Recenze

Každý hraje svou roli, ale ne každý si ji vybral
psáno z představení: 16.9.2004, Pavel Širmer, foto: Jaroslav Prokop
foto:
Poslední tři roky se v pražských divadlech objevilo několik her George Taboriho – Balada o vídeňském řízku (Divadlo Na zábradlí), Kanibalové (koprodukce Pražského komorního divadla a Činoherního studia Ústí nad Labem), Můj boj (společnost Jana Hrušínského) a nejnověji Goldbergovské variace v Divadle v Dlouhé. Uvádění her tohoto žijícího devadesátiletého dramatika lze skoro označit za „boom“, protože předtím se inscenoval spíše výjimečně. Například v Národním divadle byla uvedena v roce 1991 hra Bílý muž a Rudá tvář a v polovině devadesátých let nebyly na této scéně Goldbergovské variace dozkoušeny. Taboriho hry se díky původu a osudu autora točí kolem židovské tématiky a často odkazují na druhou světovou válku a holocaust. Autorova témata jsou velmi silná a bolestná (Kanibalové se odehrávají v koncentračním táboře a přežijí pouze ti, kdo jedí spoluvězně; Balada o vídeňském řízku je zasazena do Vídně v době nástupu nacismu a osud Žida, který ztratil všechno, je podán jako cesta přes blázinec a peklo až na hřbitov), jeho hry mají sice co říci, na druhou stranu jsou však obtížně čitelné a převelice náročné pro inscenování i pro diváky. Tabori sice nutí k zamyšlení, ale kolik je vůbec těch, kteří jsou sami schopni tak složité úvahy?

Goldbergovské variace (název poukazuje také na skladbu J. S. Bacha a i jeho hudba má ve hře svůj význam) v sobě spojují Starý i Nový zákon s holocaustem a divadlem, což jsou roviny, o jejichž vzájemných souvislostech by mnohé z nás ani nenapadlo uvažovat. Hra je pojatá jako divadelní zkouška, kterou vede režisér Mr. Jay (Miroslav Hanuš). Jeho židovský asistent Goldberg (Miroslav Táborský) je jím stejně jako herci tyranizován a trpí jeho arogantním jednáním. Osobnost Mr. Jaye jakoby onanovala nad vlastní dokonalostí a nad tím, že vše chápe lépe než ostatní. Sám však ví, že dokonalý není a že jeho chyby jsou na něm patrné. Postava Mr. Jaye se prolíná s postavou Boha popsaného v bibli – Jay řídí dění v divadle stejně jako Bůh podle bible řídí svět, Jay je odpovědný za všechny nesrovnalosti v divadle jako Bůh za dění na světě. Goldberg zase symbolizuje Ježíše – je Žid, nevinně trpí, pociťuje rasovou nesnášenlivost. Tabori dosáhl několikanásobného propojení nejen u postav. Svět divadla se ve hře prolíná se světem pozemským, zkoušené představení zase s biblickými motivy (odchod Židů z Egypta, desatero přikázání, tanec kolem zlatého telete, zabití Izáka, ukřižování Ježíše) převrácenými naruby postavením do pozměněných souvislostí. Proces tvorby inscenace se zároveň propojuje se stvořením světa – obojí za jeden týden. Studování nové hry Jay stále narušuje režisérskými zásahy a vstupuje do děje. Herci například neví, jak podříznout Izáka a Jay to udělá při zkoušce za ně. Během těchto situací však nejde jen o zkoušení a režírování, ale jasně zde probleskává stěžejní téma hry – odpovědnost. Tabori ve hře již těmito náznaky vlastně z utrpení Židů (čtyřicet let bloudění, ukřižování Ježíše, možná i holocaust) obviňuje Boha. On podle Taboriho zničil život Židům jejich odchodem z Egypta, on nedokázal zachránit Ježíše před utrpením při ukřižování. V předposlední scéně Jay & Bůh probodne Goldberga & Ježíše na kříži, když ukazuje herci, jak má být spoluherec & Ježíš na kříži mučen. V závěru hry takto naznačovaná odpovědnost jasně vyplouvá na povrch. Jay popisuje Ježíše jako zanedbané dítě, které nezvládla matka a na které kašlal otec – Bůh. Ježíš se vzbouřil, utekl, přidal se k partě pochybných existencí a kázal lidem o víře. Ukřižování a smrt byla jen důsledkem toho všeho. Goldberg & Ježíš, který je vlastně špatné svědomí Jaye & Boha, se vrací a slibuje, že bude přicházet vždy, když bude potřeba. Goldberg si úlohu Ježíše nevybral, bez ptaní mu ji svěřil Jay a on se nemohl stejně jako Ježíš svému osudu bránit. Stejně tak si ale svou úlohu nevybral ani Jay a vlastně nikdo z divadla s výjimkou tajemné uklízečky Mrs. Moppové (Jaroslava Pokorná). Všichni měli Jaye za génia nebo dokonce za Boha, ale Jay tento „part“ stejně jako Bůh nezvládl a jeho osobnost spěje k postupnému rozkladu. Ježíš & Goldberg pocítil na rozdíl od Boha lásku k bližnímu, zatímco Bůh & Jay byl k lidem na zemi & v okolí bezcitný a jejich utrpení záviselo pouze na něm. Zkouška končí v poslední chvíli před představením, jeviště je prázdné a představení každou chvíli začne.

Režisérka Hana Burešová se rozhodla rozlousknout touto inscenací opravdu tvrdý oříšek, jakým hra je. Při režii vycházela z Taboriho textu a nepociťovala potřebu do něho vnášet vlastní razantní zásahy jako Jan Nebeský u Kanibalů nebo Jiří Pokorný u Balady o vídeňském řízku. Goldbergovské variace samy o sobě překypují významy, myšlenkami a symbolikami. Burešová používá chvílemi dosti odvážné postupy (nahota při Evině hříchu, heavy metal při tanci kolem zlatého telete), ale vlastně jimi pouze zdůrazňuje to, co je ve hře obsaženo. Při heavy metalu sice slabší povahy prchají, ale nutno říct, že tato scéna opravdu budí silný dojem hříchu a zvrácenosti. Z její práce lze vycítit úctu k autorovi. Divákům k němu cestu při „objevování“ sice zvlášť neusnadňuje, ale ani nekomplikuje. Herecký soubor Divadla v Dlouhé předvádí povětšinou dobré výkony. Nejlépe si vede Miroslav Táborský, který velmi přesvědčivě vystihuje pokoru trpícího Goldberga a postupné ničení Jayem. Z vedlejších rolí zaujmou Jan Vondráček, Ilona Svobodová a Pavel Tesař, k výkonům Jaroslavy Pokorné a Marie Horáčkové (alternuje Klára Sedláčková) lze mít výhrady, ale zásadní chyby se nedopustila ani jedna. Hlavním problémem inscenace je ovšem obsazení hlavní role Mr. Jaye Miroslavem Hanušem. Role vyžaduje herce velkého a hlavně odlišného formátu, než je Hanuš, který nezvládá vyvolávat otázky a významy a Táborskému se nedokáže vyrovnat. V souboru Divadla v Dlouhé není ideální přestavitel Mr. Jaye. Burešová měla přizvat k nastudování role hosta, ale ani toho by nebylo snadné v pražských divadlech najít. Z našich herců by snad mohli roli při správné konstelaci hvězd obsáhnout Marek Vašut, Jiří Štěpnička či Alois Švehlík, pomineme-li předpoklad správného věku, tak možná Jiří Langmajer za pár let nebo Josef Vinklář před pár lety. Hanušovi se daří vystihnout pouze aroganci a opovržení, jinak jeho výkon sklouzává k jednostrunnosti a povrchnosti, což vyvrcholí ve scéně ukřižování, kdy mu uniká rozklad osobnosti a pouze se nepřirozeně belhá o berlích. Výsledný dojem z inscenace by se výrazně zlepšil, kdyby se Hanuš s Jayem neminul a Burešová odhadla hercovy možnosti a nesvěřila mu tento „sebevražedný“ part. Přes tento závažný problém se však smysl hry nevytratil a inscenační tým ji uchopil ze správného konce. Pokud chceme něco soudit, nemělo by to být Divadlo v Dlouhé, ale v první řadě autor. Goldbergovské variace jsou kontroverzní hrou už při čtení textu. Návštěvník musí o smyslu hry a o dění na jevišti dlouze přemýšlet. Neexistuje recept, jak se s hrou vypořádat, názor a výklad každého z nás může být hodně rozmanitý a individuální. Taboriho názor na svět sice možná někdo pochopit dokáže, ale ztotožnění se s ním vyžaduje nejen složitou úvahu, ale i velkou dávku odvahy a upřímnosti k sobě samému. Při odhalování se totiž lze dobrat k tak hrůzným souvislostem, které mohou s někým snadno otřást, a to ani nemusí být věřící. Zůstává otázka: „Není autorův pohled na svět zvrácený?“ Pokud si ji divák po zhlédnutí vůbec dokáže položit, musí si na ni odpovědět sám.

Hodnocení: 60 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.