100%

 Včerejší první pokus. Timing validace testu a vstupenky do sálu byl stres a obří matematika. Nutnost prosby na mé bližní o vytištění potvrzenć ve mně už od rána vzbuzovalo nevolnost. 
   Ale zpět k výše zmíněnému divadlu: příběh je prostinký, ale životní a divadelní boj ubohého seriálového herce Boba Barela mi trhal bránici. A ještě šťavnatější byla představa, jak v Národním divadle má oblibená šéfdramaturgyně (paní M.L.) svymi kvetoucimi křivkami vyvolává ducha K. H. Hillara (tedy, ne že by to v ND už nezkusili a pan režisér Š. se při produkci hihňal jak patnáctka spolu s námi). 
   Kromě dokonale na sebe slyšící dvojice Halbich/Dlouhý je dobře si všimnout Roberta Jaškówa a jeho "zlého šéfa činohry", ukřičeného a pouštícího hrůzu, aby o vteřinu později předvedl brilantní komiku až klauniádu. Zcela ve stejném rytmu s ním klape Natálie Řehořová, vzývající extaticky Hillara i fňukající do šéfem poskytnutého kapesníku. Úžasné nasazeni Davida Punčocháře, ktery je několikrát bit, vláčen, praštěný sekyrou, zabalen do koberce, shozen z několika výšek i do propadla a nakonec zatlučen do rakve jen proto, že vzdoruje snaze Boba Barela dosáhnout Thalie a ještě stihne vystřihnout sólo na elektrickou kytaru...
   Ano, všechny dopoledni stresy byly dokonale odplaveny a smála jsem se, az mi tekly slzy. Ale pokud bude Ministerstvo zdravotnictví vydávat natolik zmatečné instrukce, co člověk musí splnit, aby mohl do divadla, letos v léte toho divadla moc nebude. A přitom tolik chci podpořit ten svůj oblibený divadelní "klubík"...