SVATOŠOVÁ

První návštěva v Rokoku. Zrádce...ale možná jenom nešťastný člověk. To nám historie neříká,co si u toho máme myslet. A my to stejně hodnotíme naším pohledem

Ty hudební proluky byly takové uvolnění, i když to vypadalo zvláštně. Jako kdyby ti pánové šli opravdu již pod vlivem někam po Václaváku.

Moc se mi líbily hlavně dámské kostýmy. Ale herecky nejvíce se mi líbili pánové. Všichni.
Druhá část byla vůbec nejzajímavější. Šli jsme po Václaváku s velkými sluchátky na uších až do Péčkova paláce. Tam jsme viděli už jen konec toho chlapa s velkým komplexem méněcennosti.

Generálka
Ptáci.... takoví divní. Sedí na papírových rolích. A jejich pohyb je velmi ostrý a někdy dost silový.
Vždy mne překvapuje,jako Lenka Vágnerová své tanečníky nešetří. Nosí své kolegyně v podkolenní, svazují jim nohy bundou a předvádějí hru svalů s perovymi vějíři v rukou jako pávi. Některé jejich kreace vypadají velmi efektně a zajímavě,ale dost často
spíš mám obavu. Ženy i muži v rukou svých kolegů létají vzduchem, jsou taháni po zemi, svazováni s koleny pod bradou a různě.
Ale proč ne. Život je prostě složitý a nešetří nikoho. Postavme se k tomu tak.

Tak nevím. V legendách starověkých civilizací se objevuje téma vagíny, která má ocelové čelisti. Ty mají mužům uříznout penis. Ale přijde mi to celé jako ironická nadsázka a tak jsem to i pochopila. Líbili se mi tanečníci. Celé představení tak pěkně dotvářejí,i když ona měla odhalenou horní půlku těla a on zase spodní. No, víte, já mám s těmi mužskými pohlavními orgány taky docela problém. Jako pan autor
Otto Weininger měl podobné problémy zase s těmi ženskými. Já v nich vidím symbol agrese, násilí. A on možná ještě zažil horší věci. Ale pořád jsem obdivovatelka útlých mužských zadečku,jako měl ten tanečník. Jsem přesto všechno hetero.

Americká klasika. Moc jsem to chtěla vidět, protože jsem zaznamenala ve filmové verzi Dustina Hofmana a moc se mi ten úryvek líbil. I když jsem dnes řešila taky následky ne moc dobrých vztahů se svým rodičem, tak jsem se svým způsobem vlastně dobře bavila. Martin Donutil byl skvělý. Pochválila jsem mu už Peachuma v Žebrácké Opeře, tak říkám JO, je dobrý. S Miroslavem Donutilem to je složitější, zachytila jsem jeho konec v Národním divadle v Našich Furiantech a připadal mi velmi mdle. Ale tady jim to oběma šlo krásně. A ještě do toho pan Dvořák, ten měl více dramatické scény a asi si to s panem Donutilem fakt užíval. P. Kronerová skvělá. 85%!

No, tak tady dostala přednost forma před obsahem. Samozřejmě, cirkus je vždy na divadle zajímavý a ta živá hudba má taky něco do sebe,ale není mi jasné, proč zrovna cirkus. On tam zase tolik opodstatnění nemá. Co se mi na tom líbilo nejvíc? Tanečníci. A to není moc.A nebyl tam původně ještě jeden nápadník? Na začátku měl účinkovat ještě Šimon Krupa. Chtěla jsem ho vidět, protože nově přišel do ND. No tak nic,no. David Prachař moc nemá co hrát,jen si tam chodí na pérových nožičkách. Proto asi dostal ty figury okolo sebe. Na té postavě mne fascinuje maximálně ta technika,jak vyluzuje to vrčení a ty zvířecí zvuky. Pro taneční výkony 5% navíc. Uf

Generálka. Soudobé pojetí. Vhodné pro školy. Taky tam jedna třída celá byla. Nevypadali, že by se nudili. Pro menší akční výstupy se sekáním zeleniny, ukecaným Cháronem a rytmizovanou rvačkou dvou bratrů a pro větší současné dialogy na téma občanská politika země. Živá hudba naprosto úchvatná a ten historický zpěv! Myslela jsem, že zaktualizovat Antigonu více nejde, ale zase jsem se mýlila. A ještě jsem si zopakovala celý děj řecké tragédie od Oidipa po vládu Kreonta. A pro pokročilé ještě originální text Sofoklovy hry. Sláva řecké divadelní škole! Za mne dobrá, já chci ještě!!

První repríza. Ejhle tepláková souprava! Nejvíce dnešní mi přišli ti milenci v lese. Ten styl mluvy je opravdu dnešní. Mladí dnes face tu face spíše plivou písmenka, než by pronášeli nějaké hlubší dialogy. Ale překvapení byly sportovní výkony! A Tomáš Petřík byl sladký. Jinak jsem to asi moc nepochopila, přestože jsem se bavila. Utekl mi totiž ten přesah do dnešní doby. V původním kontextu zbyla ta esence trapnosti. Taky jsem zažila rodinné výlety do přírody a žiju z toho dodnes. Ale diváci se skutečně bavili ještě venku na zastávce. Takže to bude asi hit. Jo, ať se divák baví, ať se vrací!

Skvělá živá hudba. Ta dává odpich. Vzrušuje nebo konejší. Rytmizuje děj. Jako další kapitola. Když už dochází dech, ženy zvedají ruce. Tančí nebo hněvivě na sebe víří sukněmi. Ritualizuji pohyb a posunují tím děj. Celé je to kompaktní. Nikdo není hlavní postava, nikdo není upozaděna. Je to oblé,jako oblázek. A tak tvrdé a studené. Doporučuji i pro náctileté, nejen pro dívky. Rozhodně je to velmi dobré představení. A to se Na Vinohradech úplně tak často nestává. Rozhodně je to Lorcovo velké dílo a nechce se dát zkazit. Podívejte se a fanděte. Ale nevolejte či či či.

No, pro mne klidně 110%. Pan Buchta coby Montfleury je tak krásně tuhý, až je úplně vláčný. Ty pohybové kreace jsou jedinečné! A nikdy bych neřekla, že ten čichový orgán nemusí být nošen nositelem jen k dýchání. Může i pociťovat a může se i cítit sám. Je to přece jen orgán. Rap té inscenaci vysloveně sluší. A sluší i Lubošovi Veselému, i když jsem ještě nepotkala tak zralého Cyrana. Ale Natálii Řehořové to s ním krásně harmonizuje. Zatímco Bohdanka Pavlíková harmonizuje ty šansony, jako kdyby nic jiného nedělala. Šlo by něco podobného udělat i se Shakespearem? No prostě vyhrává testosteron.

Obchodníka jsem kdysi s Vinohraďáky už viděla. To ještě jezdili zájezdy. Bylo mi ...náct. Teď jsem Lady ...sátka. A nejvíc se líbil Sváťa Skopal. Ale viděla jsem tam tenkrát i Michala Pavlatu. Takže jsem se tentokrát více než Markovi Lamborovi věnovala Zuzaně Vejvodové a její akci s Tomášem Pavelkou. Ne, že bych se nebavila. To spíš naopak. Až jsem sama sebe překvapila, co se ze mně line za zvuky. Já se hihňala jako malé děvčátko! No, oba dohromady byli na pocuc. A samozřejmě Marek Lambora byl král večera, jak stále vyhledával vyvýšená místa, obhazoval se třpytkami a celkově vypínal prsa.

Je to takové divné. Většina postav jsou magoři. Včetně pastora Ivana. Nějak nedošel k fázi smíření se skutečností. Ale nakonec mi to díru do hlavy neudělalo. No, ale budu si to muset ještě zafixovat. Já jsem taky toho názoru, že nás nepronásleduje ďábel. Ten nás má na háku. To si většinou děláme sami. Neumíme se zeptat správně, v časové tísni zmatkujeme. A zraňujeme další okolo. Vrsime chyby na sebe. Ale svým způsobem to je krásné. Tak jako na levačku, ale půvabné. Tedy Jacob Erftemeijer je roztomilý. To je přesně hra pro něj! A Robert taky dobře sekunduje. Oni to spolu umí. Nebetyčné finále!!

Hm, freak show. Už to zrovna v tomto divadle bylo. Jako muzikál. Nevím, jak to Lenka Wagnerová dělá, používá jen jednoduché prostředky, třeba dřevěné tyče. Ale mne to vždy vyvede někam do lehce nekonformní zóny. Hadí žena, že ktere si impresario uplete třeba vánočku. Dívky siamská dvojčata, která chtějí vlastní muže, vlastní životy... A to zrdcadlo, tam jsem se viděla dostatečně. Vždy jsme dvojí v jednom těle. Věděli jste to? Zrozeni jsme přece z muže a ženy. A jsme tam také jako rodič a dítě.A náš mozek je také složen ze dvou půlek. Nelíbí se vám to? No, není to povinnost. Běžte se podívat!

Krásný den, dneska loutky. A roboti. Různé druhy loutek, a vtipní pánové loutkáři. Celé to bylo orámované zkouškovým stylem. Moc se líbila pointa s figurínami. Zvláště, když je postupně svlékli. A ženská figurína měla dokonce otevírací bříško, kde byl maličký robotek. A nakonec ještě telefonát s Národním Divadlem, kde jim tuto variantu zakázali! Půvabný styl, já jejich způsob vyjadřování miluji! Co mám fakt nejraději, je možnost jít se podívat na loutky, případně je vzít do ruky. A sezbirala jsem jim vojáčky. Příště snad už si budu moci dát něco z jejich baru. A fakt na to dostanu 50% slevu?

Včera. Už jsem viděla na internetu. Ale byla jsem zděšená. Takže živě. Ale dojem lepší nebyl. Pan Hanuš mi přišel jako vyprázdněná karikatura, jako loutka ovládaná bývalou slávou. Děsivé. Ale pan Hanuš za to asi sám nemohl. A vedle něj Andrea Buršová jako uječená panička Zdenička. Doplňovali se dobře. Nejlepší mi přišla Deniska Barešova jako zoufalá dcera Jana. Dobrá kreace s židlí. A vedle ní Kateřina Holanová s Downovým syndromem. S pokrčenými punčochami, zkroucenýma rukama, s dětskou hravostí házející kuličkami. Naprosto úchvatné. Úžasní Luboš Veselý a Bohdanka Pavlíková. Oni vždy skvělí!

Stan na konci holešovického výstaviště. Cesta zpět není osvětlená. Orientace podle osvícené fontány. Komponované představení s romskými performery. Celkem inteligentní, dost nekorektní humor. Leckdy i mrazivý. Ale mně se to líbilo. Byla jsem opravdu nadšená. Nic podobného jsem ještě neviděla. Líbila se mi ta interakce s námi diváky. Dobrá kapela a ti lidé umí i zpívat. Těžko je to s něčím srovnávat, když jsem příznivcem hlavně činohry.Ale já jsem se dobře bavila a to je pro mne důležité. Ano, má smysl tímto způsobem upozorňovat lidi na jejich rasové předsudky.

Takové divné, téměř trapné. Jízlivé a jedovaté. Občas vtipné. Tak to mám nejraději. Nedovedu si představit, že by takový herec z Národního divadla byl ochoten přijít z představení na návštěvu do "umělecké" rodiny. Ale když by byl členem mecenášského klubu, tak proč ne, že? Výborný pan Hájek a také pan Jeništa, na toho jsem byla moc zvědavá. A nezklamal mě. Celý soubor zatím neznám, třeba se více poznáme. Záleží na nové sezóně, jestli to vydrží. Za mne dobrý!!

Poměrně složitá věc. Je to napsané jako (více v článku na blogu)

Zlatovlasá panna znovu mezi náma. Na to, že je to pro děti, velice vyšperkované. Dobré rytmizování pomocí úderné jednotky bicích nástrojů. Úplně jsem cítila chuť smažící se cibulky a nugátových bonbonů. Vtipní herci a také tanečníci. Dobrá scéna, točna s rámem a pouhé kusy látky, do toho stínohra.... to vše hraje s Vámi. A co nějaký merch? Co takhle třeba sušenky s logem? Navyšuji původní scóre: 85 %

On line představení.
Naprosto klaustrofobní, ženské drama. Výborné útěky
do prostoru paní Chrobokové- Tomicové. Ta si to dost užívala. Dobře vymyšlené kostýmy a boty. Neviditelná sestra coby symbol kamenného tajemství mrtvého otce. Velmi zajímavý operní styl zpěvu do tak drsného španělského dramatu .Nejvíce mne zaujala Angustias -Jana Posníková. Pěkně udělaná nejstarší dcera. Dobrý hlas. Dobrá práce se světly, když si ženy odkládají! Takže olomoučané: Pražské fanynky si Vás všímají a drží Vám palce. I když to tak nevypadá. A nechcete někdy přijet do Prahy? Já bych se klidně stavila.

Záznam
Vitězslava Kaprálová- u nás nepříliš známá, ale vzdělaná a prudce talentovaná žena. A paní režisérka Petrželková- krutě pravdivá a přesná v líčení osob, místa, určení. Obě dvě dámy se naprosto přesně potkaly. Včetně vlastního životního názoru. Tak to má být. I když moderní vážné hudbě moc nerozumím, touhu po vyjádření chápu. A Tereza Marečková je velmi dobrá . V tandemu se Simonou Zmrzlou jim krásně běží rytmus i harmonie.... taková disharmonická.....jako u Janáčka? Souhra rytmu mužů okolo též doplňuje styl do této symfonie. A Dušan Hřebíček též libý jako libeček...? Brno nadevše!

Ne, že by David Bowie byl můj oblíbenec, byla jsem nucena se podívat na jeho klipy, abych věděla, o co jde. Ale i tak to pro mne byla schiza. Nicméně to bylo opravdu dobře připravené představení a všichni jsme přišli dobře naladění a bavili jsme se. Pan Orozovič byl úžasný a Erika Stárková úžasná jako herečka a ještě lepší jako zpěvačka. Tuto její polohu ještě neznám,tak jsem si ji pěkně vychutnala. Některé postavy jsem moc nepochopila a občas jsem se v tom fakt ztrácela, zvláště když je scéna laděná do několika akčních plánů.Tato inscenace však jistě nebude pro většinového diváka...

Kincugi má být metoda, jak scelit rozbitou věc a zároveň dát novou kvalitu. No, kvalita je asi pro každého něco jiného. Já jsem sice neocenila začátek ve stylu vzrušené internetové debaty, ale ocenila jsem scény společného rituálu tří různých kmenů. A moc se mi líbila vize budoucnosti náčelnice kmene téměř nerozbitných lahví. Nemůžu říci, že by to bylo "hezké" představení, ale bylo to lehce poučné, středně zneklidňující a těžce zábavné. Doporučuji Burany,i tady v Praze jsme rádi, že vidíme také brněnská divadla. Je to zase něco jiného. Prostě jiná kvalita.

Docela pěkná komedie, je to taková oddychovka. Líbila se mi scéna s dveřmi. Každá postava přichází na scénu vlastními dveřmi a dají se s tím dělat různé gagy. Líbil se mi Šimon Krupa, ta postava bohatého šlechtice, co si hraje na doktora, je docela sexy. A hezký byl také Josef Kaluža jako nepříliš chytrý manžel paní Lukrécie. Ale nejvíc se mi líbil pan Georgiev. Podle mého názoru tam měl nejhezčí hereckou akci. Nedivím se, že se to pořád hraje, protože je to o korupci za chvályhodným účelem. A kdo by nestál o peníze, když mu můžeme namluvit, že tím dělá dobré skutky,že?

Tak tomuto se říká storytelling. Ale pro mne to byla samá metafora. Ne, že bych se v tom moc vyznala. Teorie člověka s deštníkem na mne moc nepasuje. Tak úplně jsem v tomto smyslu nikdy pod deštníkem nebyla, ale ani se mi nechce se přiznat, že bych někomu čistila boty. Drsnou paní učitelku "stání v řadě" jsem si uchopila po svém. Taky jsem si zažila ve škole šikanu. Vím, co je to být jiná. Zazpívala jsem si na motivy gospelu a moc mne pobavila představa papeže v minisukni. Nedá se to popsat, musí se to vidět. A pan Vančura má hezčí nohy než Saša Rašilov !

Do produkce Lenky Vagnerové jsem se neodvolatelně zamilovala na první pohled. Bylo to na Amazonkách. Byl to opravdu příběh. Gossip není na první pohled žádný příběh. Je to jakýsi dojem, ale kostru to mít musí, aby se to tvůrcům nerozsypalo. Takže můj dojem z pocitu je obojaký. Moc se mi to líbí, protože vidím velice zajímavé styly pohybu. Dá se ještě mluvit o tanci? Ze začátku je to spíš pantomima, ale děj se zhušťuje a emoce tryskají. A to není moc příjemný pocit. Vidím jak se jeden druhému posmívají, pocit nejistoty, strachu. Až mi vstupují slzy do očí. Ale pevně se dívám, aby mi nic neušlo.