Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1672)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 19.2.2014)
Inscenace trefně postihuje problematiku internetové komunikace. Výstižná charakteristika prostředí, lidí i problémů z toho plynoucích (následné selhávání přímé osobní komunikace apod.). A na příkladu M. Kolesy jsou zdařile prezentovány děsivé důsledky pro jeho osobnost i netolerantnost a nesmyslné ubližování ze strany druhých. Pozoruhodně zpracované téma pokládá spoustu zajímavých otázek, týkajících se zejména absurdnosti internetových pravidel. Zaujala technická propracovanost, herci své úkoly splnili dobře. Jen mě osobně občas rušila příliš „klipovitá“ forma.
(zadáno: 4.5.2016)
Z inscenace vyznívá nechutně pokrytecký moderní trend být pozitivní za všech okolností, i za cenu vymytí mozku a rezignace na vlastní osobnost. Souhlasím s názory, že jde o obměnu v Rubínu nejednou viděného. I když je pod textem podepsaný K. Pavelka, vypadá to, jako by byl autorem P. Kolečko. Obdobné téma, styl humoru. Podobnost zdůrazňuje i přítomnost J. Prachaře a O. Pavelky, kteří už v podobných kouscích těžko mohou nabídnout něco nečekaného. Ačkoli měla K. Fuitová-Nováková nejméně prostoru, rozhodně se neztratila. Přes uvedené se titul patrně stane další oblíbenou repertoárovou stálicí.
(zadáno: 6.3.2017)
65%. Zdařilé převedení blogů do dramatické podoby. Svět kolem inscenace vystihuje, práce s tématem dobrá, sympatické nasazení herců. Některé střípky mozaiky fungovaly lépe, jiné vyzněly rozpačitěji, celkově tato mozaika měla jisté trhliny. Myslím, že se B. Holiček se svým týmem v jiných projektech dokázal dostat mnohem dál. Přestože pozitivní dojmy v mém zážitku také převažují, oproti ostatním členům redakce bych inscenaci mezi naše tipy nezařadil.
(zadáno: 29.10.2014)
65%. Praktiky popsané Markýzem de Sade byly přesunuty do současnosti, do prostředí velké firmy, v níž jsou zaměstnanci vystavováni sadismu středního i vyššího managementu. Citlivé zacházení s nahotou, civilní projev vhodně vybraných aktérů. Přesvědčivosti sdělení trochu ublížilo časté opakování již vyřčeného, tvaru by prospělo krácení a oproštění od méně důležitých odboček. Nejpodstatnější ovšem je, že inscenace má záslužnou vypovídací hodnotu a přínos v mnohdy trefném přirovnávání nechutných praktik k nám tolik známým firemním strategiím, jimž se zaměstnanci více či méně ochotně podvolují.
(zadáno: 12.7.2013)
17,642%. Z mého pohledu nepovedený experiment, při jehož sledování je chvílemi těžké uvěřit, že ho vytvořil soubor složený z profesionálů. Snahu o „sdělení“ jsem zde snad objevil, ale v nezvládnuté a nefunkční koncepci se míjela účinkem. Některé diváky by mohlo vyvést z míry, že čtyři muži odehrají zcela nazí téměř celé představení a navazují i kontakt s diváky. Jen odvaha a nadšení k divadlu nestačí.
(zadáno: 24.3.2015)
Inscenace vychází z knižního bestselleru, z něhož si půjčuje jen některé osobnosti. Ty se podařilo ztvárnit nepolopaticky, k čemuž vydatně přispěli herci. Poměrně dobře je navozena atmosféra roku předcházejícího 1. světové válce. Pro hledání souvislostí je třeba vyvinout nemalé úsilí a v tomto ohledu se tvůrci dost (nebo příliš?) spolehli na ochotu diváků. Inscenace je ničím více a ničím méně než ilustrací, kterou jistě více ocení ten, kdo má v oblibě knihu. Tu není nezbytné znát předem, ale užitečné je dopředu se seznámit alespoň s tím, které osobnosti se na jevišti objeví.
(zadáno: 9.6.2014)
45%. Inscenace R. Wilsona bývají formálně dokonalé, z hlediska výpravy i precizní práce se stylizací a nadsázkou. Ani v tomto ohledu 1914 nezaostává, zaujme vynikající práce herců. Žánr činohry však Wilsonovu stylu nesvědčí zdaleka tolik jako opera. Libreto si z Haškovy i Krausovy předlohy bere příliš málo, nedůsledně je propojuje a samo o sobě poskytuje pouze nutný textový základ pro režisérův rukopis. Myšlenkově je inscenace problematická, avšak o poznání lépe dramaturgicky zvládnutá než Věc Makropulos. Pro českou činohru nepředstavují příliš nákladné projekty R. Wilsona významný přínos.
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Osudy odvážných lidí kolem operace Anthropoid inspirovaly T. Dianišku k napsání hry, v níž „hrdiny“ s úctou znázorňuje jako smrtelníky žijící jinak obyčejné životy. Autor se nebojí užít humor, nejednou černý a morbidní; tím si pomáhá i u antihrdinů, kteří tak nevyznívají prvoplánově. V možná až nadmíru zjednodušujícím vyobrazení je zřetelnější podstata událostí a povah. Záměr smysl dává, závisí na divákovi, zda osobité uchopení (ne)přijme. Rozvláčnější první část, dynamiku a spád nabere představení až po přestávce. Odpovídající herecké ztvárnění, ve zdařilé hudební složce zaujme hlavně práce s motivem J. Bulise.
(zadáno: 19.3.2014)
65%. Komedie, představující tři možné varianty průběhu jedné návštěvy, není pro realizaci nejsnadnější. Více než u jiných her tohoto typu zde platí, že aby to nebyla nuda, je třeba pečlivé režijní práce a správného vedení vhodně vybraných herců. Tato inscenace je poměrně zdařilou a vhodně zkrácenou interpretací, režisérovi se navíc podařilo některým situacím vymyslet překvapivý rozměr. Sehraní herci zdařile odlišili jednotlivé varianty. I když J. Janěková ml. za ostatními lehce zaostávala, mezi čtveřici zapadla a dojem nezkazila.
(zadáno: 4.4.2011)
Pod divadelní adaptací kontroverzní knihy není podepsán konkrétní autor, vznikla kolektivní spoluprací. Netradiční jevištní ztvárnění kladlo velký důraz na výtvarnou stránku a pohyb. Textová nedotaženost částečně zapříčinila, že se v inscenaci orientovalo velmi těžce. Podle mého názoru k nesrozumitelnosti přispěl i režijní přístup a ne úplně šťastná koordinace jednotlivých složek. Hlavní hodnota inscenace je pro mě v připomenutí ne tak dávné minulosti a ne zrovna lichotivého chování Čechů v poválečném pohraničí – na to by se zapomínat nemělo.
(zadáno: 23.4.2017)
65%. Skrze příběh s amnézií autor komorního dramatu ukazuje, že jedinci mohou zdánlivě jednoznačně se jevící realitu vidět odlišně; také se znepokojivě ptá, do jaké míry (ne)máme právo měnit či ovládat druhého. Postavy byly všemi zahrány bez zjednodušení, se zachováním určitého tajemství a zajímavosti. Platí to i o H. Maciuchové, přestože se občas uchylovala k pro ni typickému užití vnějškových prostředků bez dostatečného opodstatnění. Významy mezi řádky byly patrné, ale režisér měl cíleněji dbát na přesnější vyznění tématu (možná by pomohl dramaturg). Inscenace své příznivce nepochybně najde.
(zadáno: 11.4.2018)
65%. Sympatický pohled mladé generace na Bradburyho román. Vyzdvihnuty, posíleny a rozvinuty byly především motivy odkazující na konkrétní rysy dnešního způsobu života. Inscenace má mnoho dobrých nápadů – způsob zobrazení každodenních stereotypů, posílení postavy manželky či nekonečný seriál na telestěně, jehož postavy vypadají stejně jako hlavní hrdinové. Určité zásadní dějové okamžiky byly pouze slovně popsány, čímž inscenace zbytečně přišla o výrazné jevištní akce. Výklad „zploštil“ některé charaktery, zejména hlavního hrdinu, což se ale v koncepci ukázalo jako přijatelné.
(zadáno: 8.6.2015)
Pikantně se jevící název hry není zrovna výstižný, ale kýžený efekt přináší. V hořké komedii autor poměrně trefně postihl situaci dnešních lidí, jejich potřebu lásky i obavy před ní. Škoda, že slibně nastolený problém byl postupně zbytečně zatěžován překombinovanými dějovými akcemi. Režisér se svým týmem se zdatně vypořádali s nebezpečným úskalím, že by se hra mohla snadno stát banální historkou plnou klišé. Odlehčená a místy ironizující interpretace A. Polívkové a P. Vaňka byla šťastným řešením. Vyznění dopomohla i jednoduchá a přitom promyšlená a plně využitá moderní víceznačná scéna.
(zadáno: 31.5.2017)
Inteligentních autorů, kteří vědí, o čem píší, možná není úplně málo. Je však vzácnější, umějí-li navíc hledat souvislosti skryté hluboko pod povrchem a dokáží-li se nad nimi zamyslet s nadhledem. Sibylle Berg k tomu navíc ve své hře přidala dávku originality a osobitosti. Pozoruhodný text, kterým autorka dokázala říct (ne)skutečně moc o ženách, dětech, vztazích, společnosti, generačních rozdílech a dalších problémech. Chce to ovšem vnímavého diváka, který se nezalekne nezvyklé dramatické struktury. Prostor Vily Štvanice opět jinak koncipovaný. Kvalitní dramaturgická, režijní a herecká práce.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Známá detektivka v dramatizaci samotné autorky, první uvedení nového českého překladu. Režisér P. Mikeska dostál žánru psychologického thrilleru, s herci pečlivě propracoval a vystavěl charaktery postav až na úroveň drobnokresby. Dramatický efekt byl bohužel oslabován nadmíru pomalým tempem a ne vždy šťastným umístněním několika klíčových akcí za scénu. Jak to u této detektivky bývá, na konci opět došlo k menšímu překvapení a obměně, což je zpestřením pro diváky znalé rozuzlení. Podařené nastudování.
(zadáno: 10.1.2018)
Napínavá detektivka s prvky thrilleru a hororu je atraktivní látkou, na výsledku příbramské inscenace se však podepsala režijní a dramaturgická neujasněnost. Více v recenzi Nepsychologický pseudothriller.
(zadáno: 22.10.2019)
45%. Čapkovy texty byly jen východiskem, Egon Tobiáš a tvůrci inscenace s nimi naložili volně. S neuspořádaným scénářem si režisérka zdatně pohrává formou kabaretu. Některé výstupy jsou vtipné, mají jasnou pointu a strefují se do dnešních společenských či morálních problémů. V jiných scénách je zase těžké odhalit smysl. Nuda to rozhodně není, ale většina diváků bude zákonitě zmatena. Je dobře, že DD nespoléhá na zajeté koleje a občas nabízí i experimenty. Tomuto by však ze strany autorů, dramaturgie i režie prospělo ujasnit a zřetelněji definovat záměr a směr.
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>