Myšlenkám proslulého dramatu, po němž česká divadla už dlouhou dobu sahají poměrně vzácně, čas neublížil, naopak jsou nadčasové a s životním stylem posledních let až mrazivě rezonují. Režisér P. Khek a dramaturgyně L. Smrčková hru uchopili za správný konec. Diváci dostali příležitost poznat původní podobu hry se vzpomínkami a představami, které se někdy škrtají a kterých se v Boleslavi nezalekli. Inscenace by však drobné zkrácení snesla, zejména protahovaná scéna před Willyho smrtí se částečně míjela účinkem a ztrácela na dramatičnosti. Hlavní představitel P. Bucháček se Willymu více či méně přibližoval, ale bohužel klíčovou roli zcela neobsáhl. Totéž v menší míře platí i o K. Frydecké; postava Lindy však není tak komplikovaná a zásadní, takže jistý hereččin „dluh“ nebyl tak patrný. Silněji a přesvědčivěji vyzněla rovina se dvěma syny (A. Petráš, V. Šanda). Zejména první jmenovaný dostal v roli Biffa ke konci výrazný prostor, který beze zbytku využil. Zbytečnou vadou na kráse byl hostující K. Vlček, nepřirozený a přehrávající; naštěstí herec nestrávil na jevišti tolik času, aby celkovému vyznění zásadně ublížil. Přes zmíněné výhrady se podařilo zprostředkovat hodnotu dramatu divákům, vystihnout paralely s dnešní společností a také dosáhnout působivosti. To jsou důvody, proč není návštěva inscenace ztrátou času, ale přínosem.