Ježíš vstupuje na scénu. V bílých kalhotách, tílku a kabátu, s batohem na zádech a tabletem v ruce. Vyniká nejen mezi svými následovníky, podivnou masou pouličních lůzrů a otrhanců. Vyniká i v prostoru, jakémsi rozpadajícím se industriálním konci světa. Jako kdysi opuštěná průmyslová část města, kde už víc než ghetto či squat vzniknout nemůže, působí scéna, kam vstupuje, kde se chystá budovat svůj chrám. Odkud chce šířit své učení.
Ačkoli – chce? Z tabletu, který nedává z ruky, sdílí v první řadě vlastní prezentaci. Ne své myšlenky, sebe. A Jidášův vstupní protest tím náhle získává jiný, důraznější tón. Ne, že by Ježíš již v původním provedení Lloyd Webberova muzikálu nebyl sebestřednou hvězdičkou – alespoň já ho tak vždy vnímala – zde však jako by oslnění vlastní osobou nabralo ještě mnohem zásadnější a výraznější role. Vlasy je třeba upravit, úsměv co nejširší, vlastní prezentaci zalijeme co nejzářivějšími barvami a filtry. Jako by Ježíšova fotka právě vypadla z instagramu. 

Celkově je Ježíš režiséra Lumíra Olšovského jednoznačně Ježíšem jedenadvacátého století. Kromě těch vnějších znaků, jako jsou tablety, telefony, kostýmy či scéna, o tom dokonale vypovídá i zobrazení ústředních postav. Byť, zde se výrazně projevuje rozdíl v obsazení. Lumír Olšovský ve výsledku v Plzni nenastudoval jednu, ale hned dvě inscenace. Alespoň já v jednom dni zhlédla dvě značně odlišné verze. S řadou shodných prvků, ale přesto rozdílné. Jejich celkové vyznění výrazně záleží na obsazení. Varianta č. 2, čistě dle toho, v jakém pořadí jsem je obě zhlédla já, s Pavlem Režným v roli Ježíše, Lukášem Ondrušem v roli Jidáše a Charlotte Režnou v roli Máří Magdalény působí výrazně klasičtěji. Ve variantě č. 1, již tvoří Pavel Klimenda (Ježíš), Dušan Kraus (Jidáš) a Natálie Dvořáková (Marie Magdaléna) vyznívá plzeňská inscenace Jesus Christ Superstar objevněji a víc novátorsky. A je škoda, že žel nemohu říci, že by to bylo celkově lepší.

Zaměřme se ovšem nejprve na ni: 

Kdybych byla ochotná přijmout teorie či názory, které hromadně označují nastupující generaci dopívajících a čerstvě dospělých, jako generaci sněhových vloček, označila bych v této verzi plzeňského Ježíše za spasitele z generace sněhových vloček. Závislost na digitálních technologiích, zvýšená citlivost, křehkost, zaměření na sebe. Definicím takzvané generace sněhových vloček by odpovídal (v tomto směru jim odpovídá v obou obsazeních).

A já bych si jejího typického představitele představovala ideálně tak nějak jako Pavla Klimendu. Ten takto jako Ježíš pochopitelně nepůsobí právě dojmem Spasitele. V jeho případě divák chtě nechtě od prvního vstupu na scénu přemýšlí nad důvody, proč by právě tohohle kluka měly následovat davy. (Nějaké sněhové kouzlo, které příslušník jiné generace nevidí?) Jidáš Dušana Krause, který s ním na scénu přichází již v onom prvním obraze, je vlastně stejným případem. Nejistý, neodhodlaný. Zdůraznění jejich přátelského vztahu potěší, dodává inscenaci vítané úrovně navíc. Nicméně hrají-li Pavel Klimenda s Dušanem Krausem, jsou jejich postavy křehcí hoši, jimž se celý příběh děje vlastně náhodou, podivnou, ne zcela pochopitelnou. Ježíšovi chybí charisma ovládat davy, Jidášovi odhodlání odvrátit zkázu, do níž tohle charisma celý národ vede.

Pojetí obou postav se navíc v průběhu inscenace nemění. Ježíš i v momentech přicházející deziluze působí stále stejně jako někdo, kdo sebou nechá orat a vláčet dle potřeb a zájmů davu kolem. Ani snad není překvapený, je plně poddajný. Zděšení nad důsledky sebe prezentační politiky z jeho strany divák bohužel spíš předpokládá, než že by se ho reálně dočkal. Skutečně věrohodně emoce v tomto směru přicházejí až v naprostém závěru, byť se domnívám, že tady inscenace naráží na limity dané vybraným obsazením, režijní nápad a myšlenku tuším dobré. O to výrazněji a smysluplněji se pak jeví Jidášovo rozhodnutí a zrada. Ačkoli Jidáš rovněž není skutečně odhodlanou postavou hnanou k činům, jakkoli pochybným, nezměrnou silou vlastního přesvědčení, byť je tak zjevně zamýšlen.

Po prvním zhlédnutí plzeňské inscenace jsem předpokládala, že je tohle všechno – lhostejnost obou postav – záměr. Jenže v podání Pavla Režného a Lukáše Ondruše celá inscenace funguje jinak. Ježíš je stále onen z počátku sebestředný týpek, který se významně liší, prodává v duchu dnešní doby sebe místo svých myšlenek, jakkoli ty jsou čisté, a pak se diví. Ale tenhle Ježíš bez dohadů a otázek proč, strhává davy. Sebeprezentace na tom vliv má, ale není nejdůležitější. Tady funguje ego, charisma. Před diváky se objevuje skutečně silná postava. A Jidáš? I ten se v podání Lukáše Ondruše vrací k původnímu obrazu a opět koná z nepřekonatelného přesvědčení a ve svém vzteku je plně uvěřitelný. Odhodlaný. Nejisté tápání je pryč. Tihle dva berou osud do vlastních rukou, ačkoli změnit ho stejně nedokáží. 

Předpokládám tedy, že ono nejvíc novátorské a objevné, co jsem na plzeňském Ježíšovi po prvním zhlédnutí našla: pojetí dvou hlavních mužských postav jako „vloček“ bez odporu a názoru vláčených davem je spíš dílem náhody, na níž nejzásadnější roli sehrál nedostatek zkušeností v takto výrazných titulních rolích a pěvecké dispozice k nim. Kde se pánové Klimenda s Krausem ztratili pěvecky, začaly se ztrácet i postavy Ježíše a Jidáše, jejich odhodlání a charisma, a tenhle dojem pak z celé inscenace vzešel.

Pro mě byl svým způsobem osvěžující, nejvíc na představení v tomto obsazení, ovšem nemohu zapřít, že pošlu-li někoho do Plzně na muzikál Jesus Christ Superstar, doporučím mu v obsazení Pavla Režného a Lukáše Ondruše, protože prostě na rozdíl od alternantů zazpívají výrazně lépe (ač ani oni nejsou vůbec dokonalí) a inscenace v jejich obsazení ztrácí jen málo toho, čím je zajímavá.

Vyniká neotřelou režijní koncepcí. Je výrazná scénicky, kostýmně, najdou se v ní i zajímavé choreografie. Politická linie v Plzni zůstává upozaděna. Silnější roli hraje ta společenská a Lumíru Olšovskému se režijní pojetí obecně povedlo. Neustrnul v minulosti, posunul titulní postavu výrazně k současnosti, promlouvá dnešním jazykem a nabízí celou řadu zajímavých režijních nápadů ještě navíc, v podstatě tak trochu bokem.

Klec ve scéně bičování sice působí úplně nesmyslně, stejně tak závěrečné truchlení žen pod Ježíšovým křížem je příliš násilné, ale obecně je těch dobrých a zajímavých nápadů jednoznačně víc. Mezi ty nejlepší řadím přidanou postavu Panny Marie. Němá postava pohybující se zásadně v pozadí, tiše, nenápadně sledující pouť svého a božího syna ke zkáze (a následně zmrtvýchvstání) ve mně vyvolávala nejsilnější emoce během celého představení (zejména v podání Apoleny Veldové). Jediná drobná poznámka k ní: nebála bych se ještě rebelštějšího přístupu, kdyby ho licence umožnila, a třeba již v hitu Vše psát od prvních řádků bych jí dala i hlas, a nesázela až na srdceryvnou (a zbytečně patetickou) tečku.

Plzeňská inscenace muzikálu Jesus Christ Superstar ovšem bohužel selhává, pokud jde o obsazení. Domnívám se, že pokud se někdo rozhodne uvést světový hit s tak skvělou hudbou, jakou pro Ježíše napsal Andrew Lloyd Webber, a notabene natolik proslulou, a s tak náročnými pěveckými i hereckými party, dělá to pouze tehdy, pokud si je opravdu jist, že na to má vhodné interprety. Tedy dostatek (pro obě alternace) disponovaných muzikálových herců, kteří hlavní role bez problémů uzpívají. V Plzni svou roli bez váhání – a mimořádně skvěle – ztvárňuje pouze Pavel Klečka, stálého hosta plzeňského (a dalších) operního souboru, který se představuje jako Pilát. V pomyslné soutěži o nejlepší výkony jednoznačně vede. Company a další včetně Heroda, Kaifáše, Annáše či Máří Magdaleny následují, ovšem představitelé těch hlavních dvou rolí na ně bohužel ani v jednom případě nestačí (jednou víc, podruhé méně) a z mého úhlu pohledu je to velmi zásadní problém. 

Fotografie z inscenace: Martina Root (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)