Čurda, hrdina jedné prohry

55 % Zvolené pomalé inscenační tempo se k této látce dle mého názoru vůbec nehodí. Režisér D. Jařab podobně jako J. Mikulášek v posledních letech aplikuje jednu formu na cokoli a nehledí na fakt, jestli je k tomu vhodná. Ačkoli v sobě téma K. Čurdy nese velký potenciál, střípky výjevů z jeho života nemají dar významněji zasáhnout. A to i přesto, že herci zvolené koncepci slouží bezchybně, zejména M. Donutil v hlavní roli a R. Mikluš ve švejkovském podání Jiráčka. Následný audiowalk je příjemnou přidanou hodnotou, která sice trpí podobným problémem jako první část – nevyužitým potenciálem, nicméně závěrečná scéna s sebou přináší silnou tečku.

Nevyužitý potenciál nové inscenace MDP.
První část zoufale postrádá tempo. Přináší sice řadu informací a neopomíná ani letmo (zábavně) zmíněné detaily, ale nevyužívá námětu, k titulní postavě se nijak zásadně nestaví, jen ilustruje motivace a myšlenky, mnohokrát napsané a vyřčené, navíc únavně dokumentárním způsobem, jevištní akce a obrazotvornosti se nedostává.
Audiowalk bojuje nejprve s organizací, načež opět nevyužívá možností: jak cestou (zřejmě přítomné postavy), tak následně v Petschkově paláci, v němž dojde v podstatě k průletu diváků a dvěma krátkým scénám. Bez ohledu na působivost té poslední, dalo se z této návštěvy vytěžit víc. (více v článku na blogu)

Každá etapa našich dějin má své hrdiny i zrádce a také hospody plné švejkovských glosátorů doby. Inscenace otevírá otázku statečnosti v krajně vyhrocené mezní situaci. Osud Karla Čurdy připomíná v mozaice útržků z jeho života. Zvolený rámec melancholického oparu ve zpomaleném tempu ale poněkud tlumí intenzitu výpovědi i diváckých emocí, které téma nabízí. Audiowalkový epilog je nosný nápad, zavrzání vstupních dveří a osudové kroky ústřední postavy po schodišti Petschkova paláce zazní ozvěnou autenticity. Škoda, že se při něm dál nepracovalo i s postavou čističe bot Jiráčka, který se cestou pouze letmo objeví, aniž by do děje více vstoupil.

Typicky pomalý Jařabův temporytmus je tentokrát spíš kontraproduktivní, inscenace místy nudí. O Karlu Čurdovi (M.Donutil) jako člověku se toho divák příliš nedozví, jeho motivace jsou nejasné, jakoby se tvůrci báli zaujmout k této kontroverzní postavě nějaký postoj. Zajímavým nápadem je rámování skrze švejkovskou postavu čističe bot Jiráčka (R.Mikluš), který je zdrojem sarkastického náhledu na českou povahu. Druhou část představení tvoří audiowalk, který sám o sobě moc zajímavý není, ale prohlídka Petschkova paláce stojí za to a poměrně silná je závěrečná scéna, v níž Čurda podepisuje svůj životní ortel na schodech budovy gestapa.