16. 6. 1942, 20 dní po provedení atentátu na Reinharda Heydricha, prošel Karel Čurda, jeden z na území Protektorátu vysazených parašutistů, bránou Petschkova paláce, kde dosud tápajícímu gestapu udal jména atentátníků, jimž se podařilo vykonat jeden z nejvýznamnějších odbojových činů, i jejich pomocníků. 18. 6. 1942 byli na základě toho v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici nalezeni skrývající se parašutisté (a mezi nimi i hledaní atentátníci), kteří při boji v kostele zemřeli, předtím a poté byli pozatýkáni všichni spolupracovníci, jejichž jména se gestapu podařilo získat, a 24. 10. 1942 byla většina těch, kteří při zatýkání nespáchali sebevraždy, v koncentračním táboře Mauthausen popravena.
Karel Čurda za udání, jímž způsobil smrt všech těchto osob, inkasoval necelou polovinu ze slíbené finanční odměny (byť vybrat si ji zdaleka nesměl celou a vybíral ji postupně), získal nové jméno, nový byt a stal se jedním ze spolupracovníků gestapa, přičemž se podílel na odhalení a zatčení několika dalších parašutistů a odbojářů v dalším průběhu války. V procesu po jejím konci byl odsouzen k trestu smrti a následně popraven. 

Stručný životopis Karla Čurdy, titulního hrdiny nové inscenace Městských divadel pražských Čurda, hrdina jedné prohry nabízí sám o sobě značné množství dramatických situací (mohlo by jít o ty předcházející atentátu – útěk z Protektorátu, výcvik, vysazení v Protektorátu, ale i následný život v něm, atentát a osudy po něm), které se ovšem bohužel Davidu Jařabovi a tvůrčímu týmu MDP nepodařilo přenést a efektně zobrazit na jevišti. 
Jakkoli podávají všichni obsazení soustředěné a výrazné herecké výkony, od Martina Donutila v titulní roli Karla Čurdy, alias později Karla Jerholta, přes Ivanu Uhlířovou v roli jeho matky a paní Troníčkové, Aleše Bílíka, Renáty Matějíčkové a Martiny Jindrové či v neposlední řadě skvělého Roberta Mikluše v roli švejkovské postavy čističe bot Jiráčka, a jakkoli je zajímavý a osvěžující nápad spojit inscenaci s audiowalkem a dohrát ji ve zmiňovaném Petschkově paláci, bohužel to nestačí. 

První část, inscenovaná na jevišti Divadla Rokoko, se odehrává v částečně realistických kulisách (ve výpravě Davida Jařaba – scéna – a Sylvy Zimuly Hanákové – kostýmy) jednoho interiéru a v dokonale pomalém, až uspávacím tempu. Nedrží se časové posloupnosti, naopak retrospektivně poskakuje od atentátu k situaci poválečné a zase zpět, před atentát a v krátkých zmínkách i před válku.
Přináší zajímavé momenty. Už vstupní dialog Jiráčka s paní Troníčkovou o aktuální situaci, atentátu a výsadcích, který tak výrazně kopíruje začátek Švejka a současně s patřičným výsměchem glosuje mnohé detaily, na nichž musí být závislý úspěch jakékoli podobné operace, a které se přeci musely / nemohly stát (od ztracených dokladů a fotky děvčete, špatného vysazení kvůli chybě v navigaci, ztrátě a poškození nákladu, zranění, hledání již neexistujících záchytných adres a již nežijících spolupracovníků, až ke kontaktům vlastních rodin), a přeci se všechny staly a všechny různými způsoby ovlivnily úspěchy a neúspěchy shozených výsadkářů, patří mezi ně. Podobně nenápadně jsou pak v inscenaci ukryté i další detaily, které znalce potěší. Efektní jsou oba výslechy paní Čurdové, jak ten protektorátní, tak ten poválečný a jejich výrazná podobnost, či vstupy jeho žen a milenek.
Dialogy Čurdy s Andělem, jež se zřejmě mají pokusit o nahlédnutí do jeho nitra, do psychologie této postavy, a několikrát se opakují, už však v inscenaci navozují snové, pomalé tempo. Při své reprodukci v podobě audia během cesty k Petschkově paláci získávají na síle, ovšem v inscenaci, kde chybí jakákoli výraznější jevištní akce, předtím příliš nepomáhají udržení pozornosti a diváckého zaujetí a zájmu a nepomáhají ani budovat atmosféru či vytvářet prostor pro zodpovězení zásadních otázek. Jakkoli to mohl být jejich záměr, kloužou po několika vzpomínkách z dětství a o motivech a povaze titulní postavy příliš nenapovídají.
Autor a režisér inscenace David Jařab v programu k ní uvádí, že se Karla Čurdu nesnaží omlouvat, ale pochopit, bohužel ovšem tato snaha není z inscenace patrná. Karel Čurda vzpomíná, po udání se domáhá své odměny a větší spolupráce a následně mění v trosku, kterou připomíná na všech poválečných fotografiích. O jeho myšlenkách, motivacích a jednání před zahájením výcviku ve Velké Británii a vysazením v Protektorátu nejvíc vypovídají ženy jeho života, jak matka, tak milenky. O jeho působení v Protektorátu padne několik sotva postřehnutelných zmínek. A výrazně víc, než se divák dočte v programu k inscenaci, v odborné literatuře věnující se parašutistům či v libovolné (i internetové) encyklopedii, mu inscenace neukáže. (Oč výrazněji a životněji působí vedlejší postava Karla Čurdy – v té chvíli Karla Vrbase – v inscenaci 294 statečných Tomáše Dianišky v Divadle pod Palmovkou, která zdaleka není tak „dokumentární“ a skutečnost si výrazněji upravuje uměleckou licencí!)
Pro dokumentární záznam je to málo, pro divadelní inscenaci ještě méně. Atmosféru, skutečné emoce a napětí tato takto postrádá. Ty všechny v ní vyvolává až poslední scéna, která se ovšem již odehrává v Petschkově paláci, na schodech, a vedle výborného hereckého výkonu Martina Donutila jí tak pomáhá zejména genius loci onoho místa a schodiště. 

Je velká škoda, že když už se tvůrci rozhodli využít formu audiowalku a z části vytvořit vlastně site-specific inscenaci, nevyhráli si s těmito formami výrazně víc. Postava čističe bot Jiráčka z Václavského náměstí zůstává během pochodu k Petschkově paláci značnou částí diváků zcela nepostřehnuta (ověřeno vlastním výzkumem) a návštěva Petschkova paláce s sebou sice přináší dvě scény, ovšem jednu z nich opět podivně ospalou a nevýraznou a až tu poslední zásadní a skvěle předvedenou. Návštěva tohoto místa by přitom skýtala výrazně větší množství možností k rozehrání a rozvedení.
Ano, pravděpodobně by rovněž vyžadovala menší skupinu diváků, aby se dala patřičně uchopit, a nejspíš trochu jinou organizaci, která pro takto velkou skupinu (diváci se po konci inscenace v Divadle Rokoko dělí na 2 poloviny a vyrážející postupně) ostatně ani v nynější podobě nemůže být snadná a krátce po premiéře ještě nepůsobí zcela zvládnutě (zejména pokud jde o chaotické odchody diváků z hlediště do šatny, kde se následně všechny skupiny – 1., 2., i odcházející diváci – mísí a následně se tak zdržuje odchod a začátek audiowalku). Myslím si nicméně, že by taková úprava – zmenšení počtu diváků a nápaditější využití všech vybraných forem – inscenaci pomohly.
Samozřejmě vedle výraznějšího uchopení první části, pokud jde o její atmosféru, dramatičnost i jevištní formu a obrazotvornost, které v současné chvíli z mého pohledu takto dramatické látce chybí. A rovněž pokud jde o uchopení titulní postavy a vytvoření z ní a v ní něčeho víc, než poněkud černobílého obrazu inspirovaného reálnými fotografiemi Karla Čurdy.