Rozhovor

Snažil jsem se, aby divadlo obhájilo své postavení v regionu
vydáno: 20.1.2021, Pavel Širmer, foto: Viktor Kronbauer (profilové foto)
Po pěti letech opouští režisér a překladatel Šimon Dominik pozici uměleckého šéfa činohry Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V rozhovoru se ohlíží především za touto etapou a blíže zmiňuje i poslední dokončené inscenace, které diváci zatím nemohli vidět.

¨
V Divadle F. X. Šaldy jste prvně režíroval v polovině roku 2015. Ale již v roce 2012 zde byl v české premiéře nastudován váš překlad hry Toma Stopparda Bouřlivá plavba.
K tomu se váže docela zábavná historka. Mojí absolventskou inscenací na DAMU byla hra Toma Stopparda Na flámu, k níž jsem pro Divadlo DISK připravil i překlad. Během přípravy jsem narazil na další, u nás neznámý Stoppardův text, který jsem později v češtině nazval Bouřlivá plavba. Po škole jsem rozesílal CV, v němž absolventi obvykle moc položek nemívají. Uvedl jsem tam tedy také Bouřlivou plavbu, i když jsem z ní měl ve skutečnosti přeložený jen úryvek. Za čas se mi z Liberce ozvali. Režii mi tehdy ještě nenabízeli, ale měli zájem právě o ten překlad. S dramaturgem Martinem Urbanem jsem tedy začal hrát „hru“, kdy jsem se sveřepě tvářil, že je překlad téměř hotový, ale zatím jsem na něm intenzivně pracoval.

Poznal jste už tehdy liberecký soubor? Byl jste jako překladatel například přítomen na některých zkouškách?
Vůbec. Žádné zkoušky jsem se bohužel nemohl zúčastnit, protože jsem ve stejnou dobu režíroval v Západočeském divadle v Chebu inscenaci Horáková, Gottwald podle textu Karla Steigerwalda. Právě on mě v souvislosti s Libercem zvláštně provázel. Mou první (ještě pohostinskou) režií v Liberci totiž o tři roky později byla Steigerwaldova hra Cena facky aneb Gottwaldovy boty. A nabídku jsem od uměleckého šéfa Ivana Rajmonta dostal v květnu 2014 během čtených zkoušek k chebské inscenaci Políbila Dubčeka, tedy další hře Karla Steigerwalda.
Ale zpět k Bouřlivé plavbě. Je to paradoxně dosud jediná realizace mého překladu, s níž jsem během zkoušení nenavázal žádný kontakt. Nemohl jsem dokonce navštívit ani premiéru, protože se konala ve stejný den jako premiéra Horákové, Gottwalda. Viděl jsem až později jednu z repríz. Nikoho jsem v Liberci neznal a po představení zase odjel, aniž bych se souborem přišel do styku.

Jednalo se tehdy i o vaši první návštěvu libereckého divadla?
To ne. V roce 2005 jsem přijel na českou premiéru muzikálu Donaha! společně s mým otcem, jenž je autorem české verze. Tehdy jsem seděl na 3. balkoně a ve snu by mě nenapadlo, že se dívám na své budoucí kolegy. Navíc svlečené. (smích)

Divadlo F. X. Šaldy - Cena facky aneb Gottwaldovy boty (foto: Roman Dobeš)
Divadlo F. X. Šaldy - Cena facky aneb Gottwaldovy boty (foto: Roman Dobeš)


Zmíněnou Cenu facky jste v Liberci režíroval v posledních měsících šéfování Ivana Rajmonta, jenž ke konci roku 2015 podlehl vážné nemoci. Právě on vás doporučil jako svého nástupce…
Navázal jsem na Ivanovu práci, které si velice vážím. Jeho záměrem bylo, že mi vedení činohry plynule předá, k tomu však již bohužel nedošlo a já byl „hozený do vody“. To mělo i svá pozitiva, ale pro mě to hlavně znamenalo, že jsem si na leccos musel přijít sám a postupně. Zpětně se domnívám, že s Ivanovými radami bych možná určité procesy pochopil dříve a v začátcích se třeba vyvaroval některých chyb, např. v komunikaci.
Nastoupil jsem do rozjeté sezóny, následující byla od Ivana rozjednaná, pokračovaly další projekty. Trvalo vlastně rok a půl, než vznikla první inscenace režiséra osloveného mnou. A první naplnění svých záměrů jsem začal pociťovat až někde mezi třetinou a polovinou pětiletého funkčního období.

Výraznou osobností mladší generace liberecké činohry byl Tomáš Dianiška, jenž odešel do Prahy ještě před vaším nástupem. Za vašeho působení však pohostinsky nastudoval svou hru Atomová kočička.
Po mém nástupu Tomáš v Liberci stále dohrával, v divadle jeho stopa zůstala a dodnes zde má hlavně mezi mladými diváky silnou fanouškovskou základnu. Byl vůdčí osobností skupiny, která si říkala Divadlo F. X. Kalby. Tato aktivita však byla iniciativou herců, divadlo poskytlo prostor, techniku atd., ale uvádění de facto jen zaštiťovalo. Atomová kočička už byl jiný případ, vznikla jako regulérní součást repertoáru, nabízela se v předplatném a hraje se dodnes. O této spolupráci začal jednat ještě Ivan Rajmont, já jsem dohodu velmi rád respektoval a pro Tomáše to byla první režie v profesionálním provozu. Jsem rád, že jsme se spolu později domluvili na další spolupráci – nedávno Tomáš pro Malé divadlo nastudoval další autorskou inscenaci Burian.

Divadlo F. X. Kalby velmi oslovilo mladé publikum, jejich počiny měly odezvu i mimo Liberec, na svou práci úspěšně navázali i po odchodu do Prahy. Snažil jste se mladé členy souboru v podobných aktivitách podporovat?
Po Tomášovi opustil soubor i Jakub Albrecht, s nímž jsem ještě stihl „na odchodnou“ nastudovat Absolventa. Divadlo F. X. Kalby už za této situace resuscitovat nešlo, jeho vůdčí elementy se přirozeně a logicky posunuly jinam. Tyto věci však vznikají spíše „odspodu“, příliš se řídit nedají. Snad by se nyní mohlo podařit jiným způsobem navázat služebně nejmladšímu členovi souboru Ondřejovi Kolínovi. Ten během léta a podzimu mimo dramaturgický plán připravil spolu s Adamem Steinbauerem osobitou autorskou inscenaci z díla Jiřího Ortena. Bohužel jsem ji živě viděl zatím jen já na neveřejné generálce v listopadu. (Od poloviny ledna 2021 je Orten! alespoň ze záznamu v nabídce streamovací služby Dramox – pozn. red.)

Divadlo F. X. Šaldy - SIALská trojčata (foto: Roman Dobeš)
Divadlo F. X. Šaldy - SIALská trojčata (foto: Roman Dobeš)


V divadle jste se snažil pěstovat i lokální tématiku v dramaturgii. Odkud jste čerpal náměty?
Co se týče této linie, už na samém začátku jsem si stanovil tři konkrétní cíle. Prvním bylo zpracování tématu slavné stavby hotelu a vysílače na vrcholku Ještědu, dominanty libereckého kraje, což se podařilo v roce 2018. Inscenace SIALská trojčata je nejen o této budově, ale vůbec o ateliéru SIAL a trojici architektů Hubáček & Binar & Masák. Látka mi přišla jako stvořená pro režiséra Radovana Lipuse, specialisty na architekturu, jenž s hercem a architektem Davidem Vávrou pracoval na dokumentárním cyklu Šumná města. Milan Šotek napsal revuální, „polomuzikálový“ text, David Vávra navrhl scénu, hudbu složil Jiří Janďourek, další architekt v tvůrčím týmu. V inscenaci sehrál úlohu i prostor Malého divadla, jehož návrh vzešel právě také z ateliéru SIAL od Karla Hubáčka. Hlavní osa se ale točí kolem světově proslulé stavby Ještědu. Těší mě, že SIALská trojčata jsou divácky vyhledávaným titulem.

A další dva cíle?
Druhým byl již řečený Burian, v němž se Tomáš Dianiška obrací ke slavnému libereckému rodákovi Vlastovi Burianovi. Inscenace je hotová, premiéra se měla konat 9. října 2020, ale nedošlo na ni. Soubor činohry musel krátce před ní do karantény a o týden později byly kulturní akce zakázány. Podle generálek, které jsem viděl, je zaděláno na pozoruhodnou inscenaci.
A jako třetí jsem chtěl přivést na jeviště dílo své oblíbené spisovatelky Karoliny Světlé, což je autorka bytostně spjatá s místní krajinou a mytologií. Psala o lidech žijících na druhé straně Ještědu, na hřebenech Jizerských hor. Prostředí dobře znala, protože často pobývala a tvořila v nedaleké vesnici Světlá pod Ještědem.

Kdy jste si oblíbil dílo Karoliny Světlé?
Než jsem „zběhl“ na DAMU a k divadlu, studoval jsem čtyři semestry bohemistiku. Podmínkou připuštění ke zkoušce z 19. století u doktora Vaňka bylo přečtení minimálně sta titulů. Celý první ročník jsem tak četl českou klasiku a narazil na mnoho zajímavých knížek. Lidé mívají tendenci dívat se na literaturu té doby jako na něco „zaprášeného“, ale já jsem speciálně u Karoliny Světlé objevil skvělá a stále živá díla. Divadla se z klasiky nejčastěji vracívají k notoricky známým dramatům, jako jsou Maryša nebo Lucerna, a Světlou opomíjejí – podle mého názoru neprávem.
Když jsme vybírali konkrétní titul na repertoár, uvažovali jsme také o Kříži u potoka, jeho adaptaci však nedávno hrálo Slovácké divadlo Uherské Hradiště. Volba tedy padla na druhou variantu, a to Vesnický román, který ještě nebyl ani zdramatizován, ani zfilmován. Adaptaci připravil Tomáš Syrovátka, uvádíme ji pod názvem Sylva. Jsem rád, že se jí chopil Martin Františák, jenž úspěšně režíroval právě Kříž u potoka, k podobným látkám má osobní vztah a opakovaně se k nim vrací.

Divadlo F. X. Šaldy - Sylva (foto: Michaela Škvrnáková)
Divadlo F. X. Šaldy - Sylva (foto: Michaela Škvrnáková)


Divadlo před dvěma lety nastudovalo celosvětově úspěšné drama Mikve. Izraelská dramatička Hadar Galron pak následně přímo pro soubor napsala hru Moje první židovské Vánoce. Jak ke spolupráci došlo?
V roce 2018 nastoupil do mého týmu dramaturg Jiří Janků. Ten ke konci svého působení v Městských divadlech pražských pracoval s režisérem Petrem Svojtkou na titulu I♥MAMMA. Hadar Galron byla s inscenací velmi spokojená a všichni tři pak začali rozvíjet možnost další spolupráce. Hadar, která miluje Českou republiku a má zde spoustu přátel, projevila zájem napsat něco přímo pro české divadlo a našla si námět. Po změně vedení MDP zůstaly Moje první židovské Vánoce tak trochu bezprizorní a Jiří nám v Liberci projekt sám nabídl. Nestává se často, aby dramatik s mezinárodním renomé napsal hru přímo pro regionální divadlo, takže jsme neváhali a rádi přijali.

Jaké téma si Hadar Galron zvolila?
Zpracovala osudy českých židovských rodin, ale nezabývala se osudy těch, kteří zažili holocaust. Soustředila se na mladší poválečné generace a současníky. Po 2. světové válce se mnoho Židů, pod vlivem válečných zkušeností a útrap, přestalo hlásit ke své víře a původu. Hadar jezdila do Čech a absolvovala desítky rozhovorů s pamětníky i jejich potomky, na něž získala kontakty přes Židovskou obec nebo jiným způsobem. Hra začíná oslavou Vánoc, kdy se zjistí, že hlava rodiny babička je Židovkou, což celá léta skrývala před okolím i svými nejbližšími. Ti jsou, podobně jako kdysi ona, najednou konfrontováni se změnou identity a musí k tomu zaujmout stanovisko.

Jsou Moje první židovské Vánoce úzce spjaty s českým prostředím?
Přestože se děj odehrává přímo v Liberci, podobně jako u Mikve jde o univerzální téma. Pokud by po hře později sáhla divadla z jiných zemí, tamní diváci by ji měli pochopit.

Divadlo F. X. Šaldy - Paní z moře (foto: Tereza Jiroušková)
Divadlo F. X. Šaldy - Paní z moře (foto: Tereza Jiroušková)


S postem uměleckého šéfa se loučíte režií komedie Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků, která v současnosti slaví na jevištích úspěchy.
Ano, až bych ji s nadsázkou nazval „morem českých divadel“, protože s jejími nastudováními se roztrhl pytel. Znal jsem inscenaci Divadla Vosto5, ale dlouho jsem se domníval, že jde o nepřenositelnou záležitost spjatou výhradně s tímto souborem. Netušil jsem, že existuje jako pravidelný text s dostupnými autorskými právy. Pak jsem si hru přečetl v časopise Svět a divadlo a uvědomil si, že pro ni v souboru máme vhodné herce. Není mnoho původních českých her, navíc komedií. Předtím jsem v Malém divadle režíroval Ibsenovu Paní z moře, po tomto severském dramatu jsem poměrně dlouho hledal zábavný titul a tahle komedie je prostě skvěle napsaná! Asi jsem nebyl jediný, koho v SADu zaujala. (smích) Liberecké divadlo jako jedno z mála nesestavuje dramaturgický plán na sezónu, ale na kalendářní rok. Vydali jsme pro předplatitele plán na rok 2020 a Společenstvo vlastníků zařadili jako poslední premiéru. Až poté se ukázalo, že titul nezávisle na sobě připravuje několik dalších divadel, která premiéru stihnou před námi. O chystaném filmovém zpracování jsme také neměli ani ponětí.

Jaké bylo zkoušení během druhého lockdownu?
Překvapivě velmi příjemné. Divadla neměla povoleno hrát, ale zkoušet se smělo. Času bylo méně, než se původně plánovalo, přesto zkoušky v té divné době probíhaly ve zvláštním klidu. Specifikem této hry je, že čtrnáct lidí sedí celou dobu u velkého stolu. Odpadá tedy řešení změn dekorace, mizanscény, příchodů a odchodů, vůbec pohybu. Hlediště Malého divadlo je upraveno do arény ve tvaru „U“, tedy se třemi elevacemi. Každá z postav většinu času sedí na jednom místě, k někomu čelem, k někomu zády. Bylo to jiné a zároveň osvěžující. Řešil jsem jen práci herců, kteří museli volit jiné vyjadřovací prostředky, stejně jako já. Běžně se dynamizuje pohybem, v tomto případě bylo možné dynamizovat jedině slovem a jeho hereckým ztvárněním.

Jedním z vašich záměrů bylo prezentovat častěji počiny libereckého divadla pražským divákům.
Liberec je vzdálenější a pro večerní představení dopravně hůře dostupné město a já jsem pokládal za důležité dát o naší tvorbě vědět i mimo něj. V regionech – a nemám na mysli jen Šaldovo divadlo – vzniká mnoho zajímavých počinů, jen se s nimi diváci a odborná veřejnost nemají tolik příležitostí seznámit.
Díky Jakubovi Špalkovi jsme navázali pravidelnou spolupráci s Divadlem v Celetné, kde každoročně pořádáme „minifestival“ a přivezeme dvě nebo tři inscenace. Jsme limitováni menším prostorem, takže jde obvykle o tituly z Malého divadla. Dále jsme na Festivalu 13+ v Divadle v Dlouhé představili Atomovou kočičku. Podařilo se také uskutečnit hostování v Divadle DISK s Faustem, opusem magnum Ivana Rajmonta. Složité technické řešení bylo obtížně přenositelné do jiného prostoru a stálo hodně úsilí.

Divadlo F. X. Šaldy - Žijeme? (foto: Michal Mráka)
Divadlo F. X. Šaldy - Žijeme? (foto: Michal Mráka)


Divadlo F. X. Šaldy se dlouhodobě snaží zapojovat také do mezinárodních projektů. Jak se vám v tomto ohledu dařilo?
Ještě před mým nástupem se rozběhl česko-německo-polský projekt J-O-Ś, šlo o tříletý evropský grant a nás se týkal úkol nechat každou sezónu vzniknout jednu inscenaci německé dramatiky. Tu ostatně vzhledem k blízkosti hranic repertoár divadla stejně neopomíjel. První inscenaci pro rok 2017 domlouval s Martinem Tichým ještě Ivan Rajmont, jednou z variant byl i Mayenburgův Mučedník a za mého vedení jsme se k němu přiklonili. Ivan předjednal také spolupráci s Ivanem Krejčím, s ním jsem konkrétní titul řešil již sám. Tentokrát jsme hledali v německé klasice, v úvahách byl například Brecht, nakonec v roce 2018 došlo na tragédii Friedricha Schillera Úklady a láska. Třetí inscenace – Schnitzlerův Rej – po všemožných organizačních potížích na německé straně nakonec vznikla v Žitavě jako scénická skica ve třech jazycích, liberečtí diváci ji mohli vidět v rámci festivalu současného divadla WTF?!.
V letech 2017 a 2018 jsme se jako regionální organizátor účastnili projektu Státního divadla Norimberk Hovory o hranicích. V Norimberku si každý rok vybrali některou ze středoevropských nebo východoevropských zemí, pro její autory vypsali otevřenou dramatickou soutěž a z ní pak byly vybrány tři vítězné texty. K tomu v roce 2017 proběhl v Norimberku třídenní festival zaměřený na českou kulturu, na němž byla představena liberecká inscenace hry Arnošta Goldflama Achich…. A co se týče zmíněné soutěže, tak v Německu se v roce 2018 inscenovala vítězná hra Romana Sikory Zámek na Loiře, v Liberci jsme nastudovali hru Lenky Čepkové Žijeme?, která se umístila na druhém místě. Největším úspěchem pro nás ovšem bylo, že v roce 2018 se Žijeme? v Norimberku prezentovalo společně se Zámkem na Loiře. V historii festivalu se stalo vůbec poprvé, aby přijelo divadlo z jiné země s jedním ze soutěžních textů.
V současné době je v jednání zájezd na izraelský festival se zmíněnou novinkou Hadar Galron. Ovšem všichni víme, jak to v této nejisté době s festivaly může dopadnout…

Česká regionální divadla se často potýkají s nedostatkem financí a složitý problém financování se ani po mnoha letech nedaří uspokojivě řešit. Jaká je v tomto ohledu situace v Liberci?
Je to město těžce zasažené spornými politickými rozhodnutími z minulých desetiletí, velké dluhy zůstaly hlavně po mistrovství světa v klasickém lyžování. Městské příspěvkové organizace na tom svého času byly hodně špatně. Měl jsem však štěstí, že jsem se trefil do doby, kdy se městu a potažmo i divadlu dařilo finančně lépe. Mohlo se hodně investovat do technického vybavení, ozvučení, světelného parku, což byl záslužný krok kupředu.
Ale musím říct, že jinde jsem někdy zažil i opravdové extrémy. Před deseti lety jsem například v jednom divadle zkoušel Amadea. S rozpočtem, který by v IKEA nestačil na vybavení průměrně velkého obýváku. A přitom se jedná o titul kladoucí určité nároky na výpravnost, přirozeně očekávanou i diváky. Ti ze vzdálenosti několika metrů naštěstí nepoznali, co viděli herci a garderobiérky z bezprostřední blízkosti – kostýmy z tzv. fundusu „oživovaly“ napatinované papundeklové pásky na rakve. Oceňuji to sice jako geniální scénografický nápad, ale opakoval bych jej opravdu velmi nerad. (smích) Lidé v divadlech podle mě nejsou rozmařilí, dokáží si poradit i s omezenými financemi, ale tak minimální rozpočet (byť myslím, že nebyl na výsledku nakonec patrný) už mi připadal extrémní.

V regionálních divadlech se objevují specifické „místní“ problémy. Někde uměleckou práci komplikují všelijaké provozní peripetie, jinde nepřiměřené zásahy místní komunální politiky atd. S čím jste se potýkal při práci vy?
Určitou zvláštností liberecké činohry je, že má velmi uzavřené jádro souboru, někteří členové v divadle působí i několik desetiletí. K obměně většinou dochází jen u mladší generace. Do onoho jádra se trochu obtížně proniká, celkem dlouho jsem si připadal jako „host“, i když jsem v tom divadle byl doma. Specifikem je vlastně též celý provoz třísouborového divadla a s tím související vztahy a přetlačovaná mezi soubory.

Divadlo F. X. Šaldy - Srpen v zemi indiánů (foto: Petr Neubert)
Divadlo F. X. Šaldy - Srpen v zemi indiánů (foto: Petr Neubert)


Šaldovo divadlo hraje na své velké scéně i v Malém divadle. Již vaši předchůdci tyto sály profilovali odlišně a vy jste na jejich snahu navazoval. Chtěl jste daný směr trochu pozměnit?
V prvé řadě jsem respektoval poslání regionálního divadla, které nemůže mít vyhraněný umělecký program a cílit jen na určité spektrum diváckého vkusu (jako divadla z velkých měst s více scénami různého zaměření). Musí nabízet pestrý a vyvážený repertoár s možností výběru pro jednotlivé skupiny obecenstva, protože v dostupné vzdálenosti jiné divadlo pro dospělé není.
V Šaldově divadle nelze hrát před prázdným hledištěm s velkou kapacitou, je tedy předurčeno pro divácky přístupnější tituly typu Zamilovaný Shakespeare, Vražda v Orient expresu nebo Blbec k večeři. Ty bývají vnímány jako „provozní“ záležitosti, na repertoáru regionálního divadla ale své místo mají a při kvalitním zpracování nevidím důvod, proč by se na ně mělo hledět spatra. Neznamená to však, že ve velké budově se hrají jen pro publikum atraktivní komedie, nasazovali jsme zde i moderní dramata, kupříkladu Srpen v zemi indiánů. Zkusili jsme dokonce experiment – adaptaci Dostojevského Běsů v režii Doda Gombára. Divácky náročnější a provozně složitá inscenace ukázala soubor v jiném světle, publikum i odbornou obec rozdělila na dva tábory příznivců a odpůrců, což pokládám za skvělé.
V Malém divadle si můžeme dovolit i dramatiku pro „výběrovější“ skupinu diváků, což byl případ třeba nejednoduchého textu Žijeme?, citlivě zrežírovaného Petrem Štindlem. Já jsem pro náročnější publikum připravil například Norénovu Válku nebo Ibsenovu Paní z moře. Čekat u pokladny přes noc ve spacáku se sice nemuselo, ale užší okruh diváků tyto inscenace oslovily. Na začátku jsem koketoval s představou ostřejšího odlišení obou scén, ale pochopil jsem, že takovým zaměřením bych oba prostory ochudil a odnaučil do nich některé skupiny diváků chodit. Takže pro Malé divadlo vznikají i divácké tituly jako SIALská trojčata. Spíše než o „odklon“ šlo tedy z mé strany o určité zpřesnění.

O co jste ve vedení činohry dále usiloval?
O unikátní tvorbu. Snažil jsem se, aby podstatná část repertoáru byla tvořena počiny, které není možné vidět jinde, aby divadlo obhájilo své postavení v regionu. Nechtěl jsem dělat konkurenci hostováním pražských divadel nebo zájezdům agentur.
V počtu českých a světových premiér byla liberecká činohra ve srovnání s jinými nejen oblastními scénami nadprůměrná. Vznikaly hry a dramatizace na míru pro náš soubor, uvedli jsme několik světových premiér. Českou premiéru měly u nás například Válka, o níž jsem již mluvil, Zellerův Syn nebo zajímavá černá komedie ve stylu avantgardního sovětského divadla Leninovi balzamovači od kanadského autora Verna Thiessena, jenž nás dokonce na premiéře poctil osobní návštěvou ze zámoří.
Pro herecký soubor jsem hledal talentované mladé tváře, často jsem je našel v absolventech JAMU. V posledních dvou letech se mi, myslím, povedlo sestavit mladou partu, která vnesla do souboru novou energii.

Divadlo F. X. Šaldy - Leninovi balzamovači (foto: Roman Dobeš)
Divadlo F. X. Šaldy - Leninovi balzamovači (foto: Roman Dobeš)


Cítíte nějaký vlastní dluh?
V žádném divadle se všechno nepovede. Během mého šéfování vzniklo přes třicet inscenací a je přirozené, že občas se i přes nejlepší snahu nezdařilo záměr uskutečnit podle našich představ. Ale věřím, že můj „závěrečný účet“ je v plusu.
Co se týče mých vlastních plánů, tak zrovna teď nemám mnoho režisérských snů, spíše jsem otevřený novým podnětům a tématům. Hrál jsem si však dlouho s myšlenkou nastudovat konečně nějakou hru od Antona Pavloviče Čechova, do čehož jsem se chtěl pustit jen se souborem, který dobře znám. Těsně po mém příchodu do Liberce měl derniéru Višňový sad a mrzí mě, že za mého vedení na další Čechovovu hru nedošlo.

Proč Šaldovo divadlo opouštíte?
Pozici uměleckého šéfa jsem zastával pět let, což není krátká doba. Ani jsem si nepředstavoval, že bych soubor vedl třeba dalších deset let, to by nebylo zdravé. Před rokem a půl jsme se dohodli s paní ředitelkou, která chtěla trochu pootočit kormidlem, že dokončím pětiletku a předám žezlo.
Nejvíce je mi líto, že Divadlo F. X. Šaldy opouštím právě v tento čas, vlastně během rozdělané „pandemické“ práce. Pro diváky se nehraje, od jara se převážně řeší změny hracích plánů. Některé tituly se musely stáhnout z repertoáru bez derniéry, poslední nazkoušené inscenace se zatím před publikum nedostaly a výsledky podzimní práce budou moci diváci spatřit nejdříve na jaře. Pro svou nástupkyni jsem se svým týmem připravil dramaturgický plán na rok 2021, ale ještě před jeho zveřejněním se jeden titul vyškrtl a vzhledem k nepříznivému vývoji pandemie pravděpodobně dojde k dalším úpravám. Moc rád bych předával divadlo, které hraje.

Po DAMU jste s několika dalšími absolventy založil Divadlo NaHraně a před rokem jste oslavili 10. výročí své existence. Jaké dopady má koronakrize na jeho fungování?
Jsme platforma s minimálními fixními náklady. Divadlu Kampa, naší domovské scéně, platíme nájemné vždy za večer. Herci a další spolupracovníci dostávají honoráře rovněž za jednotlivá představení. Nežádáme o granty na provoz, ale na vznik nových projektů. To znamená, že pokud nemůžeme hrát, takřka žádné závazky nepřibývají. Na podzim jsme stihli odpremiérovat komedii Jezebel a poté režisér Petr Štindl nazkoušel psychologické drama Instinkt. Ženské role přijaly skvělé herečky Gabriela Pyšná a Jaroslava Pokorná a těšíme se, až Instinkt uvidí také diváci.

při zkoušce inscenace Blbec k večeři (foto: Lukáš Trojan)
při zkoušce inscenace Blbec k večeři (foto: Lukáš Trojan)


Kam vedou vaše další kroky?
Budu režisérem na volné noze a přiznávám, že se docela těším. Práce uměleckého šéfa zahrnuje mimo jiné i mnoho administrativy a spoustu stresu. Takže první měsíce se mi určitě stýskat nebude, rád si od každodenní permanence odpočinu. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že mě ta práce nebavila. Během pěti let jsem navíc ve složitém a organizačně náročném provozu třísouborového divadla získal řadu zkušeností a hodně se naučil.

V jakých divadlech budete v nejbližší době pracovat?
Před Vánocemi proběhly v Plzni zahajovací zkoušky dramatizace Hrabalových Postřižin. Po čase je příjemné jezdit úplně jiným geografickým směrem. V Divadle J. K. Tyla režíruji poprvé, rád zde poznávám nové lidi a jiný způsob práce.
Na konci sezóny bych se měl ještě vrátit do Liberce a pro Šaldovo divadlo připravit autorskou revue o Divadle Semafor, resp. o jeho prvním desetiletí a zlaté éře ukončené smrtí Jiřího Šlitra. Nebudou chybět ani semaforské písně za doprovodu živé kapely. Scénář připravujeme s Jiřím Janků, přesněji řečeno text píše Jiří a já mu do toho kecám. (smích)
.

Další rozhovory

Violu jsem objevil ve svých patnácti letech
(rozhovor s: Robert Tamchyna, 7.6.2021)
Přežili jsme díky věrným divákům
(rozhovor s: Michal Hrubý, 31.5.2021)
Když se lidé nedomluví, proti viru nic nezmohou
(rozhovor s: Petr Michálek, 20.5.2021)
Rozšiřujeme naši Letní štaci
(rozhovor s: David Šiktanc, 19.5.2021)
Příští sezóna bude festivalem přesunů
(rozhovor s: Roman Vencl, 17.5.2021)
V létě se vrátíme do jihlavské ZOO
(rozhovor s: Michal Skočovský, 4.5.2021)