to solidní volba pro každého, kdo si chce jednoduše "zajít" do Národního divadla.

Byl jsem na derniéře a píšu hodnocení po více než třech letech ... Pamatuji si výkony Tomáše Havlínka, Evy Salzmannové a zejména mi utkvěl Ondřej Pavelka, jehož "do prdele, do prdele" si v té jeho dikci sám někdy říkám. Představení by o pár let dříve bylo přelomové, v roce 2023 více než téma homosexuality a AIDS rezonuje téma konzervativně-xenofobní Ameriky s přetvářkou a omezováním lidských svobod. Je otázka, zda v současné tekuté době si po Michalu Dočekalovi ještě někdo troufne na inscenaci této extrémní délky. Dnešní generace se vrtí na sedačkách už po hodině a půl. Derniérové publikum si chtělo hru tohoto rozsahu ještě užít a užilo.

Výborný muzikál, co mne zvedl ze židle (nestává se). Písničky z první fáze skupiny Elán považuji za nejlepší a udělat z nich muzikál byl dobrý nápad. Že je příběh venezuelská telenovela? A proč ne, však se telenovely točí, aby měly sledovanost. Choreografie a režie Ján Ďurovčík je jistota, že vystoupení, tanec a proměnlivá scéna nebudou diváky nudit. Natálie Říhová emotivní, pohybově přesvědčivá, pohledná, solidně zpívá (jen bych ubral na síle, v jemnější poloze to lahodí uchu víc). Oba představitelé Petr Kolman i Zbyněk Fric excelentní - Zbyněk Fric do role přesně sedne, pohybově je skvělý a zůstává garancí kvalitního muzikálového výkonu.

Chodil jsem na všechna představení Petra Nárožného a Simony Stašové, takže ani tohle jsem si nemohl nechat ujít. Byla to oddechová komedie s pěknými hereckými výkony, ale děj byl poměrně plytký a po letech si už ani nevybavím, o co přesně šlo - zřejmě o vztahové záležitosti. U obou herců jsem měl raději jejich práce v Činoherním klubu, Mladé Boleslavi nebo v Řeznické, tedy v klasickém divadle. Z tohoto představení příliš čišela agenturní produkce.

Je to už několik let, co jsem představení viděl - tuším v kinosále na Dlabačově - a dodnes si pamatuji, že to bylo jedno z nejlepších vystoupení Simony Stašové. Role italské herečky Anny Magnani jí výborně sedla. Oldřich Vízner působil už poněkud unaveně, ale k postavě Tennessee Williamse to naopak dobře ladilo. Bylo to divadlo s jasnou uměleckou hodnotou.

Představení jsem viděl před několika lety a tehdy jsem čekal o něco víc, zvlášť protože mám Simonu Stašovou i Michala Dlouhého opravdu rád. Musím ale uznat, že italská atmosféra byla vystižená přesně - temperament, žárlivost i emoce fungovaly.

Muzikál v nemuzikálovém divadle může být risk. Do něj vstoupil i režisér Adam Skala, který naskočil jako náhradník. Práce pod tlakem mu zjevně svědčila. A k příběhu, v němž se s blížícím se nástupem Hitlera osudy obyčejných lidí dostávají do zrychlení - profesních i osobních (šantán, psaní, drogy, sex, láska, těhotenství, potrat, odjezd) - hektičnost i expresivní výraz patří. Kabaretiér (K. Krhovják) i Sally (M. Tomešová) podali sympatické výkony a přirozeně vedli děj. Scéna, pohyb, choreografie i živý orchestr dobře zapadaly, takže jedinou slabší stránkou byly občasné pěvecké nedostatky některých představitelů, což ke kabaretu vlastně patří.

Oproti filmu, který poznamenal mé dětství negativně (to nebyl film pro děti!), je tato dramatizace uživatelsky příjemnější, vede k zamyšlení, dokáže i pobavit. Jazyk Karla Čapka je aktuální i po 90 letech od sepsání, a vlastně je šílené, že to celé zní tak současně. Některé didaktické vsuvky byly až moc návodné, na druhou stranu: pro diváka-maturanta smysluplné pro pochopení atmosféry doby Karla Čapka. Vizuální efekty i brechtovské prvky za mne v pořádku, vadil mi jen kontrast mezi přílišnou hlasitostí reprodukovaného sdělení a mluveným projevem herců, kteří občas (s výjimkou Evy Salzmannové a Milana Kačmarčíka) v zadních řadách zanikali.

Tankred Dorst prošel zajateckým táborem, studoval divadelní vědu a germanistiku ... a tak předkládá texty obsahující paraboly a zpochybňující roli mluveného slova. Tím pádem lze text dále kostit - a přestože mi jinak záleží na četbě němčiny v originále - tady je to jedno, čeština, němčina. Všichni jsou vlastně lháři. Krapp se stylizuje do tvrďáka, až v sebevraždě je opravdový, hrabě tlachá a jde z toho faleš a Julie (skvěle zahraná R. Widenkovou) se mezi tím plácá, léčí se s psychickou nemocí a nakonec (uprostřed těch přetvářek) onemocní i fyzicky a umírá. Zůstávají jen fakta - sňatek, smrt, láska, objetí. Oceňuji následnou besedu 20.02.2025.

Představení jsem viděl před více než rokem a moc si z něj nepamatuju, což mám jako signální světýlko, že trvalý dojem nenastal a uděluji max. 60 %, a sice především za výborný výkon Zuzany Stivínové, za odvahu uvést na prknech Maxima Gorkého a za uplatnění prvků epického a absurdního divadla. Chvílemi na mne vykukoval z pod opony Brecht a to bylo těch pár wow momentů, které rozptýlily dotírající nudu.

Kdo má rád Matrix, půjde i na x-tý díl, kdo má rád Smočka Ve Smo/ečkách ... musí i na Hermínu. Ladislav Smoček si úžasně hraje s českým jazykem, je vtipný, nechutný, laskavý, dojemný ... Obsazení Vladimírem Javorským (vzpomínka na devadesátky) a Ondřejem Vetchým (pobaví vždycky) je doplněno Andreou Černou, vetřelcem ČK v dobrém slova smyslu - postava novinářky, která párkrát zazoufá nad svým morálním zavrávoráním, a přece jde dál k nadčasové lásce, propojená se skutečnou veršující herečkou z Varů/Plzně. Wow! A Schibber má také svůj vesmír, ať už jakkoli ujetý, čímž nejmíň sympaticky, ale o to reálněji vychází prospěchář "čecháček" Šťastný.

Autorská novinka Rudolfa Kubíka zasazuje svůj příběh do prostředí Hollywoodu a s humorem reflektuje postfaktickou dobu, v níž lze i nelidskost prezentovat jako ctnost. Některé zápletky mohou připomenout klasické dramatické vzorce typu Tramvaj do stanice Touha, přesto si hra zachovává vlastní tón. Režie Petra Veselého (mj. Donaha) vede herce jistě a herecké výkony na PŘEDPREMIÉŘE 18.01.2026 působily vyrovnaně. Délka 120 minut je příjemně kompaktní. (Co však Fidlovačce dlouhodobě chybí, je jasnější dramaturgická koncepce, která byla patrná v éře Tomáše Töpfera.) Hra má potenciál sled nápadů ještě posouvat a dát hercům prostor si zaimprovizovat.

Vtipná mystifikace o kamarádech hudebnících ... Představení jsem viděl 21.12.2021, což tak hezky pasovalo k předvánoční době, navíc v covidovém období, které samo o sobě poušť připomínalo. Jaroslava Rudiše mám v oblibě, a tak mne zajímalo, jak se tématu v tandemu s Petrem Pýchou zhostí. Patrně to obsahovalo i autobiografické prvky nebo minimálně určitou životní reflexi, mělo to politický podtext a pointu, že někdy se stane něco tak absurdního (zde: Turkmenistán), co naboří dosavadní životní cestu. Martin Stránský jako Olin byl perfektní.