Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Divák jako součást povídky
Pavel Širmer, 11.11.2020

Reflexe imerzivních a podobných projektů bývá ještě subjektivnější než u kukátkových inscenací; odvíjí se od toho, co divák uvidí nebo zažije. V případě larpové inscenace režiséra Lukáše Brychty My se neznáme to platí dvojnásob, protože návštěvník tentokrát nemůže sám příliš ovlivnit, do jakých situací se dostane. Během večera se totiž ocitne jen v jedné ze tří samostatných součástí / povídek, se zbylými dvěma prakticky nepřijde do styku. V rámci jednotlivých povídek navíc ještě existuje pro diváka několik identit primárně napojených na jednu z více postav. Takže i ti návštěvníci, kteří se ocitli ve stejné povídce, jednotlivě prožívají odlišné okolnosti.

Před začátkem je divákovi identita přidělena organizátory a pak se již pohybuje samostatně podle pečlivě připravených instrukcí a časového harmonogramu. Individuálně chodí po pražských Vršovicích a Vinohradech, které se postupně ponořují do tmy. Setkává se a komunikuje s jinými postavami, samostatně studuje připravené materiály, případně během poznávání prostředí poslouchá doprovodné nahrávky, které s příběhem souvisejí. Je však na divákovi, jakým způsobem a v jaké míře se zapojí. Plnohodnotný zážitek může přinést i pro někoho příjemnější varianta „schovat se" za přidělenou identitu. Není třeba se k interakci nutit, zapojení může být i nenásilné. Pouhé pasivní sledování bez účasti však prožití příběhu neumožní.

Tato reflexe se vztahuje k povídce označované symbolem „!", konkrétně k identitě Milana. Ten má nejužší spojení s postavou Jana (Jiří Böhm), ale přijde do styku také s Monikou (Mariana Čížková), Davidem (Lukáš Bouzek) a dalšími. Jako divák se zastaví například v parku Grébovka, dalších venkovních místech, v několika barech a podobných podnicích, ale i v jiných budovách, kam by se pravděpodobně běžně nepodíval. Skrze Milana se ocitá ve vztahových peripetiích, které během večera postupně může pochopit, resp. se jich zúčastnit. Řeší se také otázky pracovní seberealizace, nedostatku času, uspořádání života. (V dalších dvou povídkách jde ovšem o jiná témata.) Více by nebylo slušné prozrazovat, protože předpoklady zážitku jsou i tajemství a překvapení.

Za sebe mohu říct, že náhodně přidělená identita Milana pro mě byla neplánovaným bonusem. Setkal jsem se s problémy, které mi nejsou cizí. Můj přirozený ostych a zábrany ke kontaktům s účinkujícími se během let a s absolvováním několika kontaktních inscenací postupně zmírnily. Takže po uvedení do situace jsem se během konfrontací (vždy jde o rozhovor diváka s jednou z postav) nebál stát Milanem, ptát se a díky tomu se mi podařilo proniknout do hloubky. Odměnou mi bylo, že jsem příběh prožil intenzivně. Včetně organizačního úvodu to byly vskutku naplněné čtyři hodiny.

Herec by měl divákovi během rozhovoru odkrýt souvislosti a pomoci zorientovat se. Má zůstat postavou, kterou představuje, ale zároveň se od něj očekává schopnost reagovat na podněty od diváka. Trojice, s níž jsem se postupně setkal, toto vše splnila. Nevypadli ze svých rolí, zároveň byli adekvátně bezprostřední a komunikativní. Odezva byla z jejich strany pohotová a mé rozhovory s nimi tak dostávaly spád, chvílemi byly až napínavé. Za zmínku též stojí, že se mi (i souhrou okolností a řetězcem náhod) naskytla příležitost k drobným neškodným provokacím. I s těmi herci dokázali pracovat, což je třeba ocenit.

Autoři konceptu (Lukáš Brychta, Pavel Gotthard a Tomáš Kopeček, ve spolupráci s Kateřinou Studenou a Terezou Štěpánovou) vše promysleli do posledního detailu. Připraveno je množství rekvizit (Tereza Tretiagová a Pavlína Vojtová), pracuje se s MP3 přehrávači, v nichž se skrývá množství nahrávek (hudba Barbora Zmeková, sound design Jan Sedláček) pro konkrétní povídku a identitu. Zmínit je třeba též průvodní knihy (Barbora Klapalová), s nimiž divák během bezmála čtyř hodin stále pracuje. A pokud by se přesto ve čtvrtích ztratil, je připravena i pomoc na telefonu. Skvělá koordinace je doménou projektů spolku Pomezí a My se neznáme za nimi z hlediska organizačního zajištění rozhodně nezaostává. Zároveň se tvůrci neopakují a přicházejí se stále novými koncepty.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.