Spisovatel Josef Formánek je spjatý s Ústím nad Labem. V tomto městě se víceméně uzavírá děj jeho úspěšného románu Mluviti pravdu z roku 2008. Osud hlavního hrdiny Bernarda Marese má předobraz v životě Waldemara Solara (1924-2011), s nímž se Formánek setkával a rozmlouval právě v Ústí. A první jevištní dramatizaci Formánkova románu nedávno nastudoval režisér Filip Nuckolls v místním Činoherním studiu.

Josef Formánek sice musel v románu Mluviti pravdu také fabulovat, ale Solarova života se držel poměrně věrně. Knihu opatřil i rámcem, kdy jako autor cestuje a rozmlouvá s Maresem, čímž dodal jakýsi bilanční rozměr. Román vzbudil velký ohlas, byl přeložen do cizích jazyků. Trefně je přirovnáván k Hrabalovu dílu Obsluhoval jsem anglického krále, s nímž má společnou například již zmíněnou bilanční rovinu nebo spletité životní cesty hlavního hrdiny v bouřlivém 20. století, kdy do životů lidí a mezilidských vztahů zasahovaly války a různé politické režimy.

Život Bernarda Marese začal ve Vídni ve 20. letech, kde byl nalezen u kostela. Krátce žil u bezdětné pěstounky v Třebíči, té byl však proti její vůli odebrán a skončil v sirotčinci. Tam byl mimo jiné pohlavně zneužit jednou z jeptišek a také zažil jedno z prvních velkých zklamání, když z jeho života nečekaně zmizel nejlepší kamarád. Sám se ve složitém světě nedokázal zorientovat, setkával se s nenávistí a opovržením. Těžko hledal jistoty a nevěděl, co si s životem počít. Obtížně se nachází odpověď na otázku, co Bernard bez rodinného a lidského zázemí sám mohl a nemohl ovlivnit, zda se v některých situacích mohl či nemohl chovat jinak a jestli by vůbec přežil, kdyby zvolil jinou cestu.

Za 2. světové války Bernard sloužil v jednotkách SS, zažil krutou válečnou vřavu, před jeho očima zemřela většina jeho přátel – vojáků. V koncentračním táboře byl jedním z dozorců a zde se zamiloval do Židovky Sofie. Jí a dalším dívkám následně pomohl z tábora uprchnout a zachránil jim život. Souhrou náhod se později ocitl jako tlumočník v Rudé armádě. Po válce měl být popraven, ale polehčující okolnosti a náhoda mu zachránily život. Odešel do Čech, kde bez velkého rozmýšlení vstoupil do KSČ. Setkával se i se Sofií, v té době již provdanou. V období čistek začal být trestně stíhán a s přestávkami mnoho let vězněn. Až v roce 1969 mu bylo povoleno vycestovat a žil v Německu. Snažil se vypátrat svou matku, její hrob nakonec nalezl ve Venezuele a paradoxně odhalil i svůj židovský původ. Konec života strávil v Ústí nad Labem.

Divadelní adaptace se obratně uchyluje k nutným zjednodušením spletitého děje. Zachován je rámec rozhovoru Josefa Formánka s Bernardem a autor románu v inscenaci představuje sám sebe. Kromě vedení zmíněného rozhovoru uvozuje některé scény zmínkami obsahující časové, místní a jiné souvislosti. Formánkův neherecký projev má své limity, ale osobní přítomnost autora při představení lze vnímat jako bonus, který nejeden divák jistě ocení.

Bernarda Marese hraje téměř výhradně mladý herec Petr Uhlík, který tíhu mimořádně náročného úkolu unesl. Vystihl povahu muže, ovlivněnou pozicí sirotka i dalšími okolnostmi různého druhu, jeho marné hledání životního zázemí. Věrohodně ztvárňuje chování v mnoha vypjatých okamžicích, do nichž se dostával v dospívání, za války i později. Kontroverzní skutky, které měl Bernard na svém kontě, nevyznívají jednoznačně odsouzeníhodně, nýbrž správně vybízejí k přemýšlení nad jejich pozadím. Na konci Uhlík „předá“ part Bernarda Josefovi Kadeřábkovi, legendárnímu divadelnímu technikovi a příležitostnému herci spjatému s Činoherním studiem několik desetiletí. Ten odehraje závěr Bernardova života, jeho rozmlouvání s Formánkem a také poslední setkání se Sofií. Kadeřábek využívá svůj přirozený naturel, který není zestárlému Maresovi vzdálený.

Výraznější prostor dostala ještě postava Sofie, kterou ztvárňuje převážně Klára Suchá. Při posledním setkání se starým Bernardem roli převezme Jelena Juklová. Herečka kdysi stála u zrodu Činoherního studia, s nímž spojila většinu profesního života. Po letech v pražských divadlech se do Ústí poněkolikáté pohostinsky vrátila. Přítomnost herečky vedle Kadeřábka a Formánka umocňuje nostalgickou atmosféru okamžiku, v němž se mísí krutá upřímnost se smířením. Zvláštní moment dotvářejí rovněž Petr Uhlík, který již opustil hlavní roli a představuje neosobně odměřeného obsluhujícího číšníka, a Klára Suchá, jež místo Sofie hraje zdravotní sestru pečující o nemocného Bernarda.

Ostatní herci vystřídají nespočet vedlejších postav, které Bernardovým životem prošly a zanechaly v něm stopu. Herci epizodky vesměs výrazněji neodlišují, ztvárňují je s odstupem pomocí náznaku, čímž se vyhýbají ošidnému tvoření figurek. Obsazení více rolí jedním hercem je občas využito k odkazu na podobnost s úlohami předešlými – například Marta Vítů jako opatrovnice Anna předtím představovala Annina vídeňského bratra, Jan Plouhar zase střídá policisty, vyšetřovatele a několik soudců.

Model, kdy se kolem podrobněji charakterizovaného hlavního hrdiny a jeho životní lásky v rychlém sledu střídá množství naznačených postav, se podařilo Nuckollsovi udržet v konzistentním celku. V souladu s tímto řešením je i jednoduchá scénografie dynamicky umožňující rozlišit změny prostředí. Specifické místo zaujímá plechová vana, která se v různých scénách vrací v jiném kontextu. Josef Formánek dění komentuje ze stolku umístněného v jedné ze zadních řad, kde s ním na začátku chvíli sedí i Josef Kadeřábek. Místa v sále jsou doplněna postranními řadami a hrací prostor je diváky obklopen ze tří stran, což navíc stírá prostor mezi jevištěm a hledištěm.

Román je možná myšlenkově košatější, ale celou jeho hloubku na jeviště převést nelze. Filip Nuckolls se svým týmem a herci vhodně ovládl prostor a ukočíroval tvar do podoby, v níž se ve sledu situací neztrácí podstatné. Na dobové a politické paradoxy je kladen správný důraz. Na diváky čeká mnoho silných okamžiků i několik momentů dojetí, v nichž se daří vyhnout falešnému sentimentu. V Činoherním studiu se hodnotné literární dílo dočkalo více než důstojného zpracování.